Systemika a komunita? Proč ne?
V.Chvála
Po přečtení původně mluveného slova J.Špitze ve 2. čísle Konfrontací „Čím může soudobá systemická a narativní terapie přispět komunitní a skupinové psychoterapii?“ jsem inspirován sednout a napsat k tomu pár slov. Ne že bych neměl spoustu jiné práce, ale není podstatou vyjednávání tohoto našeho světa právě re-akce? Neboli česky ozvat se dokud je to čerstvé? Chvála Bohu za Špitze, vlastně za každého, kdo může a umí shrnout myšlenky mnoha autorů, vydat o svém pochopení o jejich slovech svědectví a tak re-produkovat, znovu utvářet svět. Zatímco většina citovaných autorů se nemůže ozvat, není-li něco citováno docela přesně, já mám tu výhodu, že mohu- a tedy musím.
Autor se zmiňuje v souvislosti s projednávaným tématem také mj. o našem libereckém výcviku v rodinné (systemické) terapii psychosomatických poruch. K tomu musím přidat trochu více slov, aby bylo jasno: To není můj výcvik, tedy ten singulár je nepatřičný. Jak nápad, tak především praxe tohoto výcviku je kolektivní, aniž bych se chtěl za kohokoli schovávat. On je to podstatný rozdíl. Chyba v neuvedení nejméně jedné podstatné další autorky výcviku, totiž Lídy Trapkové, není věc jen společenská, ale faktická. Domníváme se totiž, že to nejpodstatnější na našem výcviku je právě dialog mezi námi dvěma, mezi psychologií a medicínou, mezi filozofií a biologií, mezi mužským vyžadujícím a ženským akceptujícím jazykem, mezi světem k ověření a světem k uvěření, zkrátka, že jádro výcviku je právě v interakci polárních skutečností v terapeutickém prostoru komunity. Systemický jazyk se ocitá ve středu tohoto dění z toho prostého důvodu, že autoři výcviku Chvála i Trapková mají dlouholetou zkušenost s jazykem systemiky a nemohou se tomuto druhu myšlení vyhnout ani při práci se skupinou stejně jako s jednotlivcem. Také vliv významného dánského terapeuta Torbena Marnera není zanedbatelný. Výcvik v této podobě vznikl v nekonečných debatách s ním a jen rozvinul podobu víceletého semináře, který pro své kolegy pořádá Marner v Dánsku. Dialog mezi Chválou a Trapkovou (a mezi nimi a ostatními) se odehrává během výcviku ve větší skupině, zatímco druhá polovina absolventů má v téže době příležitost zpracovávat své vnitřní stavy v malých dvou skupinách s dalšími dvěma terapeuty. I ti se podstatným způsobem v neustálém dialogu podílejí na utváření prostředí, ve kterém proces změny myšlení adeptů probíhá. Jak Honza Knop, tak Marie Zemanová jsou tedy spoluautory našeho výcviku. To pro úplnost.
Podstatná je otázka, zda je opravdu zkušenost tohoto druhu pro rodinného terapeuta potřebná, nebo zda jde jen, jak to hezky Honza Špitz nazývá, o „amalgám dvou odlišných přístupů“. Je to vlastně otázka po tom, zda je terapeut pracující s interakcí v rodině ( a vyhýbající se de facto individuálním vztahům, vytvářející, jak to nazývá výstižně Trapková, vztah ke vztahu) chráněn před vlastním vnitřním světem, či nikoli. Je-li tedy jen jakýmsi technickým poradcem komunikace v rodině, nebo zda se tím, jak se přidává k rodině s cílem navodit změnu, také sám proměňuje, podobně, jako terapeuti jiných směrů. Je-li svou prací opotřebováván, vstupuje-li do interakčního prostředí rodiny se svým vlastním příběhem, který je terapeutickou činností proměňován, pak se musí umět vypořádat se svou vlastní skutečností, se svými vlastními reakcemi, musí se umět pohybovat ve svém vlastním světě. A to je ten důvod, proč považujeme za velmi užitečnou právě kombinaci výuky systemického myšlení s prací ve skupině, ve které je příležitost ke zpracování obsahů, které se během výuky nutně u každého vynořují. Je tak umožněn proces sdíleného zkoumání, jak ho cituje Špitz ve svém článku. Tím, že se celý proces odehrává v komunitě, dochází navíc ke sdílení ve smyslu málo používaného slova komunizace. Ve společně sdíleném prostoru se lidé vylaďují a do společné a spoluutvářené sociální reality, tak že posléze vytvářejí vyšší stupeň porozumění i beze slov.
Učinili jsme zkušenost, že právě takové prostředí dobře stimuluje změnu myšlení, která je k přijetí systemického paradigmatu nutná. To tím spíš, že v případě absolventů našeho výcviku se jedná často o velmi zkušené praktiky v medicíně, kteří dosud nejen stavěli na zcela odlišné teorii, ale mají pevně zaběhané návyky ve své každodenní praxi. Členy prvního výcviku byli jak praktičtí lékaři, neuroložka, gynekolog, tak psychiatři a psychologové. Měli jsme příležitost s nimi prožívat bolestnou změnu paradigmatu, ztrátu zavedených pravd a jistot o světě. Po zkušenosti s prvním během našeho výcviku jsme si jisti, že nejen systemická a narativní terapie může přispět komunitní a skupinové psychoterapii, ale i naopak, že výcviku v systemice může velmi prospět, když probíhá v prostředí komunity a skupiny.
V Liberci 21.10.2000