Chvála V.: Hypokairózy- nemoci z nedostatku času?

Přednáška a Sborník Sympozia rodinné terapie Čas pro rodinu, 2.-3.4.04, Hejnice

Co všechno může člověku (zvířeti, rostlině) chybět, neprospívá-li! Už jako děti jsme byli přesvědčováni, že musíme jíst ovoce, aby nám nechyběly vitamíny, nebo jsme museli donekonečna převalovat v ústech nechutný, k jídlu zcela nevhodný špenát, prý proto, aby nám nechybělo železo. Někomu rodiče dávali pro jistotu jíst i syrová játra nebo rybí tuk, aby nedostal křivici z nedostatku vitaminu D. Na medicíně jsme našli vhodné názvy pro nemoci z nedostatku látek: hypovitaminózy, případně avitaminózy A, B, C, D a jejich příznaky (xerostomie, kurděje, křivice), objevili jsme anémii z nedostatku železa, hypochromní anémii, ale také anémii z nedostatku bílkovin nebo vitaminu B12. Naučili jsme se rozeznávat příznaky nedostatku hormonů všech možných žláz s vnitřní sekrecí, hypofunkce, od hypopituitarizmu až po hypogonadotropní poruchy. Všechny ty hypotrofické, hypostazované hypostavy byly smutnými výsledky podvýživy, nedostatku, případně poruchy, která zabránila látku z potravy vstřebat.

Marně se však rozpomínám na nemoci, za jejichž vznik by byl činěn odpovědný nedostatek času. Přesněji nedostatek vhodného času ke zrání, k synchronizaci všech potřebných funkcí, času, po který je organizmus chráněný před nároky širého světa, ať už fyzikálního nebo sociálního. Snad jen předčasný porod svědčí o čemsi takovém, neboť stav, který vedl k vypuzení dítěte dříve, nežli stačily dozrát všechny jeho funkce potřebné k přežití, bývá považován za zdroj řady pochopitelných obtíží. Je-li možno čas biologických procesů označit za kairos, pak by choroba způsobená jeho nedostatkem měla být nazývána hypokairózou. Podstatou tohoto typu plynutí času je, podle mého mínění, zvyšování pravděpodobnosti jinak málo pravděpodobných procesů. Toho je v biologickém světě dosahováno vytvářením mnohovrstevnatého uspořádání, prostorů možností, jejichž naplňování vyžaduje určitý čas. Nelze jej zvenku vynutit, aniž by nebyla narušena organická sou-vstažnost. Takové vynucování je ve fyzikálním, neorganickém vesmíru běžné. Změny fyzikálních parametrů mohou kdykoli zastavit organický růst, pokud nebyla vytvořena dostatečná ochrana. Chronologické, neúprosné plynutí času vynucené pohybem vesmírných těles, nám vnucuje svůj řád, biologické soustavy však objevily způsoby, jak se jeho řádu vymknout.

V momentě, kdy jsme si uvědomili, že rodina představuje organizmus, který jen pokračuje v utváření dalších a dalších prostorů možností, aby chránil citlivé zárodečné jádro před předčasnými nároky okolního světa, a dopřál mu tak čas k naplnění potenciálu růstu a zrání, proměnil se náš pohled na celou řadu nemocí. U kolika z nich lze říci, že hlavním faktorem při jejich vzniku je nedostatek kairos, čili nedostatek ochrany před neúprosným časem typu chronos?

Je pochopitelné, že jsme si nedostatku společně tráveného času museli poprvé všimnout u stonání dětí. Nezřídka teprve příznaky jejich nemoci pomohou zpomalit neúprosný chvat, který může být záludně maskován. Například v jedné rodině s dvěma dětmi v první a čtvrté třídě ZŠ, vypadali rodiče velmi obětavě. Prý proto, aby dětem umožnili vyrůstat v krásném přírodním prostředí, vyměnili svůj panelákový byt ve městě za kamenný dům v hlubokých lesích. Protože sem  téměř nejezdila veřejná doprava, museli na sebe ve městě všichni čekat, až skončil se školou či prací poslední z nich a teprve pak se jediným autem vydávali ke svému „domu snů“. Jenže na společný život rodičů s dětmi jim zbývalo po rychlém jídle a úkolech sotva deset minut času. Emoční výbuchy dětí, které  musely všechny své potřeby uspokojit v tak krátké době, označovali rodiče za hysterii. Dcera se divoce smála nebo plakala, nebo obojí najednou. Nezůstalo jen u takového chování. Organizmus syna „vynalezl“ bolesti kolene a kyčle, které velmi nápadně připomínaly nebezpečnou aseptickou nekrózu hlavice humeru (Perthesovu chorobu) a málo chybělo, aby se dostal pro tyto potíže z rodiny do léčebny ( kde by sice získal hodně času na ležení, ale čas s rodiči by se ještě více zmenšil), kdežto starší dcera si připoutávala pozornost pokakáváním. Děti se zlepšily až po výrazné změně chování rodičů, totiž, když upravili svůj čas ve prospěch dětí.   Později, když se do rodiny narodila ještě dvojčata, z nichž jedno zemřelo brzy po porodu, mladší syn vytvořil nebezpečně vyhlížející záchvaty, které neurolog nemohl neoznačit za epilepsii. Ani to, že svým „obětavým“ záchvatem bránil syn matce v odjezdu, když si měla dojet pro jedno ze svých novorozených dětí, což byla výrazná hrozba dalšího omezení společně tráveného času, nepomohlo vyjasnit podivný klinický stav.

