Úvahy, eseje

Jan Šikl: Láska a závislost

Dvojice konfliktní, jen zdánlivě protilehlá. Dvojice silná, skoro jako Láska a smrt, jak se jmenuje jedna básnická sbírka, či jako láska a nenávist, jak se často děje. Ale také vazebná ve smyslu vztažná, jak se snad ještě povede ukázat.

Ukázat co? Že láska a závislost k sobě, nejen častým společným výskytem v reálných situacích, patologicky a neuroticky, ale opravdu patří. Manifestují se často v protikladu, v lidském příběhu i vývoji se vyskytují významně společně.

Jsem rád, že nemám psát o lásce samé. Co bych si s tím počal? Je to příliš velké téma, než abych si troufal brát za kliku jejího pozemského domu, či nebeského místa, které obývá spolu s nadějí a vírou. A vyptávat se na cestu básníka, kde láska bydlí? Či snad teologa na cestu k jejímu tajemství? Kdyby šlo jen o závislost, ptal bych se adiktologa.

Ale že jde právě o jejich vztah, o ně spolu, to by mohlo být pro psychoanalytika.

Pojďme lásku a závislost trochu vysvobodit ze stereotypních kontextů, ať nám ožijí. V antagonismech je něco oživujícího. Trochu jako „živá a mrtvá voda“ v pohádkách, po kterých teprve princezna, královský syn nebo mláďata vrány ožívají.

Opozitum v sobě nese komplementaritu. Potenciál integrace stínového a vyloučeného aspektu „po jungovsku“. Bez jednoho, jako by nebylo vidět druhé. Bez jednoho, jako by bylo obtížné myslet druhé. V tomto smyslu je láska a závislost vazebná dvojice, která se vzájemně osvětluje. Otázka by mohla třeba stát takto: Co nám ukazuje a říká závislost o lásce a co láska o závislosti?

Nechci, ale úvahou nad komplementaritou popřít jejich antagonismus. Ano, právě tak je často potkáváme. Máme zkušenost, a vím to i já, co závislost umí udělat s láskou, jaký je to zabiják lásky, jak závislost, a mám na mysli teď do patologie a symptomů rozvinutý syndrom, umí ničit lásku. Jak ji neumožňuje, jak se nesnesou. Takových situací a příběhů jsme viděli, či zažili tolik, že ne náhodou se nám pojmy a jejich obsahy stavějí proti sobě.

Pokud se nám podaří lásku a závislost vysvobodit z tohoto klinče, kde se tváří, že se neznají a k sobě nepatří, ukáže se, že opak je pravdou. Patří k sobě, jsou z jedné rodiny. Z rodiny vazby a vztahu. Nestojí jen proti sobě, stojí a vyskytují se primárně spolu. Chodí spolu, jako dvě sestry, vyskytují se vedle sebe, skoro jako kráva a tele. Až není tak úplně jasné, kdo že je ta kráva a kdo je to tele. Anebo, kdo přivedl na svět koho?

Snad na „počátku bylo slovo, a to slovo byla láska“, ale v pozemském slova smyslu, jako by první byla závislost. Tu máme od narození. Tu máme jistou. Jako jakýsi základní ambivalentní dar a vklad. Jestli z ní bude láska, to tak jisté není.

Ani hranice mezi láskou a závislostí mi není zřejmá. Milenci touží být touženi. Vzývají intenzitu vztahu, jednotu těla i duše, zaklínají se sžíravou touhou, umírají steskem, pokud jsou odloučeni, padají do melancholií a depresí, pokud se nemají. A stejné obsahy se jako zkažené jídlo a otrávená voda proměňují v odpor, dusí a nutí k vyvržení, jsou vnímány jako nesnesitelný tlak vlastnění a držení. Co je to v povaze lásky, či snad lépe v povaze naší, že jednou chceme být obsaženi v druhém a vnímáme lásku jako mystérium, které překračuje naše já a my se jej s radostí zbavujeme, aby relativně vzápětí převážila pro nás tak naléhavá hodnota a význam svobody a nezávislosti?

Žijeme opravdu s tak odporně závislým, dusivým a vlastnivým partnerem, nebo jsme se jen posunuli z naléhavé potřeby vazby do naléhavé potřeby autonomie?

