Trapková L.: Případ s teplotami (Externalizace)

Publikováno v Kontextu, XI, č.1, 1995

Před rokem mi poslal pediatr čtyřčlennou rodinu, abych se pokusila ovlivnit chronický symptom u 14-tileté Terezky. Do té doby nepřinesla po šest let žádná z dostupných metod somatické medicíny trvalé uzdravení.

Během roku, který uplynul, jsem měla možnost vstoupit do intimního prostoru interakcí členu rodiny, a aniž bychom měli kdokoli z nás patřičné znalosti z interní medicíny, otec výtvarník, matka sociální pracovnice, já psycholožka a děti na základní škole, dokázali jsme drobnou, vytrvalou prací, že tělesný příznak téměř vymizel. A i tehdy, když se zdaleka ne v bývalé frekvenci a intenzitě přeci jen objeví, umí jej Terezka zase během krátké doby bez léku a za podpory rodičů z rodiny vyloučit – v odborné terminologii externalizovat.

Mohla jsem se tak stát svědkem dalšího z příběhu, v němž si ověřuji zázračný jev: Slovem a kultivovanou myšlenkou je možné ovlivnit fyziologické procesy v materiálním těle bez jakékoliv biochemické léčby. A to jak směrem k nemoci, tak k uzdravení.

Terezka trpěla od svých sedmi let vysokými teplotami neznámé etiologie. Běžně přesahovaly 38 stupňů, matka vzpomíná na nebezpečné stavy, kdy teplota vystoupila přes 41 stupňů. Od druhé třídy se po celou školní docházku opakovaly několikatýdenní hospitalizace, ve škole nespočetné množství absencí.

Hned při prvním setkání, když jsem se orientovala v historii rodiny a příznaku (Časová osa, Chvála 95), musela jsem si všimnout klíčové nápadnosti. Vzniku obtíží předcházelo v životě rodiny komplikované období, matka byla extrémně emočně přetížená. Těhotná se svým druhým dítětem, dojížděla pravidelně do 100 km vzdáleného rodiště, kde jí umírala matka na rakovinu a ona ji doopatrovala až do konce v domácím ošetření. Na otce dětí se tehdy ještě spoléhat nemohla, dodnes nejsou oddáni a potřebnou jistotu ve vztahu s ním získala mnohem později. Jediným z jejích blízkých, s kým nebyly v té době žádné starosti, byla 7-miletá Terezka. Dobře se učila, domácí úkoly dělala bez dopomoci (“Byla jsi tak samostatná!”), byla zdravá, poslušná. Pro myšlenku, že teploty přitáhly matčinu péci a pozornost, kterou každé zdravé 7-mileté dítě přeci potřebuje, aby normálně prospívalo, jsem nešla daleko.

Symptomu, který poprvé mohl vzniknout zcela banálně, se zmocnil sociální systém, v jehož intencích není somatický lékař zvyklý uvažovat. Je v logice druhého rádu, že využil neuvědomovaného vlivu příznaku k zajištění přirozené potřeby dítěte. Tělo začalo v rámci systému přesahujícím tělesné hranice, příznak opakovat, kdykoli se mu to, aniž si to mohla Terezka uvědomit, hodilo. Opakováním se začal symptom upevňovat a jako úspěšný uplatňovat v dalších situacích, kde už nebylo tak nápadné, že poutá matčinu pozornost a péci, nebo kde o ni už vůbec nešlo, ale kde prostě usnadňoval nepříjemné situace v životě Terezky. Řešil je svým svérázným a nebezpečným způsobem. Medicína nezahlédla včas širší psychosociální souvislosti a zařadila se nereflektovaně mezi ty, kteří symptom pomáhali udržovat a posilovat. Opakovaným vyšetřováním dodávala teď už nejen Terezce, ale i bezradným a pochopitelně zoufalým rodičům tolik potřebný pocit péče a důvěry, že je stále někdo, na koho se mohou obrátit, kdo rozumí záležitostem zdraví a nemoci lépe než oni a u koho najdou naději na uzdravení. Ale protože se tak dělo v příliš úzkém rámci, systém iatrogenizovala.

V průběhu roční terapie rodiny jsem používala integrativně více postupů. Zavedu Vás nyní doprostřed 33.sezení s Terezkou a oběma rodiči, abych na výňatcích doslovného přepisu rozhovoru z magnetofonové nahrávky, kterou jsem jen lehce pro srozumitelnost stylisticky upravila, ukázala postup, kterému se v rodinné terapii říká externalizace (D. White, M. Epston, T. Marner, 80-tá a 90-tá léta).

Sešli jsme se krátce po začátku nového školního roku, Terezka byla už 4 měsíce bez potíží, ale s nástupem do deváté třídy se znovu objevily absence pro zvýšené teploty.

Pozn.: M … otec, F … matka, X … dcera, T … terapeutka

33.sezení (M+F+X)
…………………………………………………….

