Datum: 02.09.2006

Autor: LUDMILA TRAPKOVÁ, VLADISLAV CHVÁLA

Zdroj: Mladá fronta DNES

Strana: 21

Rubrika: Kavárna – příloha

Na pohlaví přece jen záleží

Dosavadní praktické zkušenosti říkají: jednopohlavní rodiny nejsou rovnocenné s rodinami tradičními. V oblasti výzkumu vývoje lidské sexuality se mezi sebou přou dvě významné skupiny vědců. Biologové vidí za vším poruchu v genech, v sociálním konstrukcionismu vzdělaní autoři tvrdí, že i sexuální orientace je pouhou sociální konstrukcí. Vědecké práce, které integrují obě hlediska tvrzením, že naše sexuální orientace se rozvíjí na základě vrozeného temperamentu dítěte ve spolupráci s jeho sociálním prostředím, jsou méně populární. Možná proto, že poukazují na naši odpovědnost za vývoj dalších generací. Mezi integrující náhledy patří teorie zvaná EBE (Exotic become Erotic) amerického psychologa Daryla Bema. Předkládá znepokojivý závěr: Vývoj sexuální orientace může být významně závislý na tom, zda dítě vyrůstá v prostředí, kde existují dvě rozlišitelné sexuální kultury – ženská a mužská.

To, co se během dětství jeví jako exotické, cizí, neznámé, a tedy vzbuzuje vedle zvědavosti také strach a další nepříjemné emoce, je dodatečně erotizováno, proměněno do erotického. Vzájemnou přitažlivost pohlaví zajišťují všechny lidské kultury zvětšováním a udržováním rozdílu mezi pohlavími. Ptejme se nyní Bemovou optikou: Nebude už pozdě, až jednou opustíme nyní se prosazující představu, že sexuální orientace jako taková je vrozená, a proto je jedno, v jaké rodině dítě vyrůstá? Nebude pozdě, až svými zákony a umělými zásahy bez pochopení zničíme rozdíl mezi muži a ženami?

Na dnes stále častěji vznášenou otázku, zda by měli homosexuální či transsexuální jedinci nebo páry přijímat děti do rodinné výchovy, nelze hledat odpovědi bez kontextu. Je nutné pojmenovávat dilemata, před která jsme stavěni, když se otevřeme všem možným variantám uspořádání rodiny. Naše zkušenost rodinných terapeutů říká, že všechny varianty rodiny jsou sice možné, ale ne všechny jsou stejně užitečné, ne všechny jsou si rovnocenné. Pozorně vnímat proudy Obecně platí, že na skutečné ověření našich „rodinných“ rozhodnutí bychom si museli počkat nejméně do druhé a ještě lépe do třetí generace. Některé poruchy totiž vznikají transgeneračně – a teprve ve třetí či čtvrté generaci se z původní nevýznamné odchylky stává chronický a těžko řešitelný, protože už stabilizovaný problém. To nutně neznamená, že se dědí genetickou cestou, nýbrž takzvané kulturním vzorcem. Jinak řečeno: interakční vzorce – pro každou rodinu specifické a charakteristické – se přenášejí z generace na generaci přirozeně už tím, jak spolu členové rodiny navykle vycházejí a jak se vzájemně prožívají. Přičemž pouze malá část těchto komunikačních procesů je pod vědomou kontrolou rodiny.

Kdybychom dovolili, aby se vývoj ubíral výhradně spontánně, kdybychom na sebe nekladli žádné požadavky a nestanovovali si žádné hranice pro svá rozhodnutí, neuvědomovaný proud událostí by nás mohl stáhnout „pod vrbičky“ nebo do jiných nebezpečných míst, jako když na lodi nepádlujete a řeka vás nese tam, kam teče. Zkušený vodák takzvaně čte řeku a podle spodních proudů, které odhaduje, buď zabere, nebo se sveze a do značné míry rozhoduje sám o tom, kudy popluje jeho loď. V rodinném životě jsme v podobné situaci.

Nemusíme vidět tři generace dopředu, ale můžeme se ohlédnout na tři čtyři

generace zpět a podle toho odhadovat tendence a sami rozhodovat o

nejbližších krocích tak, abychom některé interakční vzorce posoudili jako

nevýhodné a postarali se o to, aby byly zeslabovány, a jiné – výhodnější –

abychom posilovali.

Hlavou proti zdi

Zmíněné „naslouchání“ minulosti a předjímání budoucnosti není žádný zázrak,

který by vyžadoval, anebo naopak popíral genetickou vrozenost mnohých

poruch. Ostatně vrozenost sexuální orientace u obou pohlaví dosud nebyla

vědecky nevyvratitelně dokázána, a nestalo se tak ani u opačné hypotézy, že

sexuální orientace vrozená není. V klinické praxi jen dávno víme, že když je

tato orientace stabilizovaná, nelze ji změnit ani léčit.