Nezlobíme se na partnera, protože jsme do něj vymístili vlastní nesnesitelnou závislost a uklidňujeme se, že je jeho? Nemáme ji „detašovanou“ u něj a tam ji dehonestujeme a v „zastoupení“ porážíme? Neodpuzuje nás vlastní závislostní charakteristika, kterou v druhém v projekci odmítáme?

Nebo je to nevědomá konfigurace a „hra“ v páru, kdy jeden má masku závislosti a druhý „vyvažuje loďku“ protipolohou a protipohybem s maskou nezávislosti? Není to japonské divadlo, na které z břehu hledíme, jak se v něm konsteluje a manifestuje jedna ze základních konfigurací na lidském jevišti?

Přetahujeme se o závislost a nezávislost, jako se v párové dynamice často přetahujeme, kdo koho opouští, protože být opuštěn, je jiný pocit než opouštět? Být opuštěn se jako původní psychický vzor /archetyp/ obléká do prožitku ztráty, smutku a depresivního znehodnocení, zatímco opouštění rezonuje a nevědomě asociuje vývojovými aspekty a zkušenostmi svobodného oddělení, stavění na vlastní nohy a triumfu autonomie.

Snad to lze vysvětlit tak, že zde proti sobě stojí dvě základní celoživotní tendence a mohutnosti. Prastará a prapůvodní touha po vazbě, blízkosti a intimitě a opozitní tendence k autonomii, separaci a individuaci. Myslím, že s námi tohle dilema chodí v různých podobách celý život.

Rád uvažuji v takových případech o podobenství sourozenecké vazby. Dovoluje mi to vidět ve vyprávění epicky oddělené figury a následné uvědomění jejich komplementarity, jak bytostně patří k sobě. Je to častý obraz z pohádek a mytologických příběhů, kde sourozenci jsou obrazem různých aspektů jednoho. Podobenství ukazuje na společný původ a vznik. Dva tři bratři pak často ukazují na různé postoje k jedné věci a teprve jako příběh všech tří bratří, zahlédneme situaci celistvou.

Jaký je společný příběh lásky a závislosti? Kde začíná? Víme něco o tom, proč se láska a závislost dostaly od sebe a začaly svůj příběh vyprávět separátně?

V uvažování o „závislosti a závislostech“ zvítězil symptom, popis, diagnóza, vnější atributy, způsob léčení… eventuálně ještě více „hardwarově“, co jaké látky dělají s naším mozkem. Vlastně klasický způsob, jak „moderně a novověce na věc jdeme“. Operacionalizujeme, objektivizujeme tím, že vytrháváme z širších a osobních souvislostí. Zjednodušujeme kontext, izolujeme, a tak uchopujeme. Pro mnoho fenoménů jistě vysoce účinné. Ale platíme za to svoji cenu. Vytržení z kontextů nás osvobozuje a omezuje zároveň.

Závislost jako by odpadla od člověka směrem „dolů“, k odosobnění, depersonalizaci, symptomu, látce, dispozici, genetice… Člověku to často neschází a je za takové „ne-Já“ vděčný. „Je to nemoc, jsou to dispozice, porucha v genu, biologická těžkost se zpracováním toho, či onoho.“ Je v tom jistá úleva z viny, po které se nestýská. Ztráta je do neosobnosti. Už to pak není součást mého příběhu, už se to nestalo mě, ale lékaři říkají a výsledky ukazují…Vlastně se k tomu neznám, už to není součást mého příběhu. „Stalo se mi to, postihlo mě to. Když za to nemám vinu, nemám ani stud. Nemám v tom ani vůli. Nemám za to ani zásluhu. Je to nějak mimo mě, mimo Já.“

Oproti této tendenci, stojí, jak příslovečné v našem uvažovaní, opozitní tendence a možnost, která nabízí oddělené, depersonalizované obsahy vzít zpátky k sobě, k Já. Přiznat se k nemilovaným částem a z „Ono“ udělat „Ty“ (Martin Buber Já a Ty). Nechat je přijít k sobě, i skrze nepohodlí a bolest, kterou to „ samosebou“ nese. Jak říkávala maminka „Až to přijde k sobě, bude to bolet!“ To je psychoterapeutický postoj, alespoň jak já psychoterapii rozumím.

