MUDr.Vladislav Chvála, PhDr.Ludmila Trapková přednesli na 2.setkání v Sedmihorkách referát na téma rodina a teorie jin-jangu. Na toto téma vychází v nakladatelství Portál jejich kniha (Chvála V., Trapková L.: Rodinná terapie a teorie jin-jangu, Portál 2008), z níž uvádíme jako ukázku 4. kapitolu se svolením redakce.
Ukázali jsme v předchozí kapitole, že síly, které jsou označovány jako jin nebo jang mají přirozený původ v přírodě. Jsou při-rozené. Narozením dítěte vznikne také při-rozený celek, matka – dítě – otec, rodina. Budeme-li číst ve starých poučkách jin-jangové teorie a v jejím světle se dívat na dnešní rodinu, která vyrůstá ve zcela jiných podmínkách, než tradiční čínská rodina, hrozí nám, že nás nařknou z konzervativizmu, nebo dokonce mužského šovinismu. To by neodpovídalo taoistické tradici, jak je na Západ přenášena. Žena je v taoistické tradici věnované sexu vysoce ceněna. (Ried D., 2005) Podobné místo, totiž jako objekt sexuálního zájmu mužů, má žena i tady v Evropě. Obáváme se, že v obdivných pojednáních věnovaných sexuálním praktikám taoistů, je pro skutečný život muže a ženy stejně málo pochopení, jako ve většině sexuologických či pornografických pojednáních Západu. Zmíněný D.Ried neváhá označit matriarchát za jediné přirozené uspořádání společnosti, protože tím prý doslova „společnost uznává ženskou nadřazenost“.[1] Takový postoj vychází z nepochopení především samotného učení Tao o rovnováze. A už vůbec, jak dále uvidíme, k němu nenacházíme důvod v učení o jin-jangu. O sexu neuvažujeme odděleně od ostatního života mužů a žen. V něm jsou na sobě obě pohlaví až fatálně závislá. Nestojíme na pozicích ženského nebo mužského hnutí, pokud jsou chápána odděleně jedno od druhého.
Neodsuzujeme předem žádnou variantu uspořádání, v nichž se dnes rodina nachází. Jsme konzultováni rodinami z nejrůznějších důvodů, obvykle pro zdravotní potíže, ale také pro potíže s chováním, nebo jiné symptomy. Prohlížíme si všechny ty varianty s rodinami a hledáme, co jim vyhovuje a co ne. Chceme svědčit o tom, co rodinám prospívalo na jejich cestě více a co méně.
Ukazuje se, že uspořádání rodiny jako setkávání dvou odlišných živlů, jak se to zdá popisovat jin-jangová teorie, dobře odpovídá popisovaným vrozeným a kulturou rozvíjeným rozdílům v temperamentu muže a ženy. (Poněšický J., 2003) Jin-jangové uspořádání světa, nejen při soužití ženy a muže, je patrně přirozené a spontánní. Náš lidský svět se mu samozřejmě všelijak protiví, hledá na svou pěst nejlepší možná uspořádání, jak už je pro člověka nadaného svobodnou vůlí, samozřejmé. Víme, co všechno by bylo dobré dodržovat, ale neděláme to. A hlavně: jin neznamená jednoduše ženu a jang neznamená pouze muže v tomto dvoupohlavím smyslu.
Proměny, jakými prošla především euro-americká společnost v posledních několika desetiletích, značně zamíchaly kartami tradičních rolí mužů a žen. Avšak setření rozdílů mezi pohlavími, které bylo především intelektuální elitou očekáváno, se nekoná- k velkému překvapení sociologů, jak uvádí významný francouzský sociolog Gilles Lipovetsky. „Především jde o osvobození sexuality ode všech morálních, manželských a heterosexuálních omezení, která spoutávají ženskou svéprávnost…. Došlo k uznání profesní aktivity žen, k legalizaci antikoncepce a potratu a k liberalizaci sexuální morálky…Hlavním faktem, který je dnes potřeba promyslet, není posun milostných rolí, nýbrž spíše uchovávání sexuálních rozdílů, které jsou sice méně výrazné, nicméně uchovávají si reálný společenský vliv. Odtud pramení základní otázka: Jak a proč se znovu ustavuje sexuální rozdělení milostné kultury ve světe založeném na ideálu mezilidské rovnosti a osobní svobody?“ (Lipovetsky G. 2007) A kousek dál konstatuje s překvapením: „Muži se nadále definují především svou instrumentální orientací, zatímco ženy svou expresivní funkcí. Současná legitimizace vyjádření intimního prožitku v žádném případě nevedla ke vzájemné zaměnitelnosti rolí.“[2]
V předchozí knize o rodinné terapii jsme ukázali, že médiem rodinného organizmu je jazyk. (Trapková L., Chvála V., 2004) Věnovali jsme tomu dosti rozsáhlou kapitolu, zájemce odkazujeme proto tam. Zde je třeba navíc vyslovit, že jinové a jangové vlastnosti v rodině jsou především kvalitou interakcí. Jsou to způsoby sdílení a sdělování. I když už v době namlouvání se muži a ženy ve způsobech liší, stanou-li se matkou a otcem, začne se jejich jazyk, který používají při kontaktu s dítětem, spontánně ještě více polarizovat.