Zatím nikdo (alespoň u nás určitě ne) seriózně nezkoumal další možnou

domněnku – v praxi rodinných terapeutů však dnes a denně pozorovanou – že

sexuální zralost, a tedy i sexuální chování v tom nejširším slova smyslu

jsou významně určovány synchronizací a dynamikou vývoje mužských a ženských

sexuálních sil v rodině. Tudíž nejde pouze o jakési sociálně psychologicky

definovatelné společenské role (mužskou a ženskou), nýbrž o hlubší proudy,

které nelze jen tak pominout nebo popřít, jako by neexistovaly – a to pouze

proto, že se to extrémně liberální společnosti nehodí.

Tyto hlubinné proudy vzlínají až z biologického podloží a v konečných

důsledcích rozhodují o tom, zda se budeme rozmnožovat, nebo naopak vymírat.

Varující je dnes známý fakt, že v ejakulátu mužů ubývá spermií a narůstá

počet sterilních párů neschopných přirozeného oplodnění. S vědomím těchto

okolností dostává medicínsko-průmyslový komplex, se všemi svými možnostmi

asistované reprodukce, význam pomoci „hlavou proti zdi“ – místo abychom

hledali dveře. Pak bychom se možná ocitli v oblasti duchovní, kde bychom si

museli klást otázky, zda a jak sloužíme smyslu lidské existence na Zemi.

Hledá se otec

V našem pojetí rodinné terapie psychosomatických poruch a na základě

každodenní klinické praxe, jsme si stále jistější, že dítě potřebuje k

plnému psycho-sexuálnímu dozrání sociálně uzavřený prostor rodiny, v němž se

vztahuje ke dvěma jazykovým ohniskům, k ženskému a mužskému, k mateřskému a

otcovskému, mezi kterými je užitečný rozdíl a je nutné jej ctít a pečovat o

něj. Opakujeme: nejde pouze o nějaké sociální role, nýbrž o dvě rozdílná

ohniska, mezi nimiž dítě spontánně, podle své vnitřní potřeby osciluje od

okamžiku narození. Když jedno toto ohnisko chybí, jako je tomu v

jednopohlavních rodinách, nebo existuje-li zmatek v tom, ve které rodičovské

postavě dítě najde převážně mužské projevy a ve které se setká s převážně

ženským způsobem zacházení (to se může týkat jak heterosexuálních, tak tím

spíše homosexuálních či transsexuálních rodičovských dvojic), je to pro dítě

situace, jako by muselo kulhat nebo skákat po jedné noze.

I „kulhavý“ nebo „jednonohý“ život je samozřejmě možný a jistě i cenný,

avšak je hloupé argumentovat tím, že některé děti nechodí vůbec a jsou na

vozíku, a že je tudíž lepší, aby dítě vyrůstalo v jednopohlavní rodině než v

dětském domově. Nebo že každý musí pochopit, že dítě bude šťastnější u

milujícího se homosexuálního páru než v disharmonické heterosexuální rodině.

Anebo, že „kvalita vztahů uvnitř rodiny je pro dítě důležitější než jejich

netradiční uspořádání“, jak jsme se letos 24. července dočetli v Lidových

novinách. Taková a podobná tvrzení jsou sice logicky pravdivá, ale nic víc.

Nevypovídají o dilematech ve složitých rodinných sítích, z nichž se děti

osamostatňují psychosociálně i psycho-sexuálně vždy ve směru zevnitř ven,

tedy od mateřského přes otcovské ohnisko do světa dospělých. A nemůže tomu

být naopak!

V naprosté většině jednopohlavních rodin chybí plnohodnotné otcovské

ohnisko, a to pro někoho možná překvapivě i u mužských homosexuálních

dvojic, kde by se mohlo zdát, že je samozřejmě k dispozici, když dítě

vychovávají dva muži. Dítě a dospívající si musí hledat chybějící jazykové

ohnisko mimo rodinu a některé děti ani nevědí, že je mají vůbec hledat.

Často uváznou v blízkosti ženského světa matky, do mužského se nepropracují

a stagnují třeba po celý svůj život někde na cestě mezi oběma. Bývá to

například osud některých mladých žen, které si berou o generaci starší muže

a hledají v nich neuvědoměle víc otcovskou figuru než životního partnera. V

našich ordinacích se tyhle páry později objevují s poruchami sexuality,

mohou zápasit s mentální bulimií nebo řešit potíže se sterilitou. Chlapci,

kteří nedokončili separaci z původní rodiny, protože se jim nedostalo

příležitosti postavit se pevnému a milujícímu otci, mívají zase výrazně

ztíženou cestu k vlastnímu otcovství.

