Trapková L., Chvála V.
Úvodem
Na závěr našich kasuistických seminářů o rodinné terapii psychosomatických pacientů na Pražské psychoterapeutické fakultě jsme na jaře 1997 referovali o jednom z našich komplikovanějších případů s mentální bulimií.
Případ jsme vybrali z několika důvodů. Při popisu průběhu terapie nabízíme čtenáři, aby si spolu s námi prohlédl mnohočetné proměny obrazu „skutečnosti“ v jedné rodině. Takové změny vnímání reality jsou nezbytnou součástí narativní terapie. Terapeut se stává součástí příběhu rodiny, aby do něj vstoupil a pomohl jej svou vlastní proměnou ovlivnit. Hlavním nástrojem je mu metafora konstruovaná pokud možno v jazyce rodiny a jejího příběhu. Díky externalizaci jsou proměňováni všichni jen do té míry, jak je k „osvobození“ od příznaku nezbytné.
Nikoli nepodstatným důvodem výběru bylo i naše dilema, které prožíváme pokaždé, když přijímáme do léčby pacientku s poruchou příjmu potravy, která už nežije v původní rodině. Jsme si jisti, že porucha s rodiči vždy souvisí, ale není zřejmé, je-li výhodné u těchto starších pacientek původní rodinný systém aktivizovat pro potřeby terapie anebo respektovat hranice současného systému, kterých se dovolává pacientka. V tomto případě se vyplatilo pozvat do terapie na určitý úsek i rodiče pacientky.
Sezení předkládáme v pořadí, v jakém jsou v dokumentaci. Provedli jsme jen jazykové úpravy našich autentických záznamů pořizovaných bezprostředně po každém sezení a vynasnažili jsme se zabránit možnému identifikování osob.
F… pacientka
M… její manžel
MF… otec pacientky
FF… matka pacientky
Vláďa, Lída… terapeuti
04.07.96
1.sezení (F)
Příjem Petry, vdané pětadvacetileté matky dvaapůl leté dcery do léčby pro dlouhotrvající symptomy mentální bulimie, které se střídaly se závislostí na alkoholu. V posledním roce byla opakovaně hospitalizovaná na různých odděleních psychiatrie s přechodnými úspěchy. Při příjmu je na antidepresivní terapii (Zoloft). Dokázala nezvracet jen když pila, jakmile začala abstinovat, zvracení se vrátilo v bývalé intenzitě. Závislost vyměňovala za závislost. Zvrací asi od 10 let po každém jídle, nemá‑li jídlo, aspoň vodu. Začalo to v souvislosti se školou. Zvracení jí pomáhalo likvidovat strach, napětí, úzkost. Napila se vody a vyzvracela ji, měla pak pocit, že je čistá. V poslední době se už naučila udržet oběd. Po porodu se rozvinula porucha sexuální aktivity, muži vyhoví, protože si myslí, že je to její povinnost.
11.07.96
2.sezení (F)
Práce s časovou osou celého systému. Petra je zpočátku velmi opatrná, ale postupně v dobrém transu. Vybavuje si události, které zůstávaly dosud zasuty, až se zarazí „před branami matčina života“. Neví, jestli má právo o něm mluvit. Respektujeme hranice. Matka pacientky, sama ze dvou dětí, si udržovala váhu přísnými dietami a „zdravou výživou“ po celý život asi na 53 kg. Porodila jedno dítě a Petře se nikdy nesplnilo přání mít sourozence. Petřina matka se od své matky odpoutala rázně, odešla na studia, kde se seznámila se svým mužem, technikem.
Petra začala stonat asi v roce 1982 nejprve bolestmi břicha s následnou apendectomií, pak dostala mononukleosu a později začala zvracet po jídle. Dlouho ji nenapadlo, že je to nemoc. V roce 1989 odešla na školu do jiného města a jako kdysi matka, také ona si na studiích našla muže. Ten její byl o 10 let starší. Sňatkem se bulimie nezbavila. Jednou samovolně potratila, než porodila první dítě.
Když byl dceři rok, uviděla Petra v televizi pořad o bulimii. Teprve teď jí došlo, že jde také o ni a poprvé se pokusila léčit. Její matka zůstala s vnučkou a Petra střídala léčebny bez velkého efektu s přestávkami celkem osm měsíců.
Vzhledem k délce obtíží a složitosti případu jsme se rozhodli pro rodinnou terapii se dvěma terapeuty a jako hlavní terapeutický postup jsme volili externalizaci. (Epston, White 1990).
09.08.96
3.sezení (F)
Zatím se nepodařilo získat členy rodiny. Otec přivezl Petru autem, ale neměla ještě odvahu pozvat otce dál a mluvit s námi před ním. I k nám je opatrná, nedůvěřivá, rázně odmítne natáčení videozáznamu. Vláďa rekapituluje Lídě, která vidí Petru poprvé, co se od Petry už dověděl.
Prohlížíme si její tvář, je charakteristicky maskovitá, bez mimiky, obočí vyholené, linka nakreslená nepřirozeně vysoko, oči dlouze zírají. Při představování jsme si všimli silného stisku kostnaté ruky. Odpovídá na otázky po dlouhých latencích, vyjadřuje se přiléhavě, precizně. Vypráví, jak je posedlá uklízením, nemůže vynechat svoje „kolečko“. Když jí zbude čas, studuje účetnictví, chystá se nastoupit do práce. Celý den směřuje k večernímu několikahodinovému rituálu s Bulimií (bulimii hned v jazyce personifikujeme), při němž se opakovaně přejídá a zvrací až do uspokojení a vyčerpání. Srovnání se sexem se přímo nabízí, ale ona to odmítne. Nemá už sex ráda. Před narozením dítěte mohla obojí, sex i bulimii.
Zkoumáme, koho by si mohla do léčby přivést. Už se tolik nebrání, nejspíš by to byl manžel Pavel, rodiče snad později. Je z předchozích terapií zvyklá, že se bavili s každým zvlášť. Náš návrh pečlivě zvažuje. Přeci jen se společných rozhovorů s rodiči po jedné špatné zkušenosti obává. Nesnesla, když jedna paní doktorka „otce urazila“, jak se jí zdálo, utekla tehdy z konzultace po 5 minutách.
Od dětství zvracení skrývala, je neuvěřitelné, že to rodiče neviděli. Matka prý tušila, že dcera občas zvrací, ale sváděla to na „splácaný žaludek“. Teprve před dvěma lety se Petra odhodlala říci o tom matce. Bezprostředním podnětem byl zážitek s vlastním dítětem. Přistihlo ji, jak zvracela. Petra se vylekala, aby ji malá nezačala napodobovat. Při výšce 168 cm má 48 kg, chtěla by přibrat o 4‑5 kg. Nejvíc vážila na gymnáziu, to měla 56 kg.
Jak se od začátku léčby proměnili ti ostatní? Muž, když se to dověděl, začal ji kontrolovat. Matka nemohla pochopit, proč s tím jednoduše nepřestane. Konflikt s otcem charakterizuje Petra slovy: „Myslí jen v kilogramech“. Ale přece jen nějaké změny. Petra oceňuje manžela, že už je schopen ji pochválit, když se jí podaří zvracet za den jen jednou. S otcem se trochu sblížila, už s ním může o problému mluvit. Mívá pro ni řadu nápadů, jenže vždycky směřují k jedinému: aby přibrala.