V jiném případě syn dvou velmi zaměstnaných lékařů „objevil“, že dokáže zpomalit své rychlé a výkonné rodiče účinně pouhým zadrháváním uprostřed věty. Mluva rodiny vypadala tak, že syn se pokusil něco říci, a když selhal, ostatní se snažili uhodnout, co chtěl říci. Pomohlo teprve důsledné zpomalení rodičů a jejich synchronizace s potřebami dětí.

Představujeme si, že dítě potřebuje určité množství „dost dobrých“ interakcí se sociálním okolím k tomu, aby nalezlo odpovědi na své otázky, ať už vyslovované, nebo vyplývající z kontextu a růstových úkolů. Jinak řečeno, aby mohlo učinit dostatečné množství rozlišení, která dávají povstat jeho světu v procesu sebeutváření. Víme, jak vypadají děti sociálně zanedbané, které si nedokázaly získat (nebo vzhledem k okolnostem ani nemohly získat) dostatek láskyplné pozornosti dospělých. Boj o takovou životadárnou pozornost  však není nikdy docela skončen. Organizmus má stále nové a další nároky, pro které si musí vybojovat nové uspořádání v síti okolních vztahů. Tam, kde hrozí omezení, hledá organizmus dítěte nové strategie chování včetně příznaků nemocí. Z tohoto hlediska můžeme považovat nedostatek času, který jsou rodiče dítěti ochotni věnovat přiměřeně jeho potřebám, za zdroj těch nemocí, které dětský organizmus dokázal v boji o společný čas vyvinout. Sem může patřit problematické chování zrovna tak jako imunitní selhávání při opakovaných infekcích HCD u dítěte, které není ještě schopné trávit čas bez matky ve školce. Jindy můžeme ve stejné roli „brzdy“ pozorovat bolesti nožiček, bříška, hlavičky, jindy ekzém po celém těle  chlapce, který se lepší jen po každodenním mazání rukama matky ale nikoli otce. Vyhublost anorektické dcery bývá specificky zaměřena na vymínění pozornosti jen mateřského organizmu, který mívá instinkt starat se o vyhublé děti.

Jindy si dítě specifickou pozornost jednoho z rodičů vynucuje způsobem velmi nepochopitelným, když např. chlapec jako by stále znovu zkoušel, kdo v jeho okolí je pevný a rozhodný tím, že neustále překračuje hranice a všechny meze. Pokud mu nikdo nebrání, jeví se jeho chování jako destruktivní až sebedestruktivní. Jak se mu však uleví, když někdo v jeho okolí nastolí řád a zastaví chaos, který ho tak zneklidňuje. Mohli bychom najít celou řadu nemocí, za kterými zahlédneme spíše nedostatek řádu a pevnosti rodičovských postav než nedostatek lásky. Obezita, únava opakované stonání, které dítě „nepustí do školy“, bulimie stejně jako závislost na omamných látkách potřebují více otužovat než léčit. A i k tomu je třeba kupodivu znovu totéž: mít na dítě dostatek času, věnovat se mu. Tentokrát je však výhodnější, když zmobilizujeme síly otce než matky.