Tomuto rozdílu se věnovala řada lingvistických výzkumů. (Šulová L., 2004) Většina prací se shoduje v tom, že matky hovoří se svými dětmi více než otcové, jsou vcítivější a dítě více chrání před nepohodlím (jin). Většina mužů naopak využívá své menší empatie k tomu, aby byli pro dítě tím obtížnějším partnerem pro komunikaci (jang)[3]. Oba rodiče nepochybně svůj jazyk přizpůsobují věku dítěte, oba mají na jeho vývoj vliv, ale jsou-li s dítětem společně, zaujímají brzy oba svou specifickou roli a polarizují se.
Nejznámější teorií, která se zabývá vlivem a významem rozdílů mezi mateřskou a otcovskou řečí, je Glaesonova teorie mostu. (Glaeson, 1975) Autor hypotézy uvádí, že právě pro otcovo menší vyladění na dětskou řeč je dítě nuceno se více snažit, své mluvy opakovat, vysvětlovat, musí umět méně angažovaného otce zaujmout. Uvažuje se o tom, že otcův didaktičtější styl může mít kladný vliv na vyvíjející se kognitivní kapacitu obecně. Glaeson předpokládá, že otec tak představuje most mezi akceptujícím prostředím rodiny a vyžadujícím vnějším světem. Další výzkumy tuto hypotézu podporují.[4]
Otcem býval v rodině doposud častěji ten dospělý, který byl méně vnímavý, více direktivní, pro komunikaci náročnější a vyžadující dodržování řádu a pravidel (jang). Méně byl doma, více se angažoval ve světě, bezpečí rodiny zajišťoval především zvenčí. Naopak matka, ze které se dítě narodilo a se kterou se již devět měsíců před porodem vylaďovalo na té nejintimnější, biologické úrovni, byla dosud obvykle tou ochrannou a akceptující postavou pro většinu dětí (jin).[5]
Jinová nebo jangová orientace ženského či mužského jazyka se vyvíjí po mnoho generací a fixuje původně zřejmě výhodné rozdělení úloh v péči o potomky. Traduje se, že v dávných dobách (a v některých oblastech naší zeměkoule je tomu tak dodnes jako v Papui Nové Guinei) se ženy věnovaly sběračství a muži lovectví. Pro obě činnosti se hodí jiné tělesné vlastnosti, jiné vnímání ale také jiný druh interakcí s ostatními. Zatímco bobule sotva utečou, a je možno při jejich sběru v klidu vyprávět, předmět lovu byl vždy plachý nebo nebezpečný, jeho ulovení vyžadovalo koordinaci lovců, což vedlo k podpoře hierarchické struktury. Do čela hierarchie se dostával obvykle ten nejzdatnější a nejzkušenější samec, který předvedl největší předvídavost v zacházení s okolní přírodou, ale také taktiku a strategii při udržování své pozice (což vyžaduje co nejlepší rozpoznávání a rozumění- rozvíjí rozumové funkce).[6]
Dodnes jsou u lidí ve hře starobylé etologické síly, vrozené formy chování, podobně jako u jiných primátů, kde samci zaujímají místa na pomyslném schodišti podle své zdatnosti a schopnosti. O tato místa musí bojovat, tj. musí prokázat, že na to mají. Odměnou je jim v případě dosažení vrcholu pyramidy právo obcovat se všemi samicemi ve stádě, tedy aspoň pokud jde o šimpanze. Má to logiku, pokud jde o to, prosadit vlastní genom v dané populaci. Samice také nejsou bezmocné, mohou taktizovat a intrikovat při udržování vhodného místa v síti, dokonce i při obsazování místa hlavního samce. I u šimpanzů platí, že postavení samice v říji automaticky stoupá. (Veselovský Z., 2005) Není tedy nijak podivné, že atraktivní sekretářky často