Já takhle v absenci Já, v nepřítomnosti, léčit neumím. Jdu právě naopak, hledám, jak se k „věci“ a sobě přiznat, jak se k ní a sobě znát. Jak ji přivolat zpět do domu. Závislost se musí vrátit na místo ztráty. Tam, kde se ztratila své sestře, kde se ztratila z vazby. Hledám, jak vytvářet podmínky, aby něco takového bylo možné. Je to opakování a návrat do „staré“ situace. Mateřské, rané situace vazby. Musí tam být bezpečí, přijetí, nesouzení, akceptace. Jinak se člověk k sobě nemůže znát. Chceme-li „láska ví “ postoj. Je to místo, kde od sebe člověk utekl. Jinak řečeno, kde jej obrany rozdělily. Pokud se takový postoj uvěřitelně osvědčí, může být přijat. Nakonec i zvnitřněn. Závislost klesá, mohu vycházet ze sebe, z nové zkušenosti ve své nitru. Co přicházelo z venku, se stává mojí intencí a vnitřní možností.

Já si myslím, že k léčbě závislosti je Já velmi třeba. Jinak nevím, odkud a s kým pracovat, ke komu se vztahovat, koho se ptát a kdo o ní bude vyprávět. Mám snad jen informovat pacienta a žádat vědomý souhlas? K závislosti je třeba se znát, ostatně jako ke všemu, co chceme ovlivnit. Přiznat se. To je myslím zajímavý „étos“ psychoterapie. Vzít ji zpět, z vytěsnění, popření a depersonalizace do svého příběhu. Ale možná jsou léčby, kde to nebude třeba, budeme ji léčit „bez nás samých“. „Závislost je přeci nemoc jako každá jiná“ a jako takové jí bude rozuměno. Bude se léčit v symptomu, v izolaci od Já, v externalizaci. Bojím se, že takové terapii rozumět nebudu.

Štěpení na Lásku a Závislost

Láska od člověka odpadla spíše nahoru, nebo člověk od ní odpadl dolů? Jako by šla opačným směrem a vystoupala vzhůru, od řeckého Erótu, který byl ostatně také bůh, ke křesťanské lásce v naderotickém slova smyslu, nazývané Agapé. Až do výšin úplných, kde:

„Láska je trpělivá, láska je laskavá, všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.“/1Kor 13/. U nás u lidí tomu až tak často nebývá.

„A každý z bratří vydal se opačným směrem.“ „Závislost více dolů, láska více nahoru“. A přesto k sobě neodvratně patří. Možná si psychologie, jako věda o duši, ještě na jejich sourozenectví, rozpomene.

Velkou lásku budeme muset asi trochu sundat z nebe na zem a pozvat ji do pojmů, jako je vazba a vztažnost. Myslím, že se neurazí. „Patří k její povaze sestupovat na zem, či dokonce v pozemském kontextu pozoruhodně ožívá.“ Nijak to neumenšuje její transcendentní polohu, natož pak imanentní božskou všudypřítomnou podstatu.

Závislost bych chtěl odpoutat od jen negativního pohledu na ni a ukázat, že je také předpokladem mnohého dobrého. Ukázat na příkladu tělesné, pozemské, zcela neideové zkušenosti dítěte se závislostí a láskou, ještě před jakýmkoliv jejich rozdělením, že „ty dvě jedna jsou“. A pokud nejsou, tak že na tomto světě potká dítě dříve svoji závislost než lásku. Ta „ne-samo-zřejmě“ může být motivem vtělením duše, zato raná podoba lásky v závislosti je zřejmá a jistá.

Dítě je do světa „vrženo“ s dispozicí, jak zvládnout a přežít úplnou závislost. Nemůže selhat. Neúspěch znamená nežít. Nástroje dítěte jsou křehké, však potkávají se z druhé strany s mateřským nastavením matky, které se mi jeví jako primární, „adamovské zjevení lásky na zemi“. Těžko najít větší optimismus než „posadit“ dítě do studeného vesmíru s výbavou úchopového a hledacího reflexu v rozsahu 10 cm. S tím, že ve vesmíru ňadro najde. A ono se tak ve většině případů opravdu i stane.

Co říká psychoanalýza v esenci o závislosti?

