Seminář s Humberto Maturanou v Heidelbergu v r. 1996

V.Chvála, L.Trapková

               Nutno říci, že nás nejvíce zaujal i překvapil Humberto Maturana. Šli jsme na něho v přesvědčení, že mu nebudeme nejspíš  rozumět. Vycházeli jsme ze zkušenosti s českými překlady. Jeho texty nejsou snadným čtením. O to milejší byla zkušenost osobní. Chcete-li si představit Maturanu, představte si Vaculíka v tmavomodrém lyžařském svetru s rolákem. Je v jeho věku, má jeho gesta, způsob, jakým diskutuje. Hned na začátku vyslovil kouzelný paradox z názvu konference. řekl: „Věda je důležitá science fiction“

               Měl dva dny dílnu na téma“ Vědecká objasňování“ (Scientistic explanations“). Oslovil nás klidně s vnitřní jistotou, jako by si na každém slově dával záležet. Mluvil pomalu, za každou myšlenkou dlouhá pauza. Hledal, zda mu opravdu rozumíme. Začal prostě: „Nebudu mluvit o ničem jiném  než o nás, o lidech. A když to budu dělat, budu mluvit o jazyce, emocích a podmínkách lidského bytí. Soustředíme se na věci, které nelze moc změnit.“ Dlouhá odmlka následovala za dvěma klíčovými slovy: „Observer a observing“. Spojil je svorkou a poznamenal: „Nic víc nejsme“. Sáhl k bibli a připomněl, jak tomu, co pozorujeme, dáváme jména. „Budu mluvit o obtížích s objasňováním tohoto procesu přiřazování jmen“.

               „Mluvíme o lidském bytí, to jsme my. Jíme, jsme agresivní, umíráme, … to všechnmo jako zvířata. Jsme živé bytí. Vymýšlíme teorie, věci aby byl život krásný, to je praxe života. Jsme uvnitř žití. Nemůžeme se od toho oddělit, není možné se distancovat od žití.“

               Pak si připravil pro přednášku další pojem: zkušenost a tu definoval jako „Distinguish„. Je to rozdíl od toho, co se s námi děje. Tři pojmy: Praxis of living, heppening of living, experience  spojil další svorkou: a vyslovil pro řadu posluchařů kontroverzní termín, „když tohle všechno děláme, jsme uvnitř jazykování („in lanquaging“). Na to ho obecenstvo bombardovalo dotazy, co tím míní, trpělivě vysvětloval, že jde o bytí v jazyce, o proces, že nejde o žádné kategorie. „Kateorie ať si dělají filozofové nebo psychologové.“

               Vyslovil základní otázku, kterou se hodlal zabývat po celou přednášku: „Jaký je to proces -objasňování?“ (explanation“). Začal sahat po velmi jednoduchých příkladech. „Dítě se matky zeptá, proč je nebe modré?“ A matka mu odpoví. V terapii neděláme nic jiného. Nic není samo o sobě důležté. Jde o akceptování všech otázek. Akceptujeme sami sebe, když akceptujeme svoje otázky. To je základní, nikdo není vně této dynamiky. Není poctivé šeptat otázky někam do kapsy. Tyto otázky mohou být jakékoli. Každá otázka již obsahuje odpověď, nebo na ni poukazuje, implikuje ji. Tak dochází k řetězení tázání a odpovídání.“ 

               Upozornil, že se snaží vyslovit velmi obecné mechanismy. Vrátil se  k příkladu s malým dítětem. Dostane se mu odpovědi, se kterou není spokojeno (neakceptuje ji). Když matka řekne: „Už žádné otázky!“, skutečnost se vystrkuje mimo zorné pole. 