T: A jak je to s teplotama?
M: Nó, teď jsme u toho, prosím, teď mluv!
X: To nebyla teplota, ale uzliny, víš, tati!
F: Teďka se mě zastaň, já nevím, jestli máme rozlišovat teploty a uzliny, to je prašť jako uhoď.
X: Mami!
F: Já se tě zastanu…
T: Kolikrát jsi byla od začátku roku nemocná?
M: Včera jsem to počítal.
F: Aspoň pětkrát.
X: Není…
F: Já jsem si to počítala, je to devět dní.
X: Ne ,není!
F: Je to devět dnů, pětkrát jsi byla doma a z toho několikrát po dvou dnech, asi dvakrát, nebo já nevím, je to pět dnů…
T: Takže bych řekla, že je všechno při starém, že to spadlo.
X: To není pravda!
F: Já mám taky ten dojem, paní doktorko!
T: Máte trochu přehled o tom, jak to s téma teplotama je? Když jsme na tom začali dělat, jak dlouhé období bylo bez teplot?
X: Právě, mami, to je ten rozdíl, já jsem ty teploty měla třeba 14 dní vcelku, furt! A teď to mám jenom ten jeden den – ty už si totiž tak navykla…
F: No, když jsme přišli k paní doktorce, tak jsi chodila do školy vždycky jeden den jo, dva dny né.
X: (Skáče neustále do řeči, hádá se.) To bylo 14 dní!
T: Jak to bylo, když jste přišli sem?
X: Kdy jsme přišli?
F: Před 3/4 rokem bych řekla, ne?
T: Poprvé jste tady byli 2.11.93. Skoro přesně rok, co jsme se poprvé viděli. Jakou máte vzpomínku, jak to probíhalo, kdyby jste měli popsat ten rok?
X: Předtím, ten rok – to se od tý doby hrozně zlepšilo, Ale předtím, dyť to si mami nepamatuješ, když jsem dělala v sedmičce zkoušky na konci roku!
F: Ano, jak jsi byla v nemocnici, chyběla jsi třeba 3 neděle vcelku.
……………………………………………………..

T: Pojďme to zkusit si vzpomenout. V průběhu celé osmé třídy jsme se vídali.
X: V tý osmičce už to bylo lepší!
T: Jak to vypadalo předtím, jak to vypadalo v průběhu toho, co jsme se stýkali a jak je to teď?
X: Já bych to udělala tak, že by každej posoudil…
T: Nó, můžete se doplňovat.
X: Jenže každej to má určitě úplně jinak.
M: Já ti neřeknu ani slovo.
X: No, táto!
M: Nevím.
(Hádají se.)
T: Táta neví a jakou na to máte vzpomínku vy?
F: No já si myslím, že nastalo určitý období zlepšení, to bylo…
T: Kdy asi?
F: Když mluvíme o posledním roce, tak to bylo někdy, já bych řekla ten první půlrok, co jsme k vám chodili, ne. Ale od jara toho školního roku do konce a přes prázdniny že to bylo lepší. Protože já z toho mám takovej pocit spíš optimistickej, protože jsem měla dojem, že se to zlepšuje.Ale teď po prázdninách mám dojem, že je to zase tak, jako to bylo. Jako kdyby to sklouzlo.
X: Jak to bylo kdy?
F: Jak to bylo loni na podzim. Jako kdyby to sklouzlo zase zpátky. Se začátkem školního roku.
X: Jenže to je takhle, jó? Sedmá třída, šestá taky, ale sedmá třída, to bylo děsný, ty si to nepamatuješ? To bylo hrozný, to jsem měla čtyřicítky, čtyřicet jedna a půl horečky a předtím…
F: A předtím, to bylo horší to jaro, třeba vcelku tři neděle měla zvýšenou teplotu.
X: To trvalo třeba 2 měsíce!
F: No dva měsíce né, jednou to bylo nejdýl, jak jsi přišla z tý Bulovky!
X: Ne, to jsem přišla taky z Petřína a hned jsem dostala neštovice.
F: To je jasný, ale to ti nic nebylo, to jsi měla neštovice a nesmělas jít do kolektivu a pak jsi byla doma 14 dní na karanténě. Ale pravda je, že předtím to bylo horší.
T: Jak dlouho trvaly ty horečky? To, že byla doma, to je jedna věc, ale jak dlouho měla ty horečky? V tý sedmý třídě? Vydržela jsi mít tři týdny horečky?
X: Jo, mami, jakmile jsem měla třeba 37,5, tak jsi mě poslala do školy, no vidíš!