ohrožují manželky svých šéfů, zvláště když děti šéfa už odrůstají a jejich ženy se nechystají mít další mládě (přesto, že při vzájemném sbližování s mladší samičkou v této situaci bývá pro muže případné početí dalšího potomka tou nejméně žádanou variantou). Nijak nás nepřekvapují tu a tam propuknuvší skandály, ve kterých nejvyšší šéfové, na první pohled seriózní otcové rodin, podnikají sexuální manévry, kterých by neměli vzhledem k věku zapotřebí. V jednom nám známém klinickém případě šéf velkého podniku udržoval hierarchii svých podřízených mimo jiné také sexuálními kontakty s jejich manželkami, což vytvářelo značné napětí a bylo zdrojem některých vážných zdravotních symptomů a rodinných tragedií. Přesto (nebo právě proto?) byl nepostradatelným a neodstranitelným šéfem prosperující instituce s poměrně dost často nemocnými špičkovými manažery.
Není pochyb o tom, že muži od narození vyrůstají na jakémsi pomyslném schodišti, podstupují neustálý boj o své místo v hierarchii, zatímco ženy se věnují mnohem spíše síťování, tedy neustálému splétání toho, kdo s kým co má, totiž aby měl v síti každý své místo. K tomu se právě rozdíly v mužské a ženské řeči výborně hodí. Energie mužské řeči je docela jiná, než energie řeči ženské. Typicky mužské je rozhodné tvrzení „Tak to je.“ Jasné a nepochybné tvrzení, zjednodušující fakta na nejmenší možnou míru, nepřipouštějící jinou variantu. Obvykle k tomu ještě přidává úder do stolu nebo nějaké to „pch“, které druhého usadí na jeho- druhé – nižší místo. Je to aktivní a silné (jang). Nestačí-li to k usazení druhého, přidá mluvčí navíc několik hrubých slov. Copak to vlastně znamená? Je to zpravidla v jazyce symbolicky odhalený genitál či zadnice, které jsou také při ochraně teritoria či boji o hierarchii u primátů odhalovány, snad k zesílení faktu nadřazenosti. Hrubosti v jazyce, pevný a zvučný hlas, pokud možno sonorní, jsou významné znaky superiorní pozice („jang je jako slunce na obloze“). Mají svůj hormonálně – fyziologický korelát, vítězové mají významně vyšší hladiny testosteronu než poražení. Muž, který si není svým postavením ve skupině jist, má hlas nejistý, slabý, přeskakující do vyšších poloh, nebo se rovnou zakoktává jako to často vídáme u synů příliš autoritativních otců (nebo asistentů silných a direktivních šéfů).[7]
Ženský jazyk obrazně nejvíce vystihuje údiv: „Aha?! Takhle je to.“ Umožňuje přijetí názoru toho druhého. Tvrzení nejsou zdaleka tak pevná, věta nekončí rázným „Howgh“, ale pozvolna jakousi vlnkou, bere v úvahu celé spektrum dalších variant a pochybností. Sleduje větší hloubku celé záležitosti (jin). Adolescenti potvrdí, že když po nich matka něco chce, nemají dojem, že by to myslela tak docela vážně, zatímco u otce o tom nepochybují. Jinové vlastnosti dělají místo těm druhým. Umožňují síťování, péči o síť společnosti. Ještě se k těmto charakteristikám budeme mít příležitost vrátit. Doufáme, že čtenář porozumí tomu, že jde o dvě rozdílné komunikační strategie, které se dobře doplňují a umožňují fungování celku. Snad až moderní doba začala lidi hodnotit podle výkonu v mužském slova smyslu, takže to ženský typ komunikace začalo diskvalifikovat, nebo v reakci na to naopak vyvyšovat jako ten lepší.