               Vysvětlování musí uspokojovat dvě podmínky pro pozorovatele. Za prvé formální podmínku: zajistit  pozornost, za druhé neformální podmínku: objasňování může být jakékoli. Třeba fantastické, poetické, vědecké… „Dítě může  takové vsvětlení akceptovat, nebo nemusí. Když například se matky zeptalo, jak se narodilo, stane se, že si matka vymyslí nějakou povídačku. A dítě ji akceptuje. Ale pak přijde ke kamarádovi, jehož matka čeká bratříčka, může si sáhnout na její břicho a cítit pohyby, pak přiběhne domů a  položí novou otázku svojí matce. Ta mu ten tokrát dopodrobna vysvětlí, jak vzniká život spojením vajíčka a spermie. Dítě poděkuje  matce a může zase matčinu odpověď  akceptovat. Jeho zkušenost se rozšířila.  První otázky jsou vždy otázky dítěte. Odpovědi jsou od matky, ta je nejbližší. Odpovědi dobré matky obsahují zkušenosti dítěte. Tento proces je založen geneticky, ale dále se vyvíjí autonomně, je to sebeutvářející proces v živém systému.“

               Tázání není limitované, jako v dětství není limitované. Tázání i objasňování je závislé na kultuře, nebo na oboru, ve kterém jsme vystudovali. Jiné objasňování bude akceptovat student medicíny, jiné technik. Tak vznikají diskrepance mezi jednotlivými vysvětleními a o těch je možné diskutovat.

               „Prohlížením světa realizujeme život. Dokud žijeme, děláme chyby. Jak přicházejí chyby? Když neakceptujeme vysvětlení. To však umožňuje  učinit nové zkušenosti mimo rámec vysvětlování.„

               Když jde o otázky po objektech, v dosahu našich  smyslů, můžeme si pravdivost ověřovat percepcí. (Realita k ověření) Můžeme odlišit pravdu od iluze, klamu. Podmínkou iluzí je živý systém. Ten se učí rozišovat co je pravda a co iluze.

               Objasňování můžeme akceptovat explicitně (ukazuje vně na objekty, předměty, které je možné uvidět a dotknout se jich) a implicitně (bez možnosti ověření ve smyslech). Například mává na přítele na ulici, ale za chvíli vidí, že to není on. Přesto on ho viděl a mával na něj, i když tam nebyl.(realita k uvěření)

               „Realita je  podpora naší zkušenosti. Je to cosi, co je zde, a co poskytuje podporu našim vysvětlováním. Implicitní vysvětlování světa, vede k mnoha realitám. Když vysvětlujeme naši zkušenost, vysvětlujeme realitu. Uvědomujeme si, jak mnoho vysvětlení je možných. Mnoho realit a mnoho pravd. Je i řada fyzik, nebo různých oborů. Nejsou to relativní pravdy. Všechny jsou platné. Poukazuje na multidimenzionalitu vysvětlování.“

               Důležité je si uvědomit, že validita vysvětlování je různá skrze různé podmínky. Je zřejmé, že vysvětlení akceptujeme vždy jen přes různé lidi tedy, skrze lidské vztahy. Problémy  nejsou s pravdou, ale s viděním. Nemá to nic společného s nezávislostí reality. Záleží na tom, kdo vnímá: můžeš to akceptovat, fajn, nemůžeš, taky dobře.

               Poukazuje dále na proces vzdělávání neboli poznání. Popisuje učitele a žáka. I zde platí, že poznání je závislé na vztazích.

               Na závěr prvního dne vypočítal kriteria validity vědeckého vysvětlování.

V první vrstvě jde o popis naší zkušenosti (pozorování). V druhé vrstvě jsou odpovědi na otázky (generativní mechanizmus), ve třetí vrstvě jsou dedukce vyvozené ze všech pozorování a jejich vysvětlení. Ve čtvrté vrstvě provádíme to, co jsme vydedukovali, a aplikujeme to do druhé vrstvy.

              “ Z toho vyplývá, že tento mechanizmus vůbec nepotřebuje nějakou objektivní realitu, ověřuje se sám v sobě. Věda nezkoumá svět, ale náš život. Dámy a pánové: „no reference to reality, no reference to objectivity!„. Věda nevysvětluje realitu, ale dává jen různá vysvětlení.“ Otázkou je , co dělat s rozdíly“.

Heidelberg 3.5.96  T+CH