F: Ale měla jsi hlavně vyšší horečky, určitě tak 41 1/2.
X: Nezapomínej, že jsi mě s tím posílala do školy! Od 38 a vejš jsem nešla do školy, ale okamžitě ten den, jak mi to kleslo pod 38, tak jsem šla do školy!
F: Jo, třeba 37,5, tak jsi šla do školy.
X: No vidíš, tak jsem to měla po celou tu dobu horečky!
F: Ale to já nevím, Terezko, to není tak, třeba 3 neděle…
X: Měla jsem je, mami, měla!
F: Terezko!
X: Ježíš, tak já…
F: Poslouchej, vzpomeň si, nebuď hned tak načertěná! Jak jsi byla v nemocnici, tak tam jsi měla jen 37,3. Vždycky v nemocnici jsi měla jenom 37,3, ale prostě jsi tam ležela a ležela jsi tam třeba 14 dní.
X: Dobře, ale v nemocnici! Ale paní doktorka se snad ptá, jak dlouho třeba …
F: Ale to jsi měla absenci ve škole, takže to jsi neměla…
X: Byla jsem doma třeba 14 dní. Doma! Takže jsem byla s horečkama 14 dní!
F: Nebyla, já myslím, že to ubírám a ty to přidáváš.
X: To není pravda!
F: Pravda je někde uprostřed.
X: Ále jó …
T: Nepletete si to, kdy byla Terezka doma a kdy byly teploty? To jsou dvě odlišný věci.
F: Teploty, do tý doby než jsme začali chodit k vám, byly vysoký. Někdy, ne vždycky, ale někdy byly skutečně až přes…
X: Mami!
F: Počkej, Terezko, chviličku, byly až přes 40, to určitě bejvávaly, teď nejsou. Od tý doby jsi podle mě niky neměla přes 40.
X: Přes 39 jsem už neměla! Poslední rok.
F: No, tak byly vysoký a teď už nejsou.
X: Ale mami, trvaly taky dýl!
F: Ale že by trvaly 3 neděle v jednom kuse, to není pravda. Že trvaly dýl, to uznám, ale 3 neděle ne, ani 14 dní.
X: To není pravda!
F: Mohly trvat třeba týden, ale 14 dní ne, potom už se k tomu přidalo něco, jak ty říkáš, třeba neštovice, nebo pobyt v nemocnici, nebo tak. Schválně najdem žákovskou a podíváme se tam. Ale časem – jak to máme zkreslený, že jo.
T: Já mám vzpomínku, že se to zlepšilo po té, když jsme přišli na takové to doporučení, že Terezka bude jeden den v týdnu zůstávat doma.
X: Jo.
T: A tehdy přišla taková ta krize, když tě táta vezl kolem střediska, dokonce hrozilo, že půjdete na středisko a ty jsi byla tenkrát ta, která tátu přemluvila, že tam nepůjdete. Vydrželas to a v té době se to zlomilo. To jsem si určitě někam poznamenala. Takže v tom se shodujeme. A taky se shodujeme v tom, že od 1. září, kdy Terezka začala chodit do deváté třídy, tohle nefunguje, zvrátilo se to zpátky, možná…
X: Jsme to ale dali na 14 dní!
T: Možná, ano možná, že ne v takové podobě, jako než jste přišli sem, horečky nejsou tak vysoké a taky netrvají tak dlouho.
F: Ano. Ale jsou vpodstatě tak často…
T: Tak zhruba často jako loni, že jo.
F: Jako loni, nejež se hned, jako loni v září.
X: Nemám chlupy žádný, abych se ježila jako vepř.
F: Já…
T: Takže je to podobný jako před rokem, když jste začali chodit sem, v těch začátcích, když jsme se teprve orientovali. Minule jsme konstatovali, že už se spousta věcí změnila, jak u Terezky, tak u mámy, že už to není zdaleka tak, že by si Terezka hájila svý teploty – jakoby ty teploty už nebyly součástí Terezky, jakoby to bylo něco, proti čemu se společně s Terezkou můžeme postavit, nebo proti čemu můžeme Terezku podpořit. Co se od minule změnilo? Jak dlouho jsme se neviděli? Asi 14 dní, nebo to už bude… Naposled jste tady byli 19.září.
M: No.
F: To bude tak zhruba 3 týdny.
T: Co se stalo během těch 3 týdnů?
X: Che.
T: Kolikrát jsi byla za ty 3 týdny doma? Můžeme se domluvit na příště, že by…
X: Asi 3 dny, ne?
F: Já myslím 2x 2 dny, nevím. Ne víc.
X: Tak čtyři.
……………………………………………………..