Její teorie mají zásadní shodu v tom, že jde o hluboký, vztahový a psychický vzorec. Většinou je vývojově situován do raného dětství. Do období závislosti dítěte na mateřské postavě, pečující osobě.

Sem patří např. teorie S. Freuda o významu orálního uspokojení, o orální fixaci a propojenosti libida, slasti s kojením, sáním a erotogenní oblastí úst. Frekvence slov se slovním základem „kojení“ na to hezky odkazuje. Např: Uspokojení „U-s- po-kojení“. Odtud myšlenka o těžkosti až neschopnosti vzdát se potřeby být pasivně uspokojován. Přijímat slast ústy a celý prožitkový a fixující syndrom péče, sání, potravy a rituálů kolem. Podpory přicházející z vně, včetně rozpoznání, „co že to vlastně potřebuji“? Následně samozřejmě také psychologických zisků z toho plynoucích.

Freud obecně vidí lásku a závislost blízko sebe. Jeho uvažování o významu libida (slasti, ale také Erótu), o fixaci libida na erotické oblasti a zóny, jak je dítě ve svém „libidinózním vývoji a zrání potkává a obsazuje“, je pro „naši věc“ velmi inspirativní. Tady vznikají „fixace libida“, trvání si na výlučném uspokojení skrze tuto a jedině tuto, podobu uspokojení. Freudova pudová teorie a úvahy o libidinózním vývoji budou asi muset najít svého nového „vypravěče“, abychom znovu ucítili jejich hloubku a význam. V dnešní době rezonují méně, něco v nich klade větší odpor než u úvah o významu vazby a vztahu.

Narušení tohoto výrazně preverbálního, vysoce instinktivního a psychosomatického pravztahu, pokud jej provází nestabilita, nedostupnost, nespolehlivost této vazby, je v řadě dalších analytických teorií předpokladem vzniku závislosti. Závislosti na vnějším zdroji, kterou se nepovedlo zvnitřnit, internalizovat do relativní intrapsychické nezávislosti. Nezávislosti, která v nějaké míře zůstává s námi se všemi a v nás všech. V nějaké míře. Jinak bychom se možná stali nelidským, nevztažným, autonomním ostrovem. Sem patří teorie připoutání /attachmentu/, vazby (J. Bowlby), kde základní zkušenost vazby se propíše do charakteristik vztahového chování a prožívání.

V jiném konceptu A. Freudová, H. Hartmann uvažují o slabém já, ve smyslu ego, které nedokáže dostatečně regulovat tlaky, konflikty a napětí a sahá po látce či objektu, rituálu, který pomáhá úzkost zvládnout. Je-li strategie takového uklidnění (ukojení) výlučná, vzniká na ní závislost.

H. Kohut uvažuje o narušeném sebeobrazu, o narušení sebeúcty, sebehodnoty a narcistické rovnováhy, kterou osobnost zvládá (ukojuje) skrze látku, či chování, které jej ujistí, zhodnotí a pomůže z takového nesnesitelného stavu uniknout.

Podobný, ale přeci jiný důraz, ukazuje význam tzv. „objektních vztahů“ (M. Klein, D. Winnicott). Látka, droga, ale v našem uvažování i intenzita a naléhavost vztahové vazby souvisejí s narušenými vztahy s poskytovateli bezpečí, přijetí, podpory a výživy. Látka sama pak se stává fixovanou alternativou, náhradním slastným zdrojem, přechodovým objektem či jeho substitucí, skrze kterou dítě, ale následně i závislá osobnost „ukojuje“ potřebnou jistotu, podporu a útěchu. Také vnitřní prázdno, které se opakovaně vynořuje při ztrátě, absenci (a abstinenci) tohoto vnějšího zdroje. Předpokládám, že slovo „koitus“ není jazykově spojené s kojením, ale přesto slovní podobnost naznačuje, jak ukojení s námi chodí i v dospělosti.

Britská psychoanalytička přidává ještě jedno významné pozorovaní, které se může týkat i našich úvah o polarizaci lásky a závislosti. Dítě brzy rozpozná a ucítí, že doteky se světem (externí realitou) jsou v principu dvojí. Milé a nemilé, slastné a strastné. Tato základní zkušenost jako by se vepsala do základního „předpochopení“ zkušenosti se světem a je jako taková předpokládána či přikládána ke zkušenosti jako základní prožitková polarita, struktura prožívání, a posléze i uvažování o světě.