Sama zatím proti sobě postupuje převážně behaviorálně, jak ji tomu učili v nemocnici. Má v tom pevnou vůli, vyslovuje smutné: „Už jsem se naučila obědy.“ Dokonce se prý od minule „naučila i svačiny“. Tak se jí podařilo odsunout Bulimii až na večer, ale dál jako by to nešlo. Provinile se svěřuje, že ten pocit po večeři je jiný než při obědě. Taky se stydí, že se jí sice podařilo na čas Bulimie zbavit, ale jen výměnou za alkohol. Teď půl roku abstinuje díky protialkoholní léčbě, všichni si myslí, že také díky drahému Zoloftu.
Externalizujeme pomocí metafory o tanečnících: Prvním je Bulimie, druhým Alkohol. Mohla by hledat takového, který by ji tolik nevyčerpával? Poslední dva roky je stále unavenější, pořád se jen snaží a pokroky nepatrné.
Zasévání externalizačního slovníku vede ke konfusi. Reaguje zvoláním: „Ale vy o tom mluvíte, jako by byla nějaká Bulimie a já zvlášť, ale to jsem přece já ta Bulimie.“ Mluvíme o propletení Bulimie a zdravé Petry, ani my nevíme jestli z té zdravé ještě něco zbývá.
Pod vlivem zkušenosti s behaviorální léčbou očekává, že dostane úkol. V duchu externalizace jí předáváme vedení. Trváme na tom, aby ona vedla nás. Má-li dostat úkol, ať si ho dá sama. Je to pro ni nezvyklé, dlouho tápe. Pak se vrací k zaseté metafoře: Bude hledat třetího tanečníka, aby jí s ním bylo aspoň tak dobře jako s Bulimií, ale bez rizika závislosti.
23.08.96
4.sezení (F)
Pořád ještě se neodhodlala vzít s sebou další členy rodiny. Přítomnost stážistky také nedovolí. Už v čekárně se chlubí, že zatlačila Bulimii až na jedenadvacátou hodinu, teprve pak podlehne. Podrobně si prohlížíme její den. Je pečlivě plánován minutu po minutě. Když se stane něco nepředvídaného, stavba se zhroutí a Petra propadá panice, která vyústí v přejedení a zvracení. Tak se uklidní. K tomu dochází často, manžel je totiž v kontrastu s ní extrémně nepořádný a nespolehlivý, jako by se během soužití polarizovali. Petra byla vedena k pořádku přísnými rodiči. Jsme důraznější, když znovu navrhujeme, aby přivedla manžela.
4.10.96
5.sezení (F+M)
Konečně vidíme také manžela Pavla. Na poprvé na nás udělá velmi dobrý dojem. Vypadá starostlivě a optimisticky, nemusíme ho k léčbě vůbec získávat, to Petra váhala. Jaký kontrast s její opatrností. Jsme překvapeni, jak snadno a otevřeně s ním plyne hovor.
Kreslíme plánek bytu s teritorii. Partneři chodí spát odděleně, otec uspává dítě a obvykle u něj usne. Probudí se někdy ve tři v noci, chvíli pracuje na počítači, teprve pak si jde lehnout ke své ženě. Pavel je rád, že může mluvit o sexu. Míval problémy s navazováním vztahů se ženami, vzpomíná, jak byla jeho matka stydlivá. Nebylo snadné se v tomto ohledu proměnit. S Petrou bydleli už na koleji společně, milovali se několikrát denně a Petra se k tomu ještě asi sedmkrát denně přejídala a zvracela, náruživě se uspokojovala obojím. Po porodu se její vztah k sexu změnil, začala manžela odmítat.
Když si Pavel stěžuje, že musí situaci řešit masturbací, zalapá Petra po dechu, o tom se přece nemluví. Muž se však nedá odbýt a my ho v tom podpoříme. Styk mají nejvýš jednou do měsíce. Petra o tom mluví váhavě, nemiluje se s odporem, ale také ne s nějakým nadšením.
Prožila po porodu velmi těžké období a Pavel, jako by o tom nic nevěděl. Ona už během těhotenství váhala, zda zvládne mateřství. Chtěla za každou cenu kojit, to ji však stálo velké úsilí. Bojovala s těžkým zánětem prsou a navíc s matkou, která trvala na zastavení laktace. Říkala dceři:“ To se chceš nechat zabít?“ Petra vzpomíná:“ Měla jsem prsa jako skály, tekly mi slzy při kojení.“ Vyhubla tehdy na 38 kg, byla strašná vedra, do toho horečky, vyčerpala se až do dna, z náruživé milenky se stala náruživá matka kojící až k smrti.
Později, to už nebydleli na koleji, začala nutkavě uklízet, jakoby čistila hnízdo. Metafora ji zaujme. Ptá se, jestli by to mohlo souviset s laktační psychózou, jak se dodnes domnívá matka. Mívala úděsné sny, ve kterých jí hrozilo, že ji zaplaví láva (země). Odmítáme expertní pozici.
Pavel mluví o ženině zlepšení. Oceňuje, že dokázala odsunout Bulimii až na večer. Petra si stěžuje, jak muž vnese do jejího pořádku příchodem z práce chaos. V poslední době užívá Petra druhých lidí k tomu, aby jí pomohli odhadnout, jaká porce jídla je normální, sama toho není schopná. Potřebuje jídlo kontrolovat očima. Říká, že si ho musí nejdřív dlouho prohlížet, jako by používala náhradních čidel, když se nemůže spolehnout na vnitřní regulaci pocitem hladu a chuti k jídlu.
Zkoumáme, zda by nebylo možné zlepšit sex. Pavel si stěžuje, že se změnila nejen frekvence, ale i podoba milování. Petra se přestala mazlit. Mohli by se mazlit bez sexu? Pavel souhlasí, Petra je podezíravá, ale pak se ukáže, že se prakticky nikdy nestane, aby ji Pavel pohladil během dne bez sexuálního kontextu, jako to bývalo dřív. Ptáme se, zda milování představuje pro Petru ztrátu sil nebo jejich obnovu. Je bezradná, nevšimla si, zatímco u Pavla je to jednoznačné. Ten tím získá sílu na celý den. Tady nás poprvé napadne, že Petra je k dispozici muži, ale není tomu naopak. Zkoušíme, jestli to není tím, že Petra neumí přijímat. Ta si nás prohlíží nevěřícně, nikdy o tom nepřemýšlela. Dostává úkol: všímat si prožitků při styku.
Potíže jsou s léky: Od psychiatra kdysi měla ordinován Prozac, který nesnášela, podobně ani Prothiaden, nakonec jí dali drahé antidepresivum Zoloft. Problematizujeme psychofarmaka, ale ona se bojí experimentovat s jejich vysazováním po špatných zkušenostech s Prozacem. Když ho přestávala brát, přinášelo to velké zhoršení, tlak na prsou, těžké stavy. Budeme konzultovat s naším psychiatrem.