T: My jsme se domluvili, že bychom ten předpis, který jsme dodržovali minulý půlrok, že bychom ho zeslabili tak, že by si Terezka nevybírala jeden den každý týden, ale že by si vybírala jeden den za 14 dní, to byl jeden z těch úkolů a druhý…
……………………………………………………..

F: Ona totiž tu teplotu dostane ráno v okamžiku, když nemůže vstát.
X: Ale někdy i přes noc!
F: Ale je to tak, že večer většinou to není.
T: Souhlasila bys s tím, že ty teploty jsou pěkně rafinovaný?
F: Jsou to hrozný potvory.
T: Já myslím, že v tom se všichni shodneme, že ty teploty…
M: Jsi mi právě nadávala, já jí říkám simulante.
X: Jé tati!
M: Necháš mě domluvit?
X: Já jsem kvůli tobě brečela! Protože je to hnusný!
M: Tak takhle ona se mnou mluví!
F: Ty taky říkáš něco, táta chce něco říct, tak ho musíš nechat vyjádřit.
M: Já jsem chtěl částečně udělat omluvu, a ne že se hned napaprčíš, já jsem – proto ti to říkám, protože mám hlavně večer, když jsi hrozně rozšafná…
X: Já za to nemůžu!!
T: Počkej Terezko, nech to tátu doříct, možná, že…
M: Už jsem to dořek . Když jí ráno řeknu, zajímavý, když to řeknu tak jak teď, už se do mne pustí. To já chápu, že křivě nařknout, to znám ten pocit. Znám ho od mámy. Mě to mrzí hrozně, ale někdy celý víkend je jak královna, pak přijde pondělí ráno a řeknu: No, Terezko, jak to že todleto…? A ona se do mě pustí. Tak to je všechno.
T: A není to, Terezko, tím, že tě mrzí, že tě táta obvinuje, že to děláš schválně?
M: No ano.
T: Nebo že to je tvoje věc? Že bys to mohla ovládnout? Že je to tak jednoduchý?
X: (brečí) On si myslí, že mi tím asi pomůže, nebo já nevím proč mi to teda říká.
T: Můžeme všichni čtyři souhlasit s tím, že ty teploty jsou pěkně rafinovaný?
X: Jo .
T: A že jsme všichni čtyři proti nim trochu bezmocní včetně tebe?
X: Jo.
T: Ale to je potřeba to takhle vidět. A hledat způsob, jestli nějakej existuje, jak bychom všichni čtyři vyzráli na ty teploty! To, že na ne jde vyzrát, to jsme si už ověřili. Možná, že nejdou stáhnout úplně. Třeba není možné, aby tě nepřepadávaly úplně, ale rozhodne je možné je stáhnout. Jestli jsou teď asi v takovéhle míre, koukej (ukazuju), stáhnout je třeba na takovouhle míru. Když jste ke mne přišli, tak to bylo takovéhle, za půl roku to bylo o něco míň, nic moc, ale pak od jara se to podařilo stáhnout a přes léto se to dokonce vůbec nestalo! Na tom je vidět, že tak úplně bezmocní nejsme! Jde o to, abychom pochopili, které naše kroky teploty snižujou a naopak co je podporuje. Rozhodne například fakt, že je pondělí ráno, je rizikový a je vetší pravděpodobnost, že tam tě ta teplota přepadne. A nikdo neříká, a to je důležité zdůraznit, že ty teploty děláš!
X: Já vím, jenže táta to říká!
T: Ony jsou rafinované!
F: Jestli můžu. Já jen připomenu to poslední, jak jsi byla nemocná. Ty to vnímáš tak, že ti nadáváme, že ty to děláš. Ale já jsem ti tehdy říkala: Terezko, ty za to nemůžeš a neděláš to schválně. Bylo ti trochu špatně, říkala jsi, že tě bolí v krku, ale neměla jsi teplotu. Anebo měla jsi malou teplotu a já jsem ti tehdy nabízela, jestli bys to nechtěla zkusit ty teploty přemoct.
X: Ale mami, mě bylo špatně!
F: A říkala jsem ti, že ti to věřím, že je ti hrozně špatně, já jsem navrhovala několik variant, mlč chvilinku, nech mi to teďka říct. Já jsem navrhovala, že paní doktorka říkala, že dokud jí nezavoláš, máš jít do školy. A protože paní doktorka ráno není v ordinaci, tak jsem navrhovala, ať jdeš do školy a zkusíš to tam vydržet, načež ty jsi říkala, ale že ti je strašně špatně, takže to nevydržíš…
X: ( Intruse.)
F: Počkej chvilku, já jsem říkala, tak já ti napíšu papírek a ty kdykoli budeš chtít, můžeš z tý školy odejít. Ale ty jsi říkala, no jo, ale já musím jít na velkou přestávku a to mi bude nejhůř. Říkala jsi, no jo, ale mne bude špatně i ve škole. A já jsem říkala, nevadí, jestli chceš, já ti napíšu dva papírky a třeba tam můžeš jet jen na půl hodiny a můžeš i zavolat a tatínek tě pak i odveze i pro tebe přijede a stojí to za to, abys tam byla hodinu. Říkala jsem to? Nabízela jsem to?
X: Ty jsi mi řekla, že mám jít do školy a když budu chtít, tak se mám vrátit.
F: Já jsem řekla, že ti napíšu papírek a že tě tatínek…
X: To není pravda, že mě tatínek přiveze…
F: Terezko! To není pravda!
X: To je pravda!
T: Počkej, Terezko!
X: Dyť já jedu z tý školy hodinu!
F: Není pravda, protože každý den tě tatínek vozí do školy!
X: (brečí)(překřikují se, X se brání, rodiče útočí)
F: Ne, Terezko, já přiznám, že máš pravdu, ale že tě tatínek vozí každý den do školy od 1.září, to přece uznáš! Vozí tě tam úplně každý den. Mě taky odvez. A navíc jsem ti říkala, že pro tebe přijede! Já mám takovej pocit, že ty bys chtěla, abychom ti pomohli od těch teplot my, ale že nám nechceš při tom pomáhat. A já jsem ti říkala, že bez toho, že budeš bojovat spolu s náma, že to nejde. A tak to bylo. Ale pak ses strašně urazila a ani jsi paní doktorce nechtěla zavolat!
M: Ty musíš vědět, že v kterýkoliv době vás kdykoliv kamkoliv odvezu.
F: To má táta pravdu. Odveze tě kdykoliv a nemusíš mít vůbec teplotu!
M: Nechodím do práce, jo, a odvezu vás kamkoliv, i na záchod, jo?
F: Tobě přišlo, že do tý školy nemáš jít, možná, že máš nějakej důvod, který jsi nám neřekla, proč tam nemáš jít. Ale tys to nechtěla na tu hodinu zkusit – to jsi fakt nechtěla!
X: (brečí) Protože mi bylo špatně!
F: A já jsem ti říkala zkus to, protože já vím, že když zůstaneš doma, že se ti po hodině udělá líp. Třeba ti nezmizí ta teplota, ale udělá se ti nějak líp.
T: (Jdu k ní, sednu si k ní na opěradlo křesla.) Můžu k tobě na chvíli?
X: (brečí)
T: Máš podobnou barvu svetru jako já. Já mám tuhle barvu ráda. (Choulí se ke mne a fňuká.) Ty teploty tě mají, koukám, ve spárech, ony si tě chtějí úplně přivlastnit!
F: (Něco souhlasného se mnou.)
X: (V breku něco nesrozumitelného.)
F: Ale tak to, Terezo, právě nebylo. Já jsem ti nabízela tolik variant!
T: Vidíš, teď máš určitě teplotu, Terezko, jsi úplně horká. (Sahám jí na čelo.)
F: Nó, to jo, to určitě.
X: (Hlasitě vzlyká.)
M: (Nesrozumitelný.)