V čem se zvyšuje riziko

Hledat otcovskou figuru mimo rodinu je možné, ale není to stejně výhodné,

jako když má syn nebo dcera otce doma a mohou si být jisti jeho samozřejmou

praktickou i citovou angažovaností. Jistě, jedno z dalších logicky

pravdivých tvrzení je, že co takového potomka nezabije, to jej posílí. Jenže

právě děti, které uvázly v blízkosti mateřského světa, ať už jej představuje

vlastní maminka, adoptivní heterosexuální či homosexuální žena anebo

přecitlivělý muž, který sám nesnese kontakt s ostrým mužským jazykem,

nezřídka mívají osud lidí choulostivých, zranitelných, netrénovaných. Každý

rodič, který už má úspěšně za sebou separační konflikty se svými milovanými

dětmi, potvrdí, jak vyčerpávající období to bylo, a že k tomu potřeboval

hodně sil, odolnosti a pevnosti, aby nedošlo k předčasnému „sociálnímu

porodu“ nebo aby se porod nezastavil pro nedostatek „porodních stahů“.

Pokračování na straně D6

Pokračování ze strany D5

Množství tělesných, psychických i sociálních symptomů v rodinách ukazuje

právě tímhle směrem.

Rodiče, kteří sami nedokončili separaci, odloučení z původní rodiny,

zvládají pak jen s velkými obtížemi období separace svých dospívajících

dětí, kterým by měli poskytnout něco, čeho se jim samým nedostalo. Riziko,

že další generace potomků se bude pouštět do zakládání rodiny ještě

nezralejší než ta předchozí, se tím potom zvyšuje. A také schopnost

přirozenou cestou otěhotnět, vydržet ve stabilním rodičovském páru a být

vlastním dětem k dispozici nejméně osmnáct let, se snižuje. V takovém

řetězci může u určité generace dosáhnout porucha psychosexuálního dozrávání

takového stupně, že lidský organismus rodu jako celek ztratí schopnost

rozmnožování. To se může dít docela nenápadně pod obrazem jakéhokoli

symptomu, který neumožňuje plození, jako je tomu například u chronické a

vážné poruchy příjmu potravy, postihující častěji ženy. U mladých mužů zase

spolehlivě zastaví vývoj rodu třeba destruktivní drogová kariéra. Přicházejí

v úvahu mnohé další příznaky, které kontroluje a tvoří imunitní systém

včetně sterility. Těch znají lékaři bezpočet.

Co dělat?

Tak znovu vyslovujeme naléhavou otázku: Je výhodné vychovávat dítě v

jednopohlavní rodině, a to nejen pro toto dítě, ale také ještě pro jeho děti

a vnuky? Nejde některým žadatelům o osvojení spíše o vlastní zájem, když po

dítěti touží, než o prospěch nenarozeného dítěte? A co zájem rodu jako

celku?

Rodič musí být k dispozici dítěti a nesmí tomu být převážně naopak, aby se

životní síla neobracela proti směru času. Je podstatou rodičovského vztahu,

že není symetrický.

V některých rodinách, kde se narodil člověk, který má potíže s

transsexualitou, jsme opakovaně mohli pozorovat po tři generace postupné

narůstání zmatku v tom, kdo z rodičů je především femininní a kdo především

maskulinní. Nabízí se, že porucha, v tomto případě porucha sexuální

identity, je výsledkem dlouhého vývoje chaotického hledání nové rovnováhy,

když se tradiční rovnováha v rodě po dostatečně dlouhou dobu porušovala.

Jakmile se ta nová rovnováha ustanoví a stabilizuje, není v poslední

generaci už vratná. Kdyby se nás někdo zeptal, co dělat, odpověděli bychom:

Nezakazovat spontánně vzniklé případy odchylek od tradičního uspořádání

rození a výchovy dětí; pokud možno bez předsudků je sledovat a

nediskvalifikovat je, neboť co se jednou stalo, nemůže se odestát. Ale

neustanovovat je jako sociální, nebo dokonce právní normu. Sebeúzdravné síly

organismu rodiny a rodu i širšího společenství je buď samy promění ve svou

výhodu, nebo budou jako excesy vyloučeny.

Přestaneme-li se v západní společnosti rozmnožovat, přijdou jiné civilizace,

které tuto schopnost neztratily. Ostatně na tom není nic špatného, v

dějinách se taková výměna celých kultur odehrávala mnohokrát.

Vrozenost sexuální orientace u obou pohlaví dosud nebyla vědecky

nevyvratitelně dokázána, a nestalo se tak ani u hypotézy, že sexuální

orientace vrozená není

Ludmila Trapková

Narodila se v roce 1949. Klinická psycholožka, psychoterapeutka a rodinná

terapeutka, má soukromou praxi v Praze a je členkou týmu Střediska komplexní

terapie psychosomatických poruch v Liberci; vyučuje rodinnou terapii.

Vladislav Chvála

Narodil se v roce 1952. Gynekolog, sexuolog a rodinný terapeut, vede

Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Společně s

L. Trapkovou napsal knihu Rodinná terapie psychosomatických poruch (Portál,

2004).