10.10.96
6.sezení (F) – ošetření psychiatrem
Lékařka mluvila před časem s otcem, když vyžadoval pro dceru předpis Zoloftu. Nyní intervenovala telefonicky matka, obává se předčasného vysazení. Lékařka uvádí na pravou míru špatnou zkušenost rodiny s Prozacem. Soudí, že problém byl spíše v předávkování a v tom, že pacientka lék zapíjela alkoholem. Vyslovuje pochybnost, zda v době, kdy Petra sedmkrát denně zvracela, mohly mít léky vůbec nějaký efekt. Zoloft je jedno z nejnovějších inhibitorů re‑uptake serotoninu a je indikován i v případě bulimie, kde má stabilizační účinek. Zatím se užívá i dlouhodobě, ale není s ním ještě dost zkušeností. Objevují se první zprávy o závislosti na těchto preparátech. Přesto se lékařka domnívá, že v rodině není situace k vysazení léku zralá. Pacientka abstinuje příliš krátce, asi půl roku, nedůvěřuje si ještě, že se drží díky vlastním silám. Navrhuje v aplikaci Zoloftu pokračovat s tím, že po Novém roce začne podle stavu uvažovat o vysazování.
25.10.96
7.sezení (F+M)
Před několika dny volala Petřina matka, jestli by neměla přijít. Dcera se jí zdá být výborná, rozhodně nepije, zato ona začala být depresivní. „Možná to na mě teprve všechno dolehlo“, svěřuje se. Přivítali bychom, kdyby přišly spolu, ale dostavili se manželé bez matky. Dnes hlídá dítě a souhlasí, že přijde příště. Jen zasejeme, že zhoršení matky může souviset se zlepšováním dcery. Stýkají se s ní velmi často, ve srovnání s druhou babičkou, která bydlí daleko.
Petra je dnes plná zlosti vůči manželovi. Dlouho je její podrážděnost nesrozumitelná. Mluvíme o bytě, o uklízení, my tři klidně, ona opakovaně vyletí. Omlouvá se, že taková je už od rána. Vosková mimika jejího obličeje konečně obživla. Doposud jen hleděla velkýma očima jako v transu. Sezení se rozhýbe ve chvíli, když mluvíme o tom, když srovnává nepořádek po dítěti a po manželovi. Po děcku snadno uklidí, zato na mužův má alergii, jeho nepořádek prostě nesnáší.
Chvíli mluvíme o „opravdové alergii“, Petra mívala sennou rýmu, ekzém i kašel, dokud ještě bydlela u rodičů. Po dvou letech samostatného bydlení se to objevilo znovu. Navíc začíná smrkat a slzet i její dítě. Vznikl spor kolem psa, kterého mají rok, bude možná nutné ho dát kvůli alergii pryč. My mluvíme o alergii vztahové, oni vytrvale popisují somatickou. Petra hájí tradiční somatickou léčbu a běžné názory na alergii. Do toho si nenechá mluvit a bude chodit dál k alergologovi. Vláďa přebere Pavlův slovník a Petra se začne chovat alergicky i k němu. Alergen je v jazyce.
Pavel tvrdí, že se někdy s Petrou nedá vůbec vyjít, je „hysterická“, nedá si nic vysvětlit, on ji pak přehne přes koleno a naplácá jí na zadek. Muž to líčí s erotickým podtextem a Petru to rozčílí.
Vracíme se k době těsně po porodu, kdy bývala v podobném afektu a Pavel na ni reagoval jako by byla hysterka. Když se ptáme Petry, co tehdy potřebovala, řekne že nic. Znovu a znovu se k tomu vracíme. Nakonec vylíčí, jak se starala o dítě, měla 38 kg, horečku 39 stupňů a Pavla bavilo ležet pod neopravitelným vrakem auta. Nadšeně ji zval na vyjížďky, které obvykle končily katastrofou.
Na sídlišti bydleli sami, v Pavlovi neměla žena oporu, pomoc babiček by nepřijala. Pavel ani dnes neví, co jiného měl tehdy dělat. Na metafoře o hnízdění ptáků napovídáme. Samice sedí na vejcích a sameček se stará o ni. Pavel se brání, rodinu přece živil. Přidržíme ho u obrazu a rozvíjíme dalšími metaforami. Autentičnost zesilujeme tím, že nabízíme i vlastní stejně špatné zkušenosti. Tak se v jeho očích proměňuje obraz „hysterické ženy“. Už se novému pohledu nebrání, ale za cenu zahanbení, které ho zavalí. Jak se mohlo stát, že stejné projevy chování ženy před otěhotněním mohly signalizovat po porodu něco docela jiného? Jak to měl poznat?
Petra se rozpláče, když uvádíme klinickou zkušenost, že zánět prsu může být jedním z prvních projevů touhy „opustit hnízdo s vejci“, když žena nedostává, co potřebuje od partnera. Neodporují. Petru uvolňuje smutek, jako by konečně porozuměla tehdejším prožitkům, které zatím nedávaly smysl. Nyní se propojily s fakty.
Lída provází Petru, pojmenovává to, co dosud nemělo jméno. Je docela pochopitelné, že je už na svého muže alergická, nemůže ho doma ani vystát, když nosí pořád domů něco jiného, než by tak nutně potřebovala. Bláto na botách se stalo symbolem všech těch nepotřebných zbytečností, kterými ji muž zahrnuje při nedostatku emočně výživného vztahu. Není divu, že po něm tak zoufale uklízí. Lída z pozice ženy oceňuje, jak se Petra už zpevnila. Když muž nedával, vystačí si sama, stala se smutně „samospylnou“. Muž v jejím prostoru vlastně jen překáží.
Petra už nemá horečky, ale vztek. Zvyšujeme tlak na Pavla, dokonce i Petra ho začne bránit se smíchem:“ Tak už ho nechte“. Nakloní se k němu a oba se vzájemně pohladí. Jejich dítě je teprve tříleté, snad není ještě pozdě.
Sezení končí, přijdou za dva týdny, znovu zveme matku.
08.11.96
8.sezení (F+M+FF)
Matka je milá paní, v obličeji střídá přívětivý a podivně tvrdý výraz. „Žiju jako stín své dcery. Nemáme ještě překousnutou pupeční šňůru“, oznamuje hned na úvod. Celá utrápená tvrdí, že je dnes víc pacientkou než matkou. Od dubna nechodí do práce, připadá si depresivní, není to obyčejná únava. Je podrážděná i ustrašená zároveň. Doma zůstala hlavně proto, aby hlídala vnučku, když šla Petra do léčebny. Živí ji manžel, proto na něj bere velké ohledy a nesvěřuje se mu se starostmi. Vždycky ho chránila, měla pocit, že by problémy neunesl. Upadá do sebeobviňování, nechápe, jak je možné, že nerozpoznala bulimii včas. Vyčítá si, že byla špatnou matkou. Dcera to nesnese, bere výčitky na sebe, to ona matku zničila. Potvrzuje, že její dětství nebylo šťastné. Milovala rodiče a současně je nenáviděla. To přerámujeme, nenáviděla nesvobodu, pevnost vazeb, ze kterých se potřebovala uvolnit. Ve vztahu matky a dcery vládla nedůvěra, která souvisela s velkými nároky matky. Petra musela lhát, aby svůj svět proti matce přeci jen trochu ochránila. Matka to cítila, a tak se od sebe tragicky oddělovaly.