T: Nó, člověče, tak ta teplota, jaké vlastnosti vlastně má? Ona nebude jenom taková, že tě rozehřeje!
M: Nemáš náhodou kapesník?
F: Ty nemáš kapesník?
T: Já mám papírové.
F: Já mám taky… já myslím, že…
T: Já myslím, že ty teploty mají ještě i další vlastnosti. Kdybych měla možnost ji změřit, tak bych řekla, že teď má teplotu.
T: A kdyby byla, tak bych řekla, že ta teplota přichází místo politování. Nebo místo soucitu.
F: No to je možný, jenže proč naskakuje třeba po ránu, bez signálu. Nebo takhle: Proč je tak rafinovaná, že nám nejdřív nedá signál, abysme třeba mohli nějak…
X: Třeba vám ale dává signál, ale vy si toho nevšímáte!
F: No ale když ti přijdu…
T: Ona ti dává signál!?
X: Já nevím.
F: Hele, ty otevřeš dveře, ještě ani nepozdravíš, ještě se ani nevidíme a už řekneš, že je ti špatně, tak jak můžu stačit třeba tě obejmout, když vůbec nevím…
X: Ale co kdyby jsi mě obejmula až potom, co ti řeknu, že je mi špatně!?
F: No, ale to už tam ta potvora je!
X: Tak třeba by odešla!
F: A ty si nepamatuješ, jak jsem tě tam objímala – a to si nepamatuješ, jak ti bylo špatně a posílala jsem tě do školy?
X: Ne.
F: Tak to seš ale nevděčnice.
X: Já si to nepamatuju.
F: Ale vždyť jsem tě šimrala a ty si byla rozhodnutá, že teplota tě umoří a skutečně tě umořila!
X: Ne, ne!
T: Já bych řekla, že Terezka nebyla rozhodnutá.
F: Tak ta teplota byla rozhodnutá, to já připustím.
T: Ta teplota je opravdu zákeřná, ne Tereza!
F: To já připouštím, když se o tom bavíme, když třeba nejapně žertujeme, třeba táta, tak to tak nemyslíme, že tu teplotu děláš!
X: (se snaží vmezeřit)
T: Jo, ale jestli to není ten čin, který tu teplotu s jistotou vyprovokuje!
F: Ten následuje, když Terezka oznámí, že tu teplotu už má!
T: Jasně, ale já teď hledám ty drobnosti, které působí proti teplotě a drobnosti, které Terezku spíš proti ní posilujou.
F: Když jí řeknu, že je simulant…
T: Když řeknete někdo z vás, že je simulant…
F: Tak stoupne…Nebo se drží.
T: Když člověk chce prostě dokázat…
F: No to je jasný.
T: že žádnej simulant není, tak tam ta teplota musí bejt.
F: Já jsem dokonce říkala tátovi po nějakém konfliktu …
M: No to jo…
F: Vid? Ta teplota,… Pamatuješ si to? Ta teplota musí přijít, i kdyby Terezka nechtěla.
T: Ano, i kdyby Terezka nechtěla. Ona je opravdu proti ní bezmocná.
F: No jo, ale když já zase mám takovej pocit, že pokud nám nepomůže sama – my musíme udělat hodně – já udělám, na čem se dohodneme, ale ona nám musí ta Terezka taky pomoct, aspoň v tom…
T: Ona vám aspoň toho posledního půl roku pomáhala.
F: To jsem vám chtěla říct na začátku, paní doktorko, mě teď přijde, jakoby ta Terezka přestala s námi spolupracovat.
T: Jo, ale to muže jít na vrub tý teploty. Ony končily prázdniny, to je náročné období pro každého, pro mě taky. Já když si vzpomenu, jaké bylo léto a jaká je teď hnusná zima, a na tu si musím zvykat. Že bych to snášela zrovna nejlíp…
M: To se tě netýká (asi k Terezce smích)
T: To je náročná doba pro každého. Od září ještě ne, ale od října se začínají plnit psychiatrie. To je pochopitelné, že to tak je, všechny symptomy získávají na síle, je pochopitelné, že ta teplota získává teď na moci. To, že Terezka nespolupracuje, to bych nedávala na vrub Terezce, ale teplotě. Teď je rizikové období, kdy se Terezka stává bezmocnější vůči ní. Takže ta nespolupráce, to není špatná vůle.
……………………………………………………..

T: Myslím, že bychom si neměli nijak vyčítat to zhoršení. Pojďme přemýšlet o tom, jak bychom to zase zachytili, a jak nedělat věci, které by to zhoršovaly.

pauza ( Všichni ztuhli v zamyšlení.)

T: Mě se zdá, Terezko, že v té fintě, kterou jsme objevili, že bychom v ní měli pokračovat. Ten lék, který jsme objevili, funguje, tak proč ho nevyužít dál? Možná, že bychom mě jenom zvýšit, nebo snížit dávky. Možná, že ode mne nebylo moudré, že jsem prodloužila interval na 14 dní zrovna na začátku školního roku. A asi i bez tebe! Tvůj souhlas je strašně důležitý. Abychom finty proti teplotám vymýšlely spolu a rozhodně ne, abychom my dospělí byli ti chytří a zase ti jen nadiktovali, jak to bude. To by nefungovalo. Tvoje nápady byly vždycky geniální a já se teď dovolávám těch tvých nápadu.
X: (kňouravé, jemné) Já myslím, že když je to na tom začátku školního roku, že bychom to měli dát zase na ten jeden den. A až, já nevím, já nevím, třeba před vánocema, že by se to dalo na těch 14 dní, tak by to bylo o hodně lepší!
T: Takhle bys to viděla? Ale měli bychom to časovat. Ty budeš dělat nějaké přijímačky znovu na SŠ…
X: Ale ono to třeba potom, já nevím, třeba to potom udělám sama na těch 14 dní, to mi ani nemusíte říkat. Třeba pak to udělám i na měsíc.
T: No,no.
X: Jenže to musím sama.
T: A já tě v tom budu určitě podporovat. A myslím si, že vaši taky. To je důležité, aby sis to dávkovala ty. Jenže je potřeba, aby ses nějak časovala. Zase teď mluvím spíš za tebe, ale říkám si, že když za rok budeš dělat přijímačky na SŠ, pro tu SŠ by už bylo asi neúnosné… Nevím, jestli by ti tam tolerovali, kdybys jednou týdne pravidelně chyběla.
…………………………………………………