Literatura
Bellinger, D., Glaeson, J.B.:Sex differencees in parental directives to young children. Sex roles, 1982, 8, 1123-1139 s. 2
Gleason, J.B.: Fathers and other strangers: men’s speech to young children. In: Dato, D.P. (Ed.), Developmental psycholinguisitcs: Theory and applications. Washington D.C., Georgetown University Press, 1975, 171-222 s. 2
Kruper, C.J., Užgiris, I.C.: Father‘s and Mother‘s Speech to Young Infants. Journal of Psycholinguistic Research, 1987, V ol. 16, No.6 2
Lamb,E.M.: Interactions between two-year-olds ch ildren and thier mothers and fathers. New York, Wiley, 1976 3
Lewis,N, Weinraub, M.: The fater’s role in the child’s social network. In: Lamb, E.M. (Ed.), Role of the Father in Child Development. New York, John Wiley, 1976 3
Lipovetsky G.:Třetí žena. Prostor 2007. Z franc.originálu La troisième femme, vyd.nakl. Gallimard v Paříži v r.1997 přeložil Martin Pokorný 2
Nelson L.J., Gillispie K.M., et all.: Maternal microchymerism in peripheral blood in type 1 diabetes and pancreatic islet beta-cell microchymerism, Proceding of the National Academy of Sciences, 104, 1637-1642, 2007 3
Pellegrini, A.D., Brody, G.H., Stoneman, Z.: Children‘s conversational competence with thier parents. Discourse Processes, 1987, 10, 93-106 s. 2
Poněšický Jan: Fenomén mužství a ženství, Triton Praha 2003 1
Ried D.: Tao zdraví, sexu a dlouhého života. Pragma, 2005, z angl.originálu The Tao of Health, sex and longevity přeložila Jaroslava Kočová 1
Šulová L., Raný psychický vývoj dítěte, nakl. Karolinum, Praha, 2004, s.140-148 2
Trapková L., Chvála V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál 2004 2
Veselovský Z.: Etologie. Biologie chování zvířat.Academia Praha, 2005, s.251 3
Weis, R., Kruppe,B.: Parent and sibling comperhension. In: Children‘s speech. Journal of Psycholinguistic Resarch, 1977, 6, 49-58 s. 2
[1] Citováno z českého vydání D.Rieda, s.309. Autor zde klesá k obvyklým klišé v němém úžasu mladého muže nad orgastickou schopností žen, která vysoce převyšuje mužskou, alespoň pokud jde o počet možných opakovaných orgasmů. Jeho další argument, že totiž čínský znak pro slovo ‚dobrý‘ sestává ze symbolu pro ‚ženu‘ který je umístěn nad symbolem pro ‚dítě‘, je zajímavější (tamtéž). Nijak z toho ovšem nevyplývá hned následující závěr, že ‚nejvyšší dobro spočívá v plodném vztahu mezi matkou (nikoli otcem) a dítětem‘. Víme, že i v naší kultuře je význam otce pro dítě zpochybňován. Takové a další interpretace jinak velmi zajímavého taositického učení o jin-jangu nás jen více přesvědčují, že její aplikace na současnou rodinu vlastně nebyla vůbec učiněna.
[2] Je obdivuhodné, že tento přední evropský intelektuál přiznává, že sám očekával setření pohlavních rozdílů: „Ještě před nedávnem se mnozí- včetně autora těchto řádků – domnívali, že sexuální diferenciaci lze v našich společnostech prohlásit za zastaralý a v poslední instanci podružný úkaz, jakmile se na něj podíváme v kontextu ohromného přílivu demokratického rovnostářství: zdálo se, že budoucnost otevírá brány pro neodvratné připodobnění obou pohlaví. Dnes je však k obhajování podobného názoru potřeba notné dávky naivity; společenská reprodukce asymetrie pohlavních rolí se hlásí o slovo se vší důrazností.“ (G.L.Třetí žena, str.31)
[3] Bývá jim to ženami často vyčítáno, ale zdá se, že to nedělají jen z lenosti- má to také pro děti svou výhodu, jak tvrdí Glaeson.