Překvapivě probíhá práce s kameny[1]. Doprostřed společného prostoru umístí Petra svou dceru, psa a Strach. Kolem do půlkruhu ostatní postavy. Pavel se přisune spontánně blíž k tchýni, tu to překvapí. Otce staví Petra těsně k sobě, takže to vypadá, jako by tady byly dvě perverzní dvojice. Petra líčí, jak měla „vždycky pro tátu slabost“. Víc mu prominula než matce a je to tak dodnes. Ukazujeme, jak nelehké muselo být postavení matky v rodině. Vždycky až mužsky výkonná, brala na sebe i nepříjemné stránky mužské role v rodině. Petra se leká, aby tuhle dvojroli táta‑máma nezdědila a nebylo to v její rodině taky tak. A obrací se přitom na Pavla. Ten je při věci a ví oč jde.
Celé sezení se vyjasňuje prostor mezi matkou a dcerou, matka pláče. Na příště se domlouváme, že by mohly vzít otce, bude‑li chtít.
21.11.96
9. sezení (F+FF)
Petra s matkou bez Pavla. Skoro se stalo, že by se byl objevil otec, ráno to nabídl, ale Petra se zase lekla. Styděla by se mluvit před otcem. Připravujeme jeho účast.
Matka s dcerou mají příležitost si vysvětlovat, jak prožívaly Petřino dětství cestou skoro samých nedorozumění. Kreslíme dva oddělené světy, v nich introjekty té druhé. Ukazujeme, jak se introjekty nevyvíjely, zatímco ony dvě se ve skutečnosti měnily. Matka si prohlíží své výchovné omyly obdivuhodně otevřená jakékoli kritice, ještě si sype popel na hlavu. Musíme ji chránit před ní samotnou a oslabovat sebeobviňování.
Co bylo po minulém sezení? Petra si myslí, že se nedělo nic nového. Ale matka komentuje proměny Petry, ta se jen diví, čeho si matka všímá. Petra je prý k rodičům vstřícnější, ne tak nepřátelská. Ty dvě však vidí prostor mezi sebou pořád rozdílně.
Matka byla po poslední návštěvě poněkud zklamaná, že nedostala návod. Vypověděla nám své potíže a očekávala, že si odnese recept jako od jiných lékařů. Petra suše poznamenává, že ona to za dva roky léčení už zná a tak ani nic nečeká. Matka mívala pocit, že terapeuti dceru štvali proti rodičům. Jak jinak si měla vysvětlit, že s nimi Petra obyčejně během hospitalisace při návštěvách nemluvila? Matka si představovala, že se „tam hrabou v jejím dětství“ a to vede k nepřátelství vůči nim. U Petry šlo o projevy hospitalismu. Vysvětluje matce, jak jí tam bylo smutno, všechno cizí, sestry a lékaři si jí nevšímali, nevěděla, co s časem. Už ani po ničem netoužila. Nebyla nepřátelská, bylo to horší, bylo jí jedno, že vidí rodiče. Proč to matka tehdy nepochopila?
Matka vzpomíná, jak se Petra narodila. Říkala si, že je „geneticky jiná“. Myslela tím, že je víc podobná rodině manžela, připomínala jí tchýni, ke které po celý život nenašla vřelý vztah. Katka cítila, že s ní nebyli matka ani otec nikdy spokojeni. Vždycky byla nějak jiná, než by si rodiče představovali. Ani neví, jak se to dovídala, asi vším, stačily malé narážky. Svou povahu neuměla změnit. Jediné, co mohla ovlivnit, byl prospěch ve škole, ten měla výborný, pomáhala jí silná vůle. Hrála na klavír, aby se aspoň nějak zavděčila. Ale brzo jí to lezlo krkem, stejně to nebylo nic platné. Tady se poprvé dovídá, že matka nikdy od dcery vysoký výkon ve škole nevyžadovala. Bylo to opravdu v tom, že byla Petra povahově jiná, než si matka představovala. Říká: „Musela jsem se protrpět k tomu, abych pochopila, že ji budu milovat jakoukoli. Zoufale se ptá, co pro ni může udělat ještě dnes. Petra na to zoufale: „Dnes už nic! Můžeme být jen jako kamarádky.“ Matka upozorní, že to není možné: „Kamarádky se o sebe nebojí tak, jako já o tebe.“ „Potřebovala bych asi, abys mě vychovávala“, přeje si matka od dcery. Petru to vyděsí. Ukazujeme, že výchova není znásilňování, ale růst v otevřenosti s druhým. Možná by jim pomohlo, kdyby k sobě byly otevřenější. Líp by věděly, co potřebují a jak se k sobě chovat. Všechny děti vychovávají své rodiče tímto způsobem.
Petra si uvědomuje, že matka byla do určitého věku příliš napřed, bála se, aby dcera „nezamrzla u májovek“, a pak se to změnilo a začala být naopak brzdou. Tak je tomu dodnes. Pětadvacetiletá Petra se cítí tak na dvacet a matka se k ní chová jako ke čtrnáctileté. Dcera hořce objevuje: „Kdybych měla rodiče hloupější, nebo si jich tolik nevážila, bylo by to snazší, já nevěděla, že nemají vždycky pravdu.“
Rámujeme pesimismus z vývoje, který prodělali, nově, když ukazujeme, jakou cenu mají jejich objevy o minulosti pro budoucnost. Petra může být pozornější k nezávislým potřebám vlastního dítěte, dovolit mu, aby bylo jiné, než je ona sama.
Bylo to těžké sezení i pro nás dva, dotýkali jsme se kořenů všech našich životů. Není žádný podstatný rozdíl mezi námi a pacienty. Co všechno způsobujeme svým dětem? Jak jsme se vyrovnali s tím, co způsobili rodiče nám?
O3.01.97
10.sezení (F+M)
V mezičase mezi sezeními telefonáty, nejdřív Pavlův, pak matčin. Mezi mladými a prarodiči došlo ke konfliktu. Mladí byli pozvaní někam na Silvestra a babička odmítla hlídat, bála se, že by se mohla Petra zase rozpít. Ta dostala horečky a předvánoční sezení u nás odložili.
Dnes volá matka před sezením znovu. Začala o léčbě pochybovat, zdá se jí, že se málo věnujeme bulimii, tváříme se, jakoby nebyla. Soudí, že je to s bulimií horší, dcera se jí víc oddává, přesunula zvracení ze dne do noci. Důvod telefonátu není zcela jasný, je docela dobře možné, že se musela matka podělit o úzkost, postěžovat si na dceru. Zůstala doma s vnučkou a nechala konzultaci mladému páru.
Když sdělujeme Petře, že matka volala, reaguje bouřlivě a dlouho je od myšlenky na matku neodklonitelná. Vidíme, jak je stále závislá na jejím mínění.
Sezení je dramatické. Petra sedí vedle Lídy, Pavel vedle Vládi. Vláďa podporuje Pavla, když ho Petra otevřeně napadá, jaký je sobec, že své okolí jen zneužívá. Lída provází Petru. To, co si Petra nedovolila k rodičům, otevírá k manželovi. Pavel je tady zjevně místo otce. Stěžuje si, že Petra nemá jednu ale hned pět Bulimií, kterým se věnuje celý večer, zatímco on usíná u dcery. Petra soptí. Postupně odhaluje Pavlovu nespolehlivost. Petřina pedanterie se ukazuje v novém světle jako náhradní způsob zpevňování, když má vedle sebe muže jako bláto. Usměvavý Pavel se v našich očích proměňuje v muže „alkoholika“. Jakoby alkoholismus patřil v systému spíš jemu než Petře. „Slibotechna“ mu Petra říká. Externalizujeme Nespolehlivost, která zavaluje Pavla podobně jako Petru Bulimie, je proti ní stejně bezmocný. Na Petru má jeho Nespolehlivost zhoubný vliv. Nespokojíme se s Pavlovým častým nic neříkajícím úslovím „to je zajímavé“. Nepřijímáme ani další jeho výraz, že je „splachovací“, jako by to byla jeho přednost. Konfrontujeme jej s tím, co to znamená v praktickém kontaktu s druhými lidmi. Přijmout nepohodu partnera, prožít ji a pak spláchnout, to není to, co dělá on. Jeho se prostě nepohoda druhého vůbec nedotkne, sjede po něm jako po skle. Jako by tam vedle ženy ani nebyl. (Na konci sezení vznikla spontánně metafora, když Vláďa chce napsat Pavlovi na ruku tahák: „Pavle, nezapomínej na Petru!“, ale žádná propisovačka na jeho ruce nedrží, jako by psal na sklo.)
