Chvála V.,Trapková L.: Nemocné společenství- nemocná duše a pak i tělo

Přednáška na sjezdu psychiatrické společnosti v r. 2006

Na rozdíl od hlavního motta kongresu České psychiatrické společnosti, které naznačuje, že nemocný mozek produkuje nemocnou duši, dovolíme si ze své pozice sexuologa, rodinného terapeuta orientovaného na psychosomatickou problematiku a klinické psycholožky psychoterapeutky, nabídnout jinou variantu. Že totiž nemocné společenství a nemocná rodina především jsou zdrojem nemocné duše. Ta pak může mít vliv na rozvoj nemocného těla včetně mozku. Zúžený pohled na nemoc a zdraví, který beze všeho převzala medicína začátku 21.století ze staletí předchozích, stále nedovolí uvažovat o nemoci jinak než jako o poruše individua nebo dokonce jen jednoho orgánu. To neznamená, že by neexistovaly nástroje, jak se takovému zjednodušení reality vyhnout, ale rozložení sil v naší akademické obci, převažující spotřební nastavení společnosti, ekonomické a další faktory, vedou k neustálému selektivnímu popírání či vytěsňování běžně známých faktů. Všichni víme, že dítě, které nemá nejen v prvním roce života k dispozici dost dobrou matku, nebo které je vychováváno v emočně sterilním prostředí ústavu, má velkou pravděpodobnost, že nebude v dospělosti v pořádku. Všichni víme, jak zhoubný vliv na kvalitu života dospělého člověka má trauma utrpěné v dětství,  zneužívání, fyzické týrání, ale i jen konflikt loajality, kterému je nutně dítě vystaveno při běžném rozvodu rodičů. Víme také, jak pod vlivem takových událostí, před kterými má dítě chránit nejbližší společenství, dochází ke strukturálním změnám mozku.

Nekontrolovatelná stresová reakce, ke které v takových případech dochází, je charakterizována trvající či stále se opakující aktivací kortikálních a limbických struktur mozku, jakož i centrálně periferního noradrenergního systému, které se vzájemně potencují, takže dojde k nadměrné aktivaci osy hypothalamus-hypofysa-nadledvinky s masivní stimulací buněk vyrábějících a vylučujících kortisol. Následné zvýšení hladiny glukokortikoidů se projevuje destabilizací zaběhaných synaptických spojení mezi neurony v mozku. Následné vyčerpání, a snížení hladiny noradrenalinu má za následek snížený mozkový metabolismus, sníženou produkci neurotropních faktorů až po degeneraci noradrenergních axonů v kůře mozkové a k zániku pyramidových buněk v hippocampu. Tak dojde k atrofii tohoto centra, které organisuje a reorganisuje naši paměť a uspořádává naše zážitky do formy osobních zkušeností. Poněšický nazval tento jev psychosomatózou mozku. Běžně je zdrojem řady obtíží,  spolehlivě víme o dispozici k depresi.[i]

Věda nemůže nijak svědčit o tom, co je to duše. Už od dob Descartových se věnuje bádání pouze v oblasti res extenza nejspíš proto, že věcí nehmotných, duševních se nehodlala tehdy ještě mocná církev vzdát. To bylo nejspíš správné rozhodnutí, metodologie medicínského výzkumu se jasně orientovala jen na jevy ze světa k ověření. Nelze vědě vyčítat, že dodnes nemá metodologii k ohledávání duše. Může o ní jen spekulovat, ale to není činnost pro skutečné vědce. Víme, že se tak dostáváme pouze k obrazu přírody bezduché.

Jenže poměry sil se od dob Francouzské revoluce výrazně změnily. Církev už nemá takovou moc, ubylo věřících a obáváme se, že o záležitosti duše se velmi často nestará nikdo. Naše pochopitelná slepota k věcem duše, trefně vyjádřená v kognitivně-behaviorální terapii modelem mysli jako černé skříňky, nás nezbavuje odpovědnosti. Když jsme se chopili moci vědění, společnost od nás očekává, že ji budeme včas varovat, pokud se objeví nebezpečí. A naše vědecká komunita o tomto pověření velmi dobře ví! V případě ptačí chřipky mělo naše varování až charakter poplašné zprávy, takže lidé div nevyvraždili všechny ptáky, ačkoli skutečný virus přenášený z člověka na člověka ještě nebyl objeven.