[4] Většina nálezů se shoduje v tom, že otec je pro dítě náročnějším konverzačním partnerem, než matka. Užívá méně frekventovaných slov už v hovoru s dítětem od dvou do pěti let (Kriedberg, 1975 in: Glaeson, 1975). Otcův slovník obsahuje více vzácnějších slov a jeho řeč je pro dítě náročnější na porozumění. Jiné výzkumy se věnují otázce, zda jsou oba rodiče vůči dítěti stejně senzitivní. Sleduje-li se počet žádostí o vyjasnění ze strany rodičů, ve většině výzkumů byl nalezen větší počet žádostí na straně otce. To je vykládáno tak, že otec má větší těžkosti dítěti porozumět. Sleduje-li se schopnost rodičů vnímat a dekódovat audionahrávky svých dětí, matky jednoznačně rozumějí lépe než otcové. (Weist, Kruppe, 1977) Otcové mají tendenci užívat častěji komplexních forem rozkazů nebo silně nepřímých rozkazů či narážek. ( Bellinger, Glaeson, 1982) To nutí dítě vynaložit na porozumění otci větší úsilí. Matky přizpůsobují citlivěji složitost své mluvy řečovým schopnostem dítěte. Otcové mají větší sklon dávat dítěti testovací otázky. Mají tendenci být kognitivně náročnější, direktivnější a snaží se vést didaktičtější styl interakce. Projevují tendenci být autoritativnější či hravější s určitým agresivním nábojem, což se projevuje více v interakci otců se synem než s dcerou. Matky mají vůbec menší sklon hovořit se syny či dcerami s rozlišením pohlavní příslušnosti (Pellegrini a kol., 1987) Otec více rozlišuje pohlaví dětí a zachází s nimi více způsobem „pohlavně charakteristickým“, což se projevuje především v herních aktivitách. (Kruper, Užgiris, 1987). Zatímco specifická role matky tkví nejspíš v poskytnutí pocitu bezpečí a vyhýbá se destabilizaci dítěte, otec nejčastěji povzbuzuje dítě k dosažení úspěchu vlastními silami i za cenu přechodného selhání. (Lamb, 1976; Lewis, Weinraub, 1976; Glaeson, 1975) Ať už jsou tyto rozdíly mezi matkou a otcem způsobeny rozdílem pohlaví či role, rozdílem ve statusu muže, nebo v jeho verbálním stylu, nebo v sebekonceptu otce, který se může tradičně vnímat jako sekundární pečovatel s více instruktivní rolí než matka, nebo jde-li jen o výsledek omezeného času, který otec s dětmi tráví při své hlavní funkci jako živitele rodiny, je shledáván jako významný a pro vývoj dítěte důležitý.
[5] Intimita mezi matkou a dítětem je možná větší, než jsme si kdy mysleli. Po celý život v těle matky zůstávají některé buněčné linie pocházející z dětského organizmu, který nosila, a v dítěti kolují zase některé linie krvinek z matky. Tomuto jevu se říká feto-maternální mikrochimérismus. Jev nemusí být až tak okrajový, jak se původně očekávalo. Tyto z poloviny cizí buňky se mohou podílet na spouštění některých autoimunitních reakcí v organizmu matky nebo dítěte. Je nápadné, že ženy postižené sklerodermií (autoimunitní onemocnění s projevy na kůži) mívají v těle asi 30x více buněk pocházejících od jejich potomků než zdravé matky. V současnosti je upřena pozornost k dětem trpícím cukrovkou typu I., protože také u nich je zjišťováno zvýšené množství mateřských buněk v postižené tkáni slinivky. (Nelson L.J., Gillispie K.M., et all.: Maternal microchymerism in peripheral blood in type 1 diabetes and pancreatic islet beta-cell microchymerism, Proceding of the National Academy of Sciences, 104, 1637-1642, 2007)
[6] Tento fakt se v poslední době stává zdrojem až anekdoticky koncipovaných pojednání či dokonce divadla ( viz Dušek: Cavemann, hra pro jednoho herce podle textu kanadského autora). V jiné podobě rozdíly mezi mužským a ženským jazykem doznal značné popularity jako ponaučení, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu. Nejspíš to usnadňuje snášet nepříjemnosti, které rozdíly v obou jazycích při soužití mužů a žen produkují.
[7] Z etologie je známo, že samci s nižším sociálním statusem mají významně zvýšené hladiny kortisolu, který odpovídá trvalému stresu. Za něj odpovídají nejspíš nepředvídatelné útoky ze strany výše postavených samců. Tito ponižovaní samci málo imponují samicím a stávají se častěji obětmi predátorů. (Veselovský)