Petra pláče. Ode všeho by nejraději utekla, nebýt dítěte. Nabízíme, že se mohou oddělit ve vnitřním světě. Už se o to dokonce na její návrh pokusili a Petr si to pochvaloval. Ale Petra se na něho oboří. Musela se o všechno postarat, tedy i o domácnost. On jen vytěkal mimo rodinu a žil, jako by byl svobodný. Tak si to nepředstavovala.
Sex prakticky ustal, Pavel tvrdí, že jej žena už nepřitahuje a nevzrušuje, Petra o kontakt nestojí, snažila se dost. Zdá se nám, že máme před očima obvyklý omyl. Manžel je ženou na nevědomé úrovni vnímám jako otec a sex v takové situaci získává kontext incestu. Jakoby procházela Petra teprve obdobím, kdy se dcera potřebuje od otce odpoutat a manžel je zástupnou figurou, když ten pravý nebyl pro nějaké překážky ve vztahu k dispozici.
Začínáme se proto poptávat na Petřina otce. Ona ví, že se otec trápí pro její nešťastný život v manželství. Když naposledy Pavel v jeho očích selhal, to bylo před vánoci, zase nepřišel domů, jak slíbil, Petra měla horečku, otec resignoval a přestal věřit, že by se dceřino manželství mohlo kdy zlepšit. Petr na to, že nerozumí jazyku Petřiny rodiny, „jsou pro mě nečitelní“. Vůbec nepozná, kdy se na něj tchán zlobí.
Poprvé zahlédneme smutnou prognosu, je docela dobře možné, že bude k dalšímu růstu nutné, aby se pár rozešel. Doporučujeme Pavlovi, aby se začal stavět proti své Nespolehlivosti, pokusil se víc soustředit na Petru a víc se jí v myšlenkách zabýval.
Petru posíláme na vyšetření R‑R variací.
23.01.97
11.sezení (F+M+FF+MF)
Poprvé ve čtyřech. Petra s Pavlem a oba Petřini rodiče. Výrazy plné napětí. Otec si vůbec nesedne ke stolu, ale na řadu židlí ke zdi. Petra po nás loupe očima, jako by říkala, tohle je celý on. Matka dá otci pokyn, kde je jeho místo. Tak se stane, že sedí oba rivalové uprostřed, matka ze strany muže a Petra vedle Pavla. Později si Vláďa vymění s Petrem místo, abychom vyznačili my dva generační hranici.
Otec se představuje jasným stanoviskem. On je technik a ničemu jinému, než co se dá zvážit a změřit, nevěří. Překvapí nás, že tady prý s Petrou pokaždé byl, ale zůstal vždycky v autě a dovnitř nikdy nepřišel.
K jeho materialistickému vyznání se přidáváme. I my stojíme o jasné a měřitelné věci, ostatně i pocity lze měřit na škále. Přizpůsobujeme se otcovu technickému slovníku a formulujeme své myšlenky taky tak. Jeho postoje se během sezení promění, ke konci už spolupracuje vášnivě a sahá pohotově k metaforám. Zdá se být získán. Stává se nepodstatným, že ještě před hodinou tvrdil, že zlepšení u Petry bude jasné jen tehdy, až přibere, „až se to zlomí“, jako by nemělo smysl bavit se o čemkoliv jiném.
Pavel se bezhlavě pouští do střetů s tchánem. Popisuje, jak přehnaný zájem rodičů Petře škodí. Celým tělem ji proti otci zakrývá, v řeči zadrhává, těžko hledá formulace, dělá celou řadu chyb, ale bojuje hlava nehlava proti přesile spolehlivého a pevného otce. Není k zastavení, neodhaduje beznadějnost zápasu. S důvěrou si říká o naši podporu. Vypadají jako dospívající bratr se sestrou. Otec po Pavlovi jako po synovi vyjíždí jasnými a zřetelnými formulacemi, na které se nedá nic namítnout. Vláďa se předem distancuje a mezi oběma muži probíhá boj. Pavel sahá po příliš ostrých výrazech, vysloví, že rodiče Petru špatně vychovali. Petra dlouho mlčí a pak Pavlovi šeptem napovídá, aby jen řekl všechno, co si připravoval.
Kreslíme „byt“, ve kterém jsou jejich dva skutečné byty propojeny dlouhou chodbou, kde táhne. Rodiče líčí, jak se nemohou vzdát kontroly nad Petrou. Bojí se, že by mohli přijít jednou pozdě, když se nemohou spolehnout na to, co Pavel slíbí. Ve všeobecném zmatku začneme rázně externalizovat, oznámíme všem, že Nespolehlivost není totéž co Pavel a nakreslíme schéma se dvěma externalizovanými problémy: Pavla s Nespolehlivostí a Petru s Bulimií. Probíráme všech šest možných vztahů přítomných členů rodiny jeden po druhém a vyjasňujeme si, jak a komu Nespolehlivost škodí. Žasneme, jak se rodiče proti ní zajišťují podrobným promýšlením všech variant. Ať udělá Pavel cokoliv, jsou pokaždé připraveni. Co však nesnesou, je vliv Nespolehlivosti na Petru, která se pod ní hroutí. Pečlivě hlídáme, aby nikdo nemluvil za nikoho, ale každý jen za sebe. Tak Petra například nepotvrdí, že by jí Nespolehlivost vadila tak moc, jak si myslí rodiče. Už si zvykla, že je Pavel takový. To zpochybníme, je dobře, že si zvykla a že se snaží život s Nespolehlivostí vydržet? Ale Petra s Pavlem soucítí, dobře ví, jak těžké je bojovat s přesilou něčeho, co člověk neovládá.
Je to dlouhé sezení. Nestačíme všechno zapsat natáčení videozáznamu Petra pořád nedovolí. Dohadují se všichni tři, otec, matka a Petra, jak je to mezi tátou a dcerou. On všechnu svou lásku k Petře vždycky musel vtělit do něčeho konkrétního. Učil se s ní, když to Petře nešlo ve škole a teď jí pomáhá s účetnictvím. Jak jinak by se mohl Petře přiblížit? Ženy navrhují, že je přece tisíc jiných způsobů, jak projevit lásku. On se brání, proč ne právě tenhle? Mluví všichni najednou, jen Pavel se stáhl.