Ve věci nemocného společenství, o kterém s jistotou víme, že denně produkuje poškozené a nemocné jedince, neříkáme společnosti nic. Proč je tomu tak? Nejspíš proto, že se domníváme, nemoc vzniká jen tak náhodou, omylem, utěšujeme se, že pokud možno všechny nemoci, dokonce včetně lhářství, obžerství a alkoholické závislosti mají na svědomí naše geny. Mozek, nemocný jen tak z ničeho nic, má mít na svědomí nemocnou duši. Když je mozek nemocný, vzácně třeba při nemoci šílených krav, navrhneme vybít celá stáda. Tam neznáme bratra. Ale jestliže platí, že předčasné vystavení dítěte neúměrnému stresu díky selhávání rodičů způsobí nenávratné strukturální změny mozku, které mohou vést k různě chybnému vývoji dítěte, k poruše osobnosti, k poruše jeho chování, máme snad navrhnout také tak radikální opatření ve vztahu k nemocným rodinám? Jak to, že tady celá věda mlčí? Možná si myslíme, že to není potřeba, že přece každý rodič ví, jak se má chovat, a nakonec, je to privátní věc, těžko ovlivnitelná. Nikdo nechceme snášet zásahy státu do intimity rodiny, jistě. Také bychom nebyli pro. Ale nejsme si vůbec jisti, že vyjma rodinných terapeutů v medicíně u nás poměrně vzácných, si někdo z lékařů uvědomuje, že nemoci, zdaleka ne jen ty duševní, vznikají především v intrarodinném napětí, které nutně provází vývoj celého systému. V něm jsou totiž narozením dítěte navždy a nerozlučně svázáni dva cizí lidé, muž a žena, kteří se sice měli původně rádi, ale kdo ví, jak dlouho jim to vydrží. A nerozlučně jsou svázáni jako rodiče, nikoli jako partneři. Proto je jejich situace často tak zoufalá. A pro jejich děti nebezpečná.

Nejen my jsme prokázali, že dítě potřebuje pro zdravý růst oba rodiče. Potřebuje prostředí se dvěma jasně vyjádřenými ohnisky jazykových operací: akceptujícím a vymezujícím.[ii] Ty bývají v ideálním případě vázány na ženu a muže, jak ukázal Glaeson ve své teorii mostu už v r.1975. [iii]  Jako rodinní terapeuti jsme pozorovali mnohokrát, jak porucha spolupráce těchto dvou ohnisek kolem dítěte vede k rozvoji symptomů u dítěte nebo u jeho rodičů, k somatické nemoci nebo k poruše chování -v lepším případě. A také jsme viděli, že vyladění spolupráce mezi oběma rodiči vedla k ústupu symptomů nebo k úpravě chování. Takové vidění však neumožňuje na individuum zaměřený diagnosticko-terapeutický systém, který v medicíně převažuje. To je  možné zahlédnout v intimním prostředí psychoterapie nebo ještě lépe rodinné terapie.

Máme snad proto naléhat  na sociology, aby tohle společnosti vyjasnili oni? K nim ale lidé nechodí se svými nemocemi. Ti chodí přece do lékařských ordinací! Ale jestliže my zůstáváme v drtivé většině k interakčnímu prostředí rodiny slepí, zahleděni mnohem spíše do výsledků biochemických a zobrazujících vyšetření, kdo má přinést svědectví o nebezpečí, které z rozkladu tradiční rodiny povstává pro evropskou civilizaci? Ostatně sociologové už bijí na poplach, nemohli si nevšimnout porodnosti, která je v řadě evropských zemí stejně nízká, u nás podobně jako v Rakousku či Německu kolem 1,2. To totiž znamená prudké ubývání populace, protože sto žen porodí jen 50 dcer. Tedy redukce rodiček na 50% v další generaci. A když víme, že mateřství se učí dcera od matky, je jasné, že se jeho porucha projeví velmi pravděpodobně i v další generaci, možná i zesílí. Jediná země v Evropě, kde ještě přirozeně přibývá obyvatelstvo, je už jen muslimská Albánie.