U dětí není tak těžké hypokairózy rozpoznat, zdá se, že je to jen věc jiného pojmenování téhož, co všichni dobře známe. Jsou však také nějaké nemoci z nedostatku času vnitřních procesů  kairos v dospělém věku?  Ale samozřejmě!  Typickou skupinou jsou potíže v oblasti sexuality, v DSM označované za F52.0-9 tedy poruchy, za nimiž se skrývá nedostatečné vyladění dvou dospělých organizmů. Čím více je dvojice, která porodila společné dítě, zatěžována svými rodičovskými povinnostmi ve stále rychlejším tempu našeho světa, čím méně času věnují vzájemnému vylaďování, tím spíš se u nich rozvine nechuť ke sdílení intimity. Tato porucha je podle některých statistik velmi rozšířená, v jedné hamburské studii bylo jen 10% rodičovských párů po deseti letech schopno sdílet sexuální intimitu. Jen málokdy jde o poruchu cév, na kterou se tak intenzivně soustředí výzkum a celá sexuologie. Víme, jak je nezbytné, aby si dvojice věnovala dostatek času právě k vyladění, k synchronizaci. Pokud zapadnou do stereotypu večerní kohabitace těsně před usnutím, je zle. Z oblasti psychiatrických diagnos jen málokterá nemůže být interpretována jako nemoc z nedostatku synchronizace základní trojice matka-otec-dítě, i když biomedicína se snaží za vším nalézt organickou poruchu- ani ta však nevylučuje, že zdroj poruchy je v oblasti nedostatečné synchronizace.

Další významnou skupinou hypokairóz jsou nemoci srdce a cév, kterými zatím více trpí muži. Každodenní shon, neschopnost odpočinku, zvláštní pracovní podmínky, do kterých se dostala skupina podnikatelů po změně režimu v naší republice, když bylo nezbytné naskočit do rozjetého vlaku a pracovat sedm dnů týdně po dobu několika let, aby byly podniky zajištěné, vedly k naprostému vyčerpání nejen jejich organizmů. Důsledky nesou také jejich ženy a děti. Samotné nerespektování rytmu práce- odpočinek stačí k tomu, aby organizmus hledal takové symptomy, které zneužívání sama sebe zastaví. Označováním této skupiny za nemoci ze stresu, který chápeme jaksi obecně, nám brání v pochopení podstaty věci: destruktivní vliv ekonomické praxe této civilizace. Ve skutečnosti došlo totiž ke zkrácení pracovní doby proti dřívějším dobám. Podstatný není samotný stres, ale neochota dodržet rytmus a nedovolit, aby činnosti taktované časem tam venku zasahovaly do intimity rodiny, kde je třeba přivést ty pravé věc i v pravý čas na své místo. Kde je potřeba synchronizace, bez níž není možné odpočinout a zrát. Nedostatek zralosti pak postihuje všechny. Odpočinek je totiž najednou chápán jako další zaměstnání v tempu Chronosu. (termíny odjezdů cestovních kanceláří, letadel, lodí, autobusů…)

Samostatnou kapitolu tvoří nemoci tzv. přechodového věku u žen, kdy s odchodem dětí jejich úkol synchronizovat celou složitou soustavu vztahů, končí. Banálně se tomu říká syndrom vyprázdněného hnízda. Ale zase se za takovým běžným pojem skrývá drama mnohem podstatnější. Byla-li žena na synchronizaci všech se všemi ve prospěch celého společenství dlouho sama, zatímco muž se věnoval bojům mimo rodinné hnízdo, může být období separace dětí pro ženu dobou kruté bilance, kdy není s kým dál synchronizovat. Prázdnota a úzkost z prázdnoty vyvolává novou vlnu produkce symptomů, z nichž běžné jsou návaly, ale také stále častěji naprostá bezmoc pod praporem únavového syndromu. I u žen stoupá množství kardiovaskulárních chorob a je to právě toto období, kdy se prudce zvedá počet typické malignity u žen. Rakoviny prsu. O symbolickém významu prsu jakožto orgánu kojení výživy a synchronizace rodiny skrze jídlo můžeme jen spekulovat. Přesto je to často právě tento kontext, pocit zmaření všeho, co dosud žena pro své nejbližší dělala. Možná tím spíš jak se u žen o 20 let mladších stal prs symbolem jejich krásy a významu, schopnosti manipulovat celým světem- kult ženského prsu je v naší civilizaci nepochybný. Smutné je, že nikoli jako orgánu výživy nýbrž orgánu sexu.

Způsob, kterým uvažujeme o nemoci z pohledu zevního a vnitřního času, lze se podívat prakticky na všechny nemoci a téměř vždy najdeme nové možnosti, jak vzniku nemoci rozumět. Zde není dost času, abychom mohli projít celou tu nepřebernou baterii nemocí, kterými lidé dokáží stonat. Přeberte si to sami.

V Liberci 26.3.2004