Pokusíme se prosadit, aby otec pozval Petru do divadla. Otec reaguje nejasně, mluví v množném čísle, že oni s manželkou do divadla nechodí. Petra se na to nemůže dívat a odmítá otce i matku, že nechce, aby se o ni starali, opakuje, že je dnes na péči už pozdě. Projevujeme pochopení pro nejistotu rodičů. Petra se nechce vracet k růstovým úkolům minulých let a chová se ambivalentně. Verbálně tvrdí, že už od rodičů nic nečeká, ale v emočně vypjatých situacích vždycky prohlásí něco, z čeho je rodičům i nám jasné, že tomu tak není. Otec mluví o tom, jak se s matkou už dva týdny neodvažují zeptat mladých, jestli s nimi chtějí jet na dovolenou. Petra vzkřikne, „proč si to rozmýšlíte, to, co byste si rozmýšlet měli, nezvažujete, a tohle ano!“. Na přímý dotaz, co by měli zvažovat, se zase stáhne, a že dnes už nic. Ale hned vzápětí, že by chtěla, aby jí matka tak často netelefonovala.
Nakonec nikdo nepochybuje o tom, že se příště můžeme sejít zase v tomto složení.
20.02.97
12.sezení (F+M+FF+MF)
Podruhé celá rodina. Po minulém bouřlivém sezení jsou proměněni. Pavel přichází o chvíli později a tvrdí, že „si vzal ponaučení, že se nemá do všeho bezhlavě pouštět“. Dcera sedí mezi matkou a otcem, otec se za ni chlubí, že jeden den vůbec nezvracela. Chválí ji, je plně zaujatá účetnictvím, baví jí to a denně se radí telefonicky s otcem. Upozorňujeme, že našla užitečné uplatnění pro svou pedanterii. Otce už nemusíme pro spolupráci získávat.
Vytvoříme generační hranici přesazením a těžiště se v dnešním setkání přesouvá ke dvojici rodičů. Matka tomu opakovaně brání, má pocit, že by neměla být ve středu pozornosti, ale způsobila to právě ona, když si začala vyčítat, že jediný, kdo se tady změnil, je Petra. Má dojem, že by také ona měla se sebou něco udělat. Otec ji problematicky podpoří, když vysloví, že by měla jít na psychiatrii a matka by byla ochotná na to přistoupit. Řekne si o individuální sezení u nás. My vyhovíme, ale nabídneme, aby s ní přišel také manžel. Matka si znovu vyčítá, že se věnujeme jí, má pocit, že bere prostor dceři. Bereme odpovědnost na sebe a rozhodneme za ni, abychom věnovali příští setkání rodičům bez mladých.
V celém sezení se projevuje paradox ve vztahu mezi matkou a dcerou. Matka se označí za „petrodependentní“ a vzpomíná, jak byla její matka podobně závislá na ní. Matka nevydrží ani jeden den bez zprávy o dceři. Telefonuje, aby uklidnila sebe a zároveň si přikazuje, že musí mluvit tak, aby byla k dispozici Petře. Vždycky pak dojde k nedorozumění. Pod závojem pečujících slov Petra dobře rozpozná nároky matky, že si ve skutečnosti přeje, aby Petra pečovala o matčinu duševní rovnováhu. To diskvalifikujeme právě proto, že je dcerou a oslovíme otce. On by mohl být k ženě k dispozici. Ale tu začne matka svou potřebu emoční blízkosti popírat, vystačí si sama. Co by mohl muž pro ni udělat, když se cítí slabá? Mohl by se o to pokusit? Vede nás přitakávání dcery, před rokem otci napsala: “ To chcete už takhle umřít?“
Ke konci se ozve mladý pár. Přestože jsme nemluvili o nich, řešily se i jejich problémy. Mají totiž stejné, s uznáním se vysloví, s jakým klidem se o nich rodiče dorozumívali. To Petra s Pavlem už by se dávno chytli. Myslíme na zpevňování generační hranice, když zveme za dva týdny samotné rodiče a za dalších čtrnáct dnů zase mladý pár bez rodičů.
07.03.97
13.sezení (FF+MF)
Rodiče bez dětí. Přestože vědí, že čas je určený jim,
vydrží nejméně polovinu sezení mluvit o dětech. Oceníme, že na to upozornil otec.
Vztah tchyně s Pavlem je napjatý. Dřív o tom tak nepřemýšlela, vycházela se zetěm dobře. Když byla Petra v nemocnici, předávali si dítě a praktické vzkazy. Otec si myslí, že napětí souvisí se zlepšením dcery. Zdá se mu, že teď Petra rodiče už tolik nepotřebuje a také Pavel si stále víc prosazuje své, jako by chtěl získat prostor jen pro sebe. Otec ho kritizuje, že v tom nezná meze. Podpoříme konflikt mezi matkou a Pavlem, zdá se totiž, jako by se během hospitalizace Petry ujali rodiče mladé rodiny jako dětí a Pavel se jako nedospělý syn pravděpodobně také tak choval. Tchána uznával a nechával za sebe rozhodovat. Jako by se teprve teď začaly dospívající děti uvolňovat z původní rodiny. Pavel je vůči tchýni negativistický a ji rozčiluje, že se Pavel nechová zodpovědně. Znova a znova podporujeme vytváření generační hranice. Od mladých se přesuneme ke vztahu starších manželů. Ukáže se, že je mezi nimi chronický sexuální nesoulad snad od počátku vztahu. Seznámili se jako studenti, scházeli se na koleji, jí už tehdy vyhovovalo, že si spíš jen povídali, sexu nikdy moc nebylo. Žena je podle manžela uzavřená. Ona o sobě tvrdí, že je puritánská, stydí se, když je nahá i o samotě.
Matka vypráví děsivý sen, ve kterém dramaticky prožívala ohrožení Petry, má tendenci pokládat ho za prorocký, ale je pravděpodobné, že v něm jen znovu prožívala nedávnou minulost. Oddělujeme minulost od současnosti a muž jí nabízí, že může s takovým snem přijít za ním do postele a probudit jej. Ona se zděsí, že by ho obtěžovala, v pozadí té obavy je jiná: Že by obtěžoval on ji požadavkem intimity. Sama si nejvíc rozumí s knihami, prožívá silně krásu jazyka. Kdežto muž otevřeně přiznává, že pro tohle smysl nemá, je technik. Prohlížíme si společně, jestli by bylo možné, aby si bez postele rozuměli tak jako kdysi, dokud se mezi ně ještě nepostavila televize a zaséváme možnosti změny. Kdyby nacházela žena víc emočního uspokojení v manželství, mohl by se snáze uvolnit její vztah k dceři.
Oba manželé se shodují, že se dcera lepší, vydrží bez Bulimie už dvakrát v týdnu a připravovaný pokus vždy oznámí předem otci.
28.03.1997
14.sezení (F+M)
Mladí vystřídali rodičovský pár. Referují, jak se po společném sezení daly věci do pohybu. Petra konfrontuje Pavla s jeho nedospělostí. My to Pavlovi nijak neusnadňujeme. Vláďa nereaguje, když Pavel žadoní očima o podporu a Lída sedící přímo proti Pavlovi mu nedovolí, aby utíkal k banálním výrokům typu: „To je zajímavé.“ Petra vypráví, jak jí Pavel podráží nohy, když je rozhodnutá bojovat proti Bulimii. Místo, aby ji podpořil, oslabuje ji zdánlivě nevinnou nespolehlivostí. Potřebovala by například vědět, kdy Pavel přijde domů, časuje si zápas podle něho. Ale když on pak 2 hodiny nejde ani nezavolá, zůstane na silného nepřítele sama. Ono ji to paradoxně nakonec posílí, ale začíná si uvědomovat svoji osamocenost vedle Pavla a napadá ji, jestli by jí nebylo lépe bez něj. Symptomaticky se lepší, po mnoha letech denního zvracení vypouští další dny.