A tak se i mateřské prsy, poskytující primární potravu, mají tendenci stát v prožívání kojence „dobré“ a „špatné“, sytivé a životodárné versus nepřátelské a nejedlé. Popsala, pro naše uvažování o rozdvojení lásky a závislosti důležitou, nevědomou tendenci. Jak blízké a podobné má tendenci být štěpeno v dětském raném vývoji na antagonismy, na dobré a špatné, černé a bílé. Říká se tomu spliting-rozštěpení. Jako by si dětská psychika nevěděla rady s různými a protichůdnými pocity svého nitra. Chrání životodárně důležitou věc, objekt, vztah tím, že jej rozdělí. Na jedlý a nejedlý, dobrý a špatný, bílý a černý. Jde o ochranu toho dobrého? Snad aby to dobré nebylo zničeno celé? Aby špatná zkušenost nepohltila dobrou?

Předpokládejme, že to dokonce není jen z raného učení a zkušenosti, ale ještě původnější. Vrozené, z nevědomé kolektivní zkušenosti, z povahy pravzoru naší mentální zkušenosti, tzv. archetypu. Pokud sáhneme pro změnu do obrazivého a symbolického myšlení jungovské psychologie. Význam tohoto štěpení je zajímavý, protože pak kráčí v našem pokročilém myšlení v protikladech a antagonismech a dynamizuje naše lidské uvažování o skutečnosti, jako by to ani jinak, alespoň pro člověka, nebylo představitelné, resp. myslitelné.

Možná je tato nevědomá tendence štěpení prekurzorem i pro jiné, univerzálnější analogie. Ostatně jsou přítomné v mnohých mytologických příbězích o vzniku světa, kdy proti bohu a stvořiteli povstává protivník, odpůrce, Lucifer-nositel světla, často nejnadanější ze spolupracovníků a pokračovatelů. Narušitel této harmonie svým narušením zároveň otevírá zápas zla a dobra, křehkosti dobra a téma péče o něj. Pokud něco podstatného vypráví kosmický náboženský mýtus jaksi „shora“, pak něco podobného „zdola“ sděluje i zmíněné pozorování lidského psychologického zrodu.

Vidíme, že všechny tyto koncepty, byť vytvářené v běhu řady desetiletí, mají společný jmenovatel. Předpokládají psychologickou těžkost vzniku subjektu a křehkost takového „ustanovení“. Předpokládají „závislost“ jako původní symbiotickou, preverbální, posléze diadickou prazkušenost.

K psychologickým a psychoanalytickým úvahám o zázraku zrození subjektu, vědomého si svého Já, by mohla, či snad i měla předcházet ztracená „apokryfní“ Obrana závislosti.

Nenahraditelnost a úplná výlučnost „objektu“, vazby, činnosti, látky… je tím, co označujeme jako závislost. O filmu, knize, melodii řekneme klidně, že jsou naprosto jedinečné a nenahraditelné. O místě se vyjadřujeme, že „jedině tady jsme schopni být sami sebou, celí a šťastní.“ A přitom právě tyhle charakteristiky vnímáme jako „závislostní“. Ale ony jsou zároveň charakterizované jedinečností a nenahraditelností. A to je již řeč o lásce?

Mohla by sama láska vůbec být bez jedinečnosti a výlučnosti? Tolik jedinečných lidských obsahů má jako podstatnou ingredienci jedinečnou nenahraditelnost. Opravdu tohle všechno chceme vyléčit? Závislost na jedinečnosti a nenahraditelnosti? Ano, závisím na tom, abys to byla právě Ty. Právě s Tebou! Má jedinečná krajino, kniho, skladbo, maminko, chvíle, vzpomínko, melodie, chuti… milá a jediná, nenahraditelná lásko.

