Magdalena Bonacker Jakešová: Proč nestačí jednat podle Hippokratovy přísahy, kterou už dlouhá léta nikdo neskládá?
Recenze knihy Černé zrcadlo, Vybrané kapitoly z lékařské etiky, Barbora Řebíková, (Togga, Praha, 2025)
Málokdy se mi stane, že bych si přála učinit nějakou knihu povinnou četbou pro všechny, kdo pracují s lidmi. A to přesto, že mám k této knize i jednu podstatnou výhradu: důsledně používá označení lékař a povolání lékařky ponechává téměř stranou.
Některé knihy se čtou lehce a příjemně. Jiné své čtenářstvo napínají, rozčilují, baví, rozšiřují mu obzory nebo dojímají. Černé zrcadlo Barbory Řebíkové je neuvěřitelně čtivé a daří se mu spojovat všechny tyto polohy zároveň.
Barbora Řebíková přednáší lékařskou etiku na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Připravuje mediky a medičky na situace, v nichž nebudou muset rozhodovat pouze odborně správně, ale také eticky odpovědně. Učí je nahlížet složitost problémů, s nimiž se ve své budoucí profesi setkají, a přemýšlet o nich dříve, než učiní závažná rozhodnutí.
Kniha Černé zrcadlo – podobně jako známý seriál Black Mirror – nastavuje temné zrcadlo nejen čtenářstvu, ale celé společnosti. Na konkrétních, často velmi osobních příbězích ukazuje místa, kde jako společnost selháváme. Autorka píše, že knihu věnuje „medikům a (…) všem ostatním se zájmem o téma“, ale také „těm, kdo mi zrcadlo nastavují“.
Pomocí stručných exkurzů do historie vysvětluje například to, proč jsou časté výroky o porušení Hippokratovy přísahy zavádějící. Hippokratovu přísahu totiž dnešní absolventky a absolventi lékařských fakult neskládají. Skládají různé absolventské sliby, které se na hippokratovskou tradici pouze odvolávají.
Jak už jsem naznačila, kniha je nejen poučná, ale také napínavá. Jednotlivé etické principy představuje neotřelým způsobem. Teoretické pasáže prokládá konkrétními příběhy – některé jsou známé z médií, jiné pocházejí z osobní zkušenosti autorky nebo jejího okolí. Tyto příběhy jsou napsány téměř jako povídky. Dokážou čtenářku vtáhnout do děje a vyvolat rozčarování, vztek, smutek i dojetí.
Autorka zároveň upozorňuje, že základní principy lékařské etiky nelze chápat jako univerzální návod na řešení všech situací. Mohou sloužit jako důležitá opora, nejsou však nezpochybnitelným pravidlem. Také ony mají své kritiky a své limity. Etika není něco, co se jednou naučíme a pak už pouze aplikujeme. Je to oblast, v níž se musíme neustále učit, diskutovat a znovu promýšlet každý jednotlivý případ.
Řebíková se nebojí prezentovat ani vlastní názory a nevyhýbá se tomu ani u tak kontroverzního tématu, jakým je eutanazie. Svůj postoj však formuluje stručně, věcně a s respektem k odlišným názorům. Díky tomu pravděpodobně neurazí ani čtenářky a čtenáře, kteří zastávají stanovisko opačné.
Rušivě ovšem působí důsledná maskulinizace jazyka v celé knize. O lékařích se hovoří výhradně v mužském rodě. Na jednom místě autorka například píše: „Informovaný souhlas musí být opravdu informovaný, a to znamená, že lékař – musí to být lékař! – …“ Tato formulace může vyvolávat dojem, že role lékařky zůstává v pozadí nebo není samozřejmou součástí uvažování o lékařské profesi. Také pacienti jsou v obecných pasážích téměř vždy muži, zatímco ženy se objevují převážně v konkrétních příbězích.
Vnímám to jako promarněnou příležitost. Ženy se do medicíny prosazovaly dlouho a obtížně, dnes však na českých lékařských fakultách studuje více mediček než mediků. Stejně tak zkušenost žen jako pacientek má svá specifika. Řada onemocnění typických pro ženy byla dlouho přehlížena nebo nedostatečně zkoumána. Dodnes se lze setkat s tím, že za „typické“ jsou označovány příznaky infarktu myokardu častější u mužů, zatímco projevy časté u žen bývají popisovány jako atypické. Ženy nejsou výjimkou.
Přes tuto výhradu považuji Černé zrcadlo za knihu, která by měla být povinnou četbou pro budoucí i současné lékařky a lékaře – a možná nejen pro ně. Obsahuje řadu vět, které bychom mohli, jak se říká, tesat do kamene. Například: „Svoboda a demokracie jsou cennější než pohodlí a blahobyt. Mír, pravda a úcta k životu jsou lepší než agresivní násilí, teror, lež a brutalita.“
Kniha se přitom nenápadně dotýká i politických témat. Na jednom místě autorka poznamenává: „To bych asi říkala já všem západním politikům (…), když ustupují Putinovi.“ Nejde však o politizování za každou cenu, ale o připomínku, že etická rozhodnutí se neodehrávají ve vzduchoprázdnu.
Barbora Řebíková jezdí se svými studenty a studentkami každoročně do Osvětimi. Součástí programu je mimo jiné přednáška o lékařských zločinech nacismu. O samotné exkurzi se zmiňuje autorka málo, jak sama píše: „Víc říct nelze. Exkurzi je zapotřebí absolvovat.“
Právě ve spojení s hrůzami druhé světové války se význam etické výchovy ukazuje zcela zřetelně. Je důležité připomínat si úvahy Hanny Arendtové o banalitě zla. Lékaři, dozorkyně i dozorci v nacistických táborech nebyli od narození monstra. Mnozí z nich byli lidé, kteří se v určitém okamžiku přestali ptát, zda je jejich jednání správné.
Každá z nás i každý z nás se proto musí znovu a znovu rozhodovat nepáchat zlo, nýbrž činit dobro. Nonmaleficence a beneficence.
Magdalena Bonacker Jakešová
Aplikovaná etika, FHS, UK
Do redakce přišlo po uzávěrce 6.6.2026
Zařazeno k tisku 7.6.2026
Konflikt zájmů není znám