Líčí, jak trpí Pavlovými „klukovinami“. Tak si třeba Pavel domluví s dětmi ze Sokola schůzku a pak na ni jednoduše nejde. Petra za něho bere telefony a musí vysvětlovat rodičům dětí nevysvětlitelné a je jí trapně. Pavel nechápe, co jí na tom vadí.
Vláďa upozorní Petru, že jí to Pavel nedělá úmyslně. V ten moment myslí Petra a Lída na stejnou věc a obě ji najednou vysloví: „Kdyby to aspoň dělal schválně, znamenalo by to, že na ni myslí.“ Tohle je mnohem horší, je to jako by tam Petra ani nebyla. Likvidace Petry jako živé bytosti možná chrání Petra před studem. Kdyby si dovolil sám sebe uvidět jako nedospělé dítě, musel by se studem propadnout. Nutíme Pavla, aby si uvědomoval, co teď cítí. Petra zdůrazňuje, že již ani nečeká na Pavla kvůli sobě, ale je přeci otcem jejich dítěte. Pavel těžce hledá své pocity, až po nápovědě stud najde. Adresuje ho sice nám, stydí se prý před námi, protože si nás váží. Ale my ukazujeme, že je to ještě horší, že stud přesouvá z Petra na nás. Jak je možné, že si Petry neváží?
Tady objevujeme v Pavlově jazyce fenomén udržující Petru v méněcenné pozici, což Pavla chrání před nároky růstu. Nedovolíme mu, aby se vymlouval. Bez okolků říkáme, že po té, co jsme se sešli s rodiči, je jasné, že to nejsou oni, nemoc nebo dětství Petry, kdo jejich soužití brání. Jestli Pavel neporoste, je Petra již schopná se postavit na vlastní nohy a obejít se bez něj. Dokonce se ukáže, že o tom Petra už mluvila s rodiči, „rozvedla by se z pudu sebezáchovy“. Stalo se to asi před týdnem, v té době těžce somatizovala bolestí na hrudi, nemohla asi dvacet minut ani k telefonu. Pak zavolala matce, ta nezpanikařila a otec „promluvil Pavlovi do duše“.
04.04.97
15.sezení (F+M)
Petra jako obyčejně první, v čekárně se položila přes tři židle a usnula jako miminko. Má hodně práce s uzavíráním daňového účetnictví. Několik dnů po sobě nespala, ale předevčírem se podařilo, že šla spát už v 19 hodin. Zaspala i nutkání k přejedení. Nechala rodinu rodinou a probudila se až ráno. Z hlediska boje s Bulimií obrovský úspěch, ale jako by to z okolí nikdo neocenil, právě naopak. Matka volala vyděšená, podezírala Petru, že byla večer opilá, když šla tak brzo spát a nechala všechno být. „Jindy se cítí být nepostradatelná“, vysvětlovala. Ačkoli měl Pavel všechno pro dítě i s večeří od Petry připravené, ráno všude spoušť. Jako by si ani nemohla dovolit nechat všechno být. Dítě se v noci pomočilo a pes počůral celou kuchyň. Petra naštěstí zůstala zpevněná, Pavla za poslední týden dokonce chválí. Nehádají se a v rodině je klid.
Vracíme se s Pavlem k poslednímu sezení, přiznává, že se za dveřmi ordinace rozbrečel, zdá se, že mu aspoň trochu dochází, co svým chováním způsobuje a chce to změnit. Mluví o sobě s despektem, líčí se jako neschopný a hloupý, vrací se ke zklamání na vysoké škole, kam šel jako premiant, a najednou byli všichni lepší než on. Ale Petra rychle odhalí, jak povrchní je Pavlova sebekritika. Pozice outsidera je jen druhou stranou téže mince. Umožňuje mu, aby je-li kritizován, nemusel nic měnit.
Přes to, že se matka bojí, aby Petra nezačala pít, se dostaneme k tomu, že alkohol stále hrozí. Petra oceňuje, jak ji zbavoval napětí, byl to jediný způsob, kromě Bulimie, který ji dokázal uvolnit. Dokonce výhodnější, nemusela zvracet. Není uvolněná, protože je celý život stažená strachy. Souhlasí s metaforou, že je jako pochodující vězení. A my nabízíme, že sevřenost vznikla v době ohrožení, kdy ji vnitřní řád chránil. Teď ji tentýž řád svazuje, přestože vnější ohrožení pravděpodobně minulo. Ukazujeme, jak se manželé specializovali: Žena je extrémně ukázněná, až k neschopnosti uvolnit se, muž je naopak extrémně laxní, nespolehlivý. Přece však Petra upozorňuje, že ona se už změnila. I my jsme si všimli, hlavně ve výrazu tváře. Věnujeme se jejímu líčení. „Znásilňuju se a budu se znásilňovat“, tvrdí. Vyholené obočí by už ani nerostlo na svém místě. Kreslí si úzkou linku vysoko nad obloukem očnice.
Téma oběti a víry. Petra vášnivě vyznává, jak těžce na ní leží zodpovědnost za dítě a jak moc se těší, až zestárne a bude moci zemřít, odložit tohle břemeno. Téma posledního soudu je nosné, jak to vidí Pavel? Petra ukazuje Pavlovi, že není důležitá výchozí pozice (míra nadání) , ale to, co se svým vkladem během života udělá, jak dlouhou cestu urazí. Pavel se pořád zabývá otázkou, jestli dostal do vínku dost nebo málo. Jeho lpění na tom, že není nadaný k ničemu, působí jako alibi. Rozbíjíme tuto představu.
Zkoušíme zaútočit na Zoloft, nebyl-li by už čas snižovat jeho dávky a překvapí nás, že se už Petra nebrání.
Termín můžeme dát za 14 dnů, další však bude až za dlouho. Petra vyjekne směrem k muži: „To mi zatím zvlčíš!“
16.05.97
20.sezení (M+F)
Petra se zdá stále lepší, zvrací již jen obden. Dobrým znamením je, že ji to začalo fysicky obtěžovat. Jednou dokázala i dva dny za sebou zvracení vynechat. Pavel naopak jako by se stále horšil. Je docela dobře možné, že se nám jeho obraz prohlubuje, a my vidíme člověka nejen nezralého, málo zodpovědného, dokonce jako by nám vyvstávala před očima osobnost alkoholika. Přesto, že to dosud nebyl on, kdo v této dvojici podléhal alkoholu. Není to poprvé, co vidíme, že je alkoholismus vlastností vztahu. V něm jakoby jeden byl alkoholickou osobností a nemusí to být tentýž, kdo je nositelem symptomu.
Vyptáváme se Petry, jak je namáhavé zdržet se zvracení a jestli nehrozí, že se příznak o to silněji přihlásí později. Petra popisuje, že to bylo nejhorší zpočátku. Mluvíme o „absťáku“, už ji to taky napadlo. Raduje se, když nabídneme, že stačí ještě chvíli vydržet abstinovat od Bulimie a potíže se zmírní.