(Vyprávím příběh jedné pacientky s fobií, jak se uzdravovala.)

T: Tak tebe také svádím, abys tak, jako ona bojovala se strachem, abys ty bojovala s těmi teplotami, vím, že to taky jde. Jde o to, jak moc je ti blbě, jak moc “blbě” ještě sneseš. Je potřeba překonat to nepříjemné období. Jde o to, jak to nafintit. Ta teplota je, jak řekla máma…
F: Ona je rafinovaná.
T: A na druhé straně si myslím, že je mnohem hloupější než my. Kdyby ta teplota byla chytřejší než my, to bych se teda urazila (smích).
……………………………………………………..

F: Ale já mám takový dojem, jak paní doktorka popisovala tu paní s fobií, že podobně to funguje jako u tebe, že ráno je ti hrozne špatně a já si nemyslím, a táta si to taky nemyslí, že jsi simulant, to je opravdu jenom takovej blbej vtip. Ale je ti ráno špatně, ty prostě jen řekneš, že nemůžeš jít do školy a já ti věřím, že nemůžeš jít do školy, ale po hodině vypadáš tak spokojeně.

(Mluví všichni najednou, X se brání, matka “odhaluje” a M si přisazuje k matce, dává jí za pravdu – to je obvyklé schéma jejich hádek.)