Naše zahledění na pozoruhodné detaily těla, buněk a organel, naše technické možnosti znázornit jemné struktury mozku i s jejich aktivitou in vivo nám znemožňuje uvidět celý systém, ve kterém poruchy funkce a později i struktury vznikají. Duši tam stejně nezahlédneme, ani při větším zvětšení. Vzniká jako ta nejpozoruhodnější interakční síť během procesu jazykování (languaging) mezi lidmi, složitý proces spoluutváření a předávání kultury, které bez intimního uspořádání kolem dítěte není patrně v celém rozsahu možné. Proto jsou zásahy do rodiny, útoky na ni, její rozklad tak nebezpečné pro celou civilizaci. Obávám se, že stále nevíme, co rodina vlastně představuje za organizmus, i když jsme donekonečna opakovali slogany jako zdravá rodina- základ státu. Totalitní společnosti, jak fašistická tak bolševická, kupodivu  na rodinu tvrdě útočily, chtěly se bez ní obejít. Doufali v orvelovskou kontrolu nad jedincem a její ideologové si nejspíš dobře uvědomovali, že v intimitě rodiny je rostoucí jedinec chráněn. K tomu také rodina je, dokud existuje, dítě má šanci vyrůst i v té nejzběsilejší době jako zdravé. Tam, kde se podařilo rodiny během několika generací postupně rozložit, kde bylo zničeno mateřství nebo otcovství a rodina byla zbavena své autonomní ochranné funkce, další generace mohou být těžce poškozené nebo nevznikají vůbec. Taková situace už v Evropě byla. Druhé až čtvrté století jsou charakterizovány naprostým rozkladem státních struktur, rozpadem rodinných soustav, koncem tehdejšího civilizovaného světa. E.R.Dodds, profesor řečtiny a latiny na Oxfordské univerzitě, ve své knize o době úzkosti, jak ji nazývá, ukazuje, jak na troskách Říše římské vzniká nová křesťanská Evropa.[iv] Raní křesťané totiž neudělali to, co by patrně udělal stát dnes, nezasahovali do rodin zvenčí na základě práva. Přinesli silný příběh Krista, který umožnil integraci všech, kdo uvěřili, do komunit, které posílily ochranu nad rostoucími dětmi, obnovily ochrannou funkci rodiny, soužití mužů a žen. Křesťanství přineslo pravidla, dnes by se  řeklo „trvale udržitelného rozvoje“ lidských komunit. Tady vznikla zkušenost, že o duši se pečuje lépe vírou a slovem, než mečem a vědou.      

Naše zkušenost vznikla na půdě rodinné terapie. Jsme si vědomi toho, že porozumět a uvěřit  jim lze spíš v psychoterapeutickém prostředí.  Rodinná terapie se svými nástroji, systemickým způsobu myšlení, neutralitou, cirkulárními otázkami, hypotetizováním, uměním narativní terapie, teorie sociálního konstruktionismu, radikálního konstruktivizmu umožňuje nahlédnout do intimity rodin lépe než jiné techniky.[v]  Každá rodina představuje svět sám pro sebe, stejně tajemný a nezachytitelný, jako svět duše jednoho každého člověka. A přece nemůžeme už tvrdit, že neexistuje, aby totiž opravdu nakonec nepřestal existovat. Zoufale se pokoušíme pěstovat komunitu rodinných terapeutů v přesvědčení, že rodinná terapie má velký terapeutický potenciál právě pro složité chronické případy, se kterými si pouze biologicky vzdělaný lékař žádného oboru nemůže poradit. Vychovat rodinné terapeuty je totiž nekonečně složitější a na čas náročnější, než vyrobit vakcínu proti ptačí chřipce, nakoupit ji a přeočkovat obyvatelstvo. Sama E.B.medicína nemůže organizmus rodiny zahlédnout ani léčit. Musí být tedy bezmocná tváří tvář symptomům, které rodina produkuje.    


[i] Gedo, JE, Deneke, FW: Psychische Struktur und Gehirn. Stuttgart, New York. Schattauer, 1999.

[ii] Trapková, L, Chvála V: Rodinná terapie psychosomatických poruch. Portál, Praha 2004

[iii] Glaeson, JB: Fathers and other strangers: men’s speech to young children. In: Dato,D.P(ed.), Developmental psycholinguistics: theory and applications. Washington D.C, Georgetown University Press, 1975, 171-222 s.

[iv] Dodds, ER: Pohané a křesťané ve věku úzkosti. Nakl. Petr Rezek, Praha, 1997

[v] Gjuričová Š,Kubička J: Rodinná terapie, systemické a narativní přísptupy. Grada, Praha 2003