Pak se soustředíme na Pavla. Hledáme drobná místa pozitivní deviace, která by mohla podpořit zlepšování Petry. Jako bychom se propadali do bažiny. Obraz alkoholika neschopného cokoli dodržet, plného výmluv vyvstává v plné síle. Pavel sám obraz doplňuje vyprávěním o tom, jak už deset let pracuje na disertaci. Připadá si neschopný proti kolegům na vysoké škole. Pořád není hotov, už si víckrát říkal, že by měl změnit zaměstnání a dělat něco přiměřenějšího. Uměl by kupříkladu opravovat stará rádia. Ztratil by tím však statut vysokoškolského učitele, na kterém si zakládá. Chvíli se chytá toho, že aspoň jako učitel nemá problémy soudě podle spokojenosti studentů. Ale Petra ho zase snadno a přitom bez agrese usvědčí, že patří k těm učitelům, kteří snižují úroveň školy. Smutně konstatuje, jak není schopen ani pravidelně chodit na přednášky, nedělá si žádné přípravy. Pavlova obhajoba je plytká a nepřesvědčivá, sám nevěří tomu, co říká. Občas bezmocně zaútočí proti Petře.
Pavel se chlubí, že na Petru myslí: koupil jí sladkou tyčinku, ale to už zapomněl, že nepřišel vůbec domů. To musí Petra smutně připomenout. Použijeme ze dvou stran dvě metafory o dvou druzích péče. Lída kreslí postavy velikostí odlišné, jedna pečuje jakoby shora (dospělá) a druhá zdola (dětská). Když se Pavel brání, sáhne Vláďa z druhé strany po jiném příměru o tomtéž. Metafoře „domény“ ze světa počítačových sítí Pavel více rozumí. Vede to k tomu, že Petra dochází s naší podporou ke stále většímu sebeuvědomění, zatímco Pavel pořád jen tak bezmocně přešlapuje, a to dokonce tváří v tvář reálné hrozbě, že se Petra s dítětem osamostatní ze závislosti na mužské podpoře, která je spíše břemenem než podporou.
Vláďa vede krátkou řeč o tom, že je někdy užitečné nechat, aby se události děly bez našeho přispění a kontroly spontánně. Vypadá to, jako bychom měli na mysli Pavlův způsob nechávat se splavovat proudem. Je to však dvojsmysl, který patří nejen Pavlovi, ale také Petře. Ta jej pochopí a začne se hlasitě smát: „To abych si našla jiného mužského!?“ Nevyvracíme jim, že to tak může dopadnout, pokud se Pavel nevzchopí. A ten se usmívá jako hlupáček. Necháváme to tak.
Petra se sama začíná starat o vysazování Zoloftu. „Vždyť jsem stejně depresívní, i když ho beru.“ Ordinujeme homeopatický lék Arsenikum album v nízké potenci každý den (pořád jí je zima, třesou se jí ruce) a Zoloft pomalu snižovat. Za tři týdny psychiatrická kontrola u dr. Petiškové, až se vrátí z dovolené.
13.06.97
16.sezení (M+F)
Petra je překvapivě krásná. Je léto, ona v šatečkách, s živou mimikou, dlouhými volnými vlasy, brýle proti slunci. I Pavel jakoby byl živější. Lída dojem radostně komentuje, Petra na to, že je také zdravější. Lída spojí krásu se zdravím: „Co jiného je krása, než zdraví!“
Později nám Petra nadšeně vypravuje, jak si snad poprvé života užívá. Pořád dělala jen to, co musela. Můžeme na ní oči nechat, prokreslená mimika dovolí vidět nové detaily psychiky. Obočí je níž než obvykle, je víc tam, kam patří.
Petra líčí, a muž ji v tom podporuje, jak už nemá na Bulimii vůbec čas, jak jí nedovolí, abys se příliš rozcapovala, dá jí nejvýš jen dvě hodiny, a to jen obden, několikrát dokonce jen jednou týdně. I rodiče se nechali slyšet, že čím je zdravější, tím je hezčí. Ptáme se, jak toho společně dosáhli a Petra bez rozmýšlení odpoví, že byl manžel v zahraničí a dítě hlídali jeho rodiče. Tak se stalo, že byla Petra vzácně sama doma a mohla si odpočinout. Nějaký čas strávila s matkou, natíraly, malovaly, užívaly si a bylo jim spolu nezvykle dobře. Matka měla občas tendenci věnovat se Bulimii, ale stačilo ji podle Petry „jen jemně upozornit a bylo to pryč.“
Tak si vzájemně upevňovaly víru v Petřino zdraví, podobně, jako dříve se jejich pozornost soustředila na strhávání do obrazu nemoci.
Petra dokonce vysadila postupně Zoloft. Byla sama dost aktivní a vynalézavá. Nenahradila starý lék novým, který jsme nabídli. Ale počkala s homeopatickým arsenem až po vysazení antidepresiva. Příznaky, které se pak objevily, mohly samozřejmě patřit abstinenčním příznakům. Výhodné však bylo, přičíst je na vrub homeopatického léku. Kdyby totiž obtíže vyvolalo samotné vysazení antidepresiva, mohlo by to znamenat, že bez něho nebude dále možné být. Naopak, u homeopatického léku, ať už si o něm myslíme cokoli, je zhoršení symptomů považováno za prognosticky příznivé. Velká únava, zimomřivost, pálení žáhy, bradykardie a další symptomy obrazu arseniku velmi dobře odpovídaly.
Slovo na závěr:
Terapie není ještě u konce, ale zřetelně k závěru pracujeme. Petra se k Zoloftu sice ještě nakrátko vrátila, ale z našeho hlediska je významně zlepšená, skoro zdravá. Po patnácti letech úporného denního zvracení se symptom při práci s celou rodinou podařilo během jednoho roku oslabit natolik, že převažují dny, kdy Petra Bulimii vůbec nepodléhá. Významné je, že Petru příznak obtěžuje, a zatímco dříve v něm nacházela uspokojení, dnes ji uspokojují právě dny bez zvracení.
Díky externalizaci se podařilo odlišit Petru od personifikované nemoci. To vedlo k tomu, že jsme se mohli všichni soustředit na zdravé komponenty Petřiny osobnosti a jejích vztahů a ty všemi prostředky podporovat a rozvíjet. Proměna, jak jsme v textu sami zahlédli, se týkala všech, nás nevyjímaje. Zdá se, jako bychom uvolňovali ze systému nejen Bulimii, ale také Petru, která se ukázala být překvapivě schopnější růstu než manžel, pro kterého jsme měli na počátku léčby velké sympatie. Všechny pokusy o jeho proměnu zatím ztroskotaly. Zdá se, že na něm systém uvízl jako loď na mělčině.
Nemůžeme předvídat, kudy se bude rodina ubírat dál. A není naším úkolem pokračovat s ní na její cestě. Spokojili jsme se s tím, že se podařilo významně ovlivnit příznak. Je možné, že se Petra rozvede a založí budoucnost s jiným mužem. Je možné, že se přeci jen Pavel ještě rozvine tak, aby mohl manželský vztah vytvářet plodné prostředí pro dítě. Jednou z dalších možností je i to, že Petra přijme osud mnoha jiných žen: zůstane ve vztahu s nespolehlivým otcem svého dítěte a zdroje vlastního emočního naplnění bude hledat mimo rodinu.
V Liberci dne 19. července 1997 11:56
[1]Práce s mapou rodinných vztahů pomocí kamenů.