T: Tady je chyba v tom, že to zase navrhuje máma, to už je jedno co.
X: Ale mami, jak na to můžu přijít…
F: Ty prostě nejdeš do školy a zároveň…
X: Já na to třeba časem přijdu sama…
F: Terezko…
M: To není dávno, tahle situace…
F: Tak to je jedno, nechce to připustit. Ale když na to přijdeš sama, tak to udělej, ale nemůžeš si dávat zas tak velikýho…
T: Počkejte, já myslím, že podmínkou není, abys na všechno přišla jen ty sama, my ostatní tě můžeme inspirovat – mezi nápady, které ta paní použila, byly některé taky moje. Nápady ti muže dávat kde kdo, ale jde o to, aby ty sis vybrala ten pravý pro sebe a případně si ho upravila.
X: Jenže, když třeba, já nevím, když jsem mohla zůstat ten jeden den doma, jo, jak mě táta vezl k tomu doktorovi a jak jsem tam nešla…
T: No?
X: Tak já bych třeba, mě by hodně pomohlo, kdyby mě prostě, kdyby mě litovali, kdyby mi říkali, tak to nevadí, mě by to o hodně, fakt, mě by to poznatelně víc pomohlo. Když mi budou říkat, Terezo, ty už zase chybíš, jak to doženeš…
F: Ale tak to nebylo!
X: To mi říkáš!
F: To cítím jako strašnou křivdu. Protože když o tom teď mluvíme, jak ti bylo tak strašně špatně, tak jsem ti říkala: Terezko, já na tobě vidím, že je ti strašně špatně, já vím, že je to pro tebe hrozně těžký…
X: (Vstupuje neúspěšně s obranou.)
T: Mohli bychom se domluvit na slovníku?
F: No?
T: Ono to bude znít jako sranda, ale ono to funguje. Zkuste, když budete s Terezkou mluvit, důsledně oddělovat teplotu od Terezky. To znamená, že když řeknete, já vidím Terezko, že je ti špatně, tak oslovujete Klárku, které je špatně. Pojďme to zkusit oddělit. Já nevím, jak by ta formulace mohla být, například …
M: Teplota ti zase stojí na hlavě!
T: Třeba. Já vidím, že teplota zase na tebe útočí.
F: Dobře.
T: Nebo: Já vidím, že ta teplota tě má zase ve svých spárech. Co budeme dělat? Všimnete si, že když chodí maminky s kojenci do poradny…
F: Ano.
T: Říkají: My budeme papat, kakat, žádná o tom nepřemýšlí.
F: Ano.
T: Je to naprosto přirozená věc. A pak někdy se podivuhodně stane, že se to oddělí, aniž o tom to dítě nebo ta máma přemýšlí. Máma už s ním nekaká, ale kaká to dítě.
F: Jo.
T: A to my teď potřebujeme udělat. My s tou teplotou nemůžeme bojovat, když ji od té Terezky neoddělíme. A my to musíme udělat i v řeči. Pojďme se zkoušet domlouvat se zbytky Terezky, která ještě není v moci teploty.
F: Já mám ale takovej dojem…
T: Když Terezka nebude v tuhle chvíli spolupracovat..
F: Tak ta teplota…
T: Tak ta Terezka může být tou teplotou…
F: Úplně vyřazená.
T: Vyřazená. A snad tomu všichni rozumíme. Teplota je terminus technikus.
F: To nemusí být zrovna teplota.
T: To nemusí být zrovna ta teplota.
F: Ano, ano. Já jenom jsem chtěla říct, já pořád mám takovej dojem, jako kdyby Terezka chtěla ještě něco jinýho, já nevím, třeba teďka jak to říkala – tak kdybyste mě litovali, tak já mám někdy takovej pocit, jako kdyby někdy místo, aby spolupracovala s námi, jakoby spolupracovala s tou teplotou, jako kdyby nás trošku třeba trestala, nebo by nám ukázala. Ale ona možná… Možná, že jsem tupá, jo, ale já bych potřebovala opravdu nějakej signál. Ona se Terezka hodně změnila, Terezka teď za mnou často přijde a to je strašně příjemný, je to moc hezký. Jenže ona přijde, když jí jakoby nic není a to já taky za ní přijdu. Ale pak se najednou stane, to je jako ve středověku, když říkali, že ji posedl dábel, ji posedne ta teplota, já jí nabídnu jakoukoliv spolupráci a ona ji odmítá. To je úplně jako když mě ždímá na nějakém lisu, jako když se drží s tou teplotou za ruku proti mne a dokáže mi, že nemůže jinak. Možná, že to špatně vnímám.
T: Já myslím, že teď přicházíme na vlastnosti té teploty. Jsem přesvědčená, že v té chvíli, kterou jste popsala, že to není tak, že Terezka se drží teploty za ruku, ale že teplota vede za ruku Terezku! To je vlastnost teploty, ona v té chvíli nesouhlasí s tím, aby Terezka mluvila lidskou řečí a řekla, co potřebuje. Teplota jí našeptává: Hele, víš co, jen pojďme tu mámu potrápit.
F: No jo, ale já jsem tupoun a já bych potřebovala, ne slovně, ale nějakým prstíčkem, aby mi Terezka tak, aby to ta teplota neviděla, dala nějaký signál, nebo co? Protože já něco nabízím,… Já už jí nemluvím do oblečení, já už jí říkám, můžeš jít teda na hodinku a jestli ti bude špatně, já tě tam povedu za ruku, může s ní jít Bertíšek, můžeš se za hodinu vrátit. A ona prostě stejně nechce, nebo ta teplota, jak říkáte, nechce, ona jí nedovolí ani trošku mě pomoct.
T: Bodejť, vždyť je to její zájem, ona by jinak zahynula!
F: Tak ale ať ta Klárka pro to něco udělá!
X: Já bych to mohla naznačit! Jak táta jel se mnou k doktorovi a jak mě litoval, že je mi špatně, já jsem to překonala touhle mocí, že on mě litoval!
F: Já jsem tě naposled taky litovala, jenže…
X: Ale mami, to nemůže být vždycky. Když třeba teď mi příště budeš říkat: “Tak to nevadí, tak prostě půjdeš do školy zítra, no.” Třeba tahleta věta, jo? Tak mne se aspoň v duchu, tady uvnitř udělá trochu líp. Třeba to zrovna ten den nepomůže, ale třeba taky budou dny, že já to řeknu: “Tak mami, já si ještě na hodinku lehnu a pak půjdu do školy!” Ale když mi třeba první den řekneš: “No, podívej se, stejně jsem ti to řekla a stejně jsi do té školy nešla”, tak to mne vůbec nepomůže!
F: Já mám totiž takovej pocit, jestli my nesoupeříme, která jsme větší chudinka. Protože mne teda přijde, že Terezka mě tak týrá.
X: Teplota!!
F: Tak to je jedno, tak ta teplota.
X: To není jedno!
T: Pojďme to tou teplotou označovat.
F: Jo.
T: Ona totiž netýrá jen Terezku, ale ona týrá i vás!