Závislost v nepatologické intenzitě je s námi jako významná ingredience od rána do večera, od jara do zimy. Prochází všemi vrstvami osobnostních struktur a také celým vývojem našeho života. Snad se „specifickým přihlédnutím k raným vztahům a jejich významu“. Ale speciálně by mohlo být přihlédnuto i k pubertě a adolescenci, kdy se naše identita třese a významně lpí na vnějším posílení. Také v poledni života, kdy zahlížíme nežité s uvědoměním konečnosti. A zcela specificky pak ve staří, kdy závislostní prvek nás znovu konfrontuje svojí silou. Prochází všemi podobami vztahových situací. Je přítomná ve zvyku, lpění, stereotypu, konzervativismu, nostalgii, vzpomínce a paměti, rituálu, v idejích, ideologiích zvláště, v náboženství často. Situačně pak snad úplně všude. Okamžiky ztráty, změny, loučení jsou jí plné.

Jistě je hojně přítomná v našich „patologiích a neurózách“. Určitě by stálo za úvahu, se podívat na závislostní prvek, jeho přítomnost a význam v našich psychopatologiích…

Závislost a paměť? Závislost a vzpomínka? Závislost a pomíjení?

Jak paměť souvisí se závislostí? Jak ostře se vynoří při ztrátě domova, ztrátě milovaného, při vědomí konečné ztráty, při umírání a rekapitulaci života? Stesk, lítost. Závislost by pak mohla být také až psychosomatickým rozpomínáním. A že tělo má hlubší a úplnější paměť na původní a základní stav než vědomí.

Závislost a zvyk? Nemyslím teď kulturní fenomén, ale obyčejný lidský zvyk. To není jen synonymum opakování, stereotypu a vyprázdnění. Zvyk je také paměťová, subjektivní, symbolicko-somatická a obrazná-vysoce komplexní podoba paměti. Esence, kondenzace opatřená proti zkáze a pomíjení. Jakási „zavařenina“ jedinečného času v paměti na schodech či polici v komoře. Komplexní esence pominulého léta.

Závislost by pak nemusela být viděna jen optikou patologie, ale i jako lidská universální prazkušenost. Dispozicí ke vztažnosti, ze které se nikdy definitivně nevymaníme a nevyvážeme a do které opakovaně tendujeme v různých podobách padnout. A to v specifických situacích, které lidský život přináší. Situace opuštění, ztráty, znejistění, strachu a úzkosti. Tady všude, kde se křehká stabilita autonomního Já otřásá, se vynořuje, jako základní podpora a obrana, závislost.

Láska nemusí na svůj stínový aspekt závislosti hledět shora. Závislost je její součástí, předpokojem, pozemskou a instinktivní podobou. Láska z ní vyrůstá, je možností, vždy nedokončenou její tváří a podobou. Je otázka, co všechno by člověk ztratil, kdyby závislosti v „genofondu“ lásky nebylo. Žijeme a vyvíjíme se skrze pouta. Lpíme. Upínáme se k přesažné vztažnosti. K symbolu, vnitřnímu imperativu, bytostnému Já, poslednímu horizontu, věčnému Ty, bohu.

Již zmíněný M. Buber ukazuje na něco původnějšího, než je naše psychologické zrození subjektu, tak ceněného Já. Mluví o vztahu a vazbě, která předchází Já. Za počátek nemá Já, ale vazbu Já a Ty. Vznik subjektu, který stojí v podmětu naší věty a uvozuje optiku a vidění světa z Já, vnímá naopak jako počátek odcizení člověka, který „svět“ zpředmětňuje a „zobjektivizovává“ do polohy a pozice „Ono“.

Sám si jako psycholog a psychoterapeut dosažení ustáleného vědomí sebe sama vysoce vážím, přesto si myslím, že tento ztracený a do kánonu nepřijatý apokryf velmi stojí za promýšlení. Vazba zde stojí jako něco základnějšího a původnějšího než oddělené Já. Vědomí Já tuto ranější zkušenost neporáží, nevítězí nad ní, ale vyrůstá z ní, jako z něčeho základního.

Neskrývám, že mi skrze uvažování o lásce a závislosti, jde o to připomenout, že psychoterapie má potřebu přesahu psychologické vědy k péči o duši. O hledání způsobu, jak tento obsah do psychoterapie vrátit. Nejde o žádný novodobý, natož pak můj objev, naopak jde o něco velmi starého a původního, co nutně stálo u kolébky ne oboru, ale prvních impulzů k sebereflexi člověka jako subjektu, vnímajícího svou situaci ve světě.