F: Já nevím, třeba byla taková situace, bylo to těsně před stěhováním a já jsem řekla: “Terezko, prosím tě, na tenhle víkend si nic nedomlouvej, když mne nepomůžeš, tak to nestačíme.” Terezka skutečně v pátek uklidila koupelnu a já jsem si říkala, tak bezvadný, to je vidět, že ve dvou se to lépe táhne. No, a přišel druhý den a Terezce udělalo špatně. Přišlo pondělí ráno, já úplně vyčerpaná z toho, jak jsem o víkendu pracovala. A co udělala teplota? Řekla, že se nepůjde do školy. Tak já jsem opravdu vydolovala poslední zbytek všech reserv a snažila jsem se, a to jsem se opravdu hrozně snažila. Furt jsem říkala: “Terezko, tak to zkus, tak jdi aspoň do těch půl jedenácté, než půjdete na svačinu.” A Terezka se tak tváří, já to po ránu chápu…
T: Ona je ta teplota opravdu mocná!
F: Tak já jsem řekla, tak tam jdi, já ti napíšu papírek, kde bude napsáno, aby tě kdykoli pustili domu a když tak ještě dojdi za hospodářkou, ať zavolá odtamtud tátovi, on ti přijede naproti, zkus to prosím tě kvůli mne aspoň na hodinu, stojí to za to.
M: (Nesrozumitelný.)
F: Jo a nic. Terezka se urazila, bouchla dveřma a já jsem si připadala…
M: Přijel jsem domu, Terezka byla oblečená…
F: No to je složitý…
M: Ptal jsem se, volala jsi paní doktorce?
F: A ona uraženě, proč bych jí volala, když musím jít do školy.
(Mluví všichni najednou – v pozadí je rozumět Terezce.)
X: Já jsem se překonala, když máma mi nevěří, že je mi špatně, tak já jsem se překonala.
F: No vidíš, ty jsi překonala teplotu a ne sebe!
X: Já jsem nepřekonala teplotu, ta teplota byla furt ve mne!
F: (Nesrozumitelně, překřikují se.)
X: Né, sebe jsem překonala!! Ta teplota furt ve mne byla! Já jsem sebe překonala! Ne tu teplotu – no vlastně tu teplotu (udiveně). No, ale ta teplota neodešla.
F: Terezko, já to tak vnímám, že jsi mě chtěla ukázat…
M: (Nesrozumitelně, podporuje F.)
T: Teplota se vám chtěla ukázat.
F: No, to bude těžký.
M: Já jsem jí řekl, aby nechodila do školy.
F: No, počkejte, ale ona pak do tý školy opravdu nešla!
(Zase všichni najednou, hádka.)
X: To není pravda!!
M: Máma by se zlobila, já jsem ti říkal, abys do té školy nechodila!
F: (Nesrozumitelně, křičí.)
T: Táta je ten záškodník!
X: Ne, táta řekl, tak do školy nechoď, ale to s tím vůbec nesouvisí.
M: Já jsem odjel…
X: Ty jsi pro něco odjel a já jsem na tebe měla počkat a pak jsi mě měl odvézt do školy. Vlezla jsem do postele a spala jsem až do dvou.
F: Tak, Terezka je taková mrcha, že ustavičně zaspává dvě hodiny. Ona dokáže… ta teplota ji tak umorduje, že ona usne z minuty na minutu, jak když ji praští pytlem. Ona ji uspí ta teplota.
M: Ty jsi mi vyčítala, že jsem ji měl vzbudit. Ještě jsme se pohádali a já jsem říkal, neříkej mi, že já nepoznám, když Terezka spí.
F: Ale ona když chce, tak předstírá tak dokonale, že spí.
X: Ne počkej, já jsem to dělala, ale teď už to nedělám, protože tys to vždycky poznala.
M: Já bych to nepoznal.
F: Táta by to nepoznal.
X: Počkej!!
T: Terezko, kdo spíš spolupracuje s tebou proti teplotě? Táta, nebo máma? Já to teď vidím tak, že máma sice blbě, ale proti tý teplotě s tebou bojuje, kdežto…
X: Jenže táta, když on mi řekne, nechoď do školy, tak on mi pomůže mnohem víc, než když mi máma řekne…
T: Jo, já jsem to teď pochopila! Terezka prostě potřebuje…
X: Soucit!
T: Bojovat! Terezka je bojovnice! A ona potřebuje bojovat. A jakmile nemá s kým bojovat…
F: Ano, a proti komu…
T: Jakmile nemá s kým bojovat…
F: Tak si to najde.
T: Tak to nemůže fungovat. Když táta řekne, tak zůstaň doma, tak Terezka může bojovat.
X: Ale já bojuju…
(Mluvíme jeden přes druhého)
F: Přemůže sama sebe.
X: Já jsem to tady vysvětlovala.
F: Ano, já to teď chápu: Já musím dokázat, já jsem tak šikovná, že když táta řekne zůstaň doma, tak já to dokážu, já jsem tak šikovná, že nezůstanu doma.
T: Ale to jsem i já byla naivní! Teprve teď jsme to odhalili!
X: Ale mami, já jsem ti říkala, abys v tom případě…
T: Počkej Terezo, buď zticha! Nemohla vy byste se naučit to, co umí váš muž?
F: Jé, to bude strašně těžký, protože…
T: To bude proti vaší přirozenosti, ale konec konců, proč byste to nezkusila.
F: Tak já to zkusím.
X: Che, che.
M: Možná jí to vydrží…
F: No, budu se snažit.
T: A my se zase za 14 dní sejdeme.
M: Che,che.
T: Pojďme to zajistit ze všech možných stran: První přikázání bude, že rozhodnutí musí dělat Terezka, protože když ta rozhodnutí nebudou Terezky, tak to na tu teplotu nebude platit, to je vlastnost té teploty.
M: To je jasné.
T: To je první věc. Tak. Druhá věc: Terezka je skvělá bojovnice a potřebuje bojovat. Terezka si to bude rozhodovat sama, ale když vy budete s ní, tak ona nebude mít s kým bojovat a to je špatně. Čili, vy jí řeknete přesně to opačné. Vy jí řeknete to, co chce ta teplota. (Rodiče skáčou nesrozumitelně do řeči.) Budete říkat: Do školy chodit je protivný, budou tě tam zkoušet, zůstaň doma, je to pohodlnější.
X: Che.che
T: Jo?
X: Jo. A mamčo, když se mi to nepovede…
F: Ne, já naopak…
M: Ale ona když se nachladí a dostane tu horečku opravdu…
F: Jakou opravdu?
M: No…
F: Ale to né,…Ta teplota je taková potvora, že dokáže, že Terezka se nachladí!!!
M: Já to mám osvědčené.
F: To není pravda, Terezka se nachladí, jenom když ta teplota chce! Josefe, ani planý neštovice nedostane bez teploty!
X: Mami! Podívejte se, už zase chybuje, máš bejt s tátou. Máš říkat: „Ano, tati, Terezka je opravdu nemocná.“
M: Ale já si to myslím, já to nedělám.
X: A já můžu říkat: Ne, já nejsem nemocná.
………………………………………………………..

T: Prima, sejdeme se za 14 dní.

V Úvalech 24.4.1995
PhDr. L. Trapková