3 ilustrační foto: Iva Švarcová a L.Lebdušková na konferenci v Liberci 2026
Magdalena Bonacker Jakešová: Za jakých okolností je etické dítě nekojit?
Dilema žen s Dysphoric Milk Ejection Reflex (D-MER) perspektivou různých etických teorií
Abstrakt
Silná normativní představa, že žena-rodička má své dítě kojit, je opřena o řadu somatických i psychosociálních argumentů. Mateřské mléko je považováno za nejlepší možnou výživu pro dítě a kojení bývá spojováno nejen se zdravotními benefity pro dítě i matku, ale také s podporou bondingu a s pozitivním emočním prožíváním ženy. Tyto předpoklady však selhávají u žen trpících Dysphoric Milk Ejection Reflex (D-MER). D-MER představuje specifickou poruchu spojenou s kojením, při níž ženy opakovaně zažívají krátkodobé epizody výrazně negativního emočního ladění, často až depresivního charakteru. Tyto epizody jsou časově vázány na uvolnění mateřského mléka a mají rychlý nástup a zpravidla i rychlé odeznění. Dostupná data naznačují, že se tento fenomén může týkat přibližně 10–20 % kojících žen. Zkušenost žen s D-MER otevírá etické dilema, zda a za jakých okolností pokračovat v kojení, pokud je spojeno s psychickým utrpením matky. Článek toto dilema analyzuje z perspektivy deontologické, utilitaristické, etiky ctností a samostatně etiky péče.
Klíčová slova: Kojení – Deprese – Etika – Novorozenec – Kojenec
Abstract: Jakešová M., B.: Under what circumstances is it ethical not to breastfeed a baby? Psychosom 2026; 23(2), pp. 86-94
The strong normative expectation that woman who gives birth should breastfeed her infant is supported by a number of somatic and psychosocial arguments. Breast milk is considered the best form of infant nutrition, and breastfeeding is associated not only with significant health benefits for both the child and the mother, but also with the promotion of mother–infant bonding and a positive emotional experience for the woman. However, these assumptions fail in the case of women affected by Dysphoric Milk Ejection Reflex (D-MER). D-MER represents a specific breastfeeding-related condition in which women repeatedly experience brief episodes of markedly negative emotional states, often of a depressive nature. These episodes are temporally linked to milk ejection and are characterized by a rapid onset and typically rapid resolution. Available evidence suggests that this phenomenon may affect approximately 10–20% of breastfeeding women. The experiences of women with D-MER raise an ethical dilemma regarding whether, and under what circumstances, breastfeeding should be continued when it is associated with psychological suffering for the mother. This article analyzes this dilemma from the perspectives of deontological ethics, utilitarian ethics, virtue ethics, and separately, the ethics of care.
Keywords: Breastfeeding – Depression – Ethics – Newborn – Infant
Úvod
V naprosté většině případů se ženy v porodnici nikdo nezeptá, zda chce kojit. Kojení je považováno za samozřejmost a na nekojící rodičky je mnohdy nahlíženo s despektem (Hvatum, Glavin 2017). Ženy, které se rozhodnou nekojit, nebo kojit nemohou, často bojují s pocitem selhání v roli matky a s pocitem provinění vůči očekávání svého okolí a společnosti (Hvatum, Glavin 2017). Dostupná pomoc ženě při hledání vhodného řešení v její konkrétní situaci se velmi odvíjí od empatie a informovanosti medicínského personálu. Při rozhodování, zda nekojit, či předčasně odstavit své dítě, žena ovšem nerozhoduje pouze o vlastním blahu, ale také o blahu dítěte.
Situace, ve kterých je rodička sice fyzicky schopná kojit, ale trpí D-MER, tak nevyhnutelně vede k otázce, jaké řešení je eticky přijatelné a správné. Při hledání morálně správných odpovědí musíme založit své bádání na dobrých důvodech (good reason) a na nestranném zvážení přínosu pro každou individuální bytost (Rachels, 2012).
Co je to D-MER?
Dysphoric milk ejection reflex (D-MER) není poporodní deprese. D-MER, poprvé definován Aliou M. Heise v roce 2007, je syndrom, u kterého kojící žena prožívá dysforii určitého typu při každém kojení i jinak vyvolané sekreci mléka (Heise, 2017; Heise, Wiessinger 2011; Deif, 2021).
O patofyziologii D-MER víme s jistotou velmi málo. Ačkoliv byla vyslovena teorie, že vznik D-MER je způsoben neadekvátní odpovědí organismu na vyplavení oxytocinu (Uvnas-Moberg 2018), většina odborné společnosti se přiklání k hypotéze jiné. Ta vychází z faktu, že ke každé ejekci mléka je nezbytné vyplavení prolaktinu. Prolaktin je regulován dopaminem prostřednictvím negativní zpětné vazby. To zjednodušeně znamená, čím více dopaminu, tím méně prolaktinu. Předpokládá se, že nutnému vystoupání hladiny prolaktinu předchází pokles hladiny dopaminu. (Phillips 2020). Dopamin, populárně známý také jako „hormon štěstí“, působí v těle jako hormon i neurotransmiter. Správnější by byl výraz „neurotransmiter štěstí“, protože právě jeho hladina v mozkových synapsích pocity štěstí ovlivňuje. Přechodný pokles dopaminu v synapsích pak podle této hypotézy způsobuje onu negativní změnu nálady (Moriyama 2024).
Naděje na brzký významný pokrok ve vysvětlení patofyziologie je vzhledem k omezeným možnostem měření neurotransmiterů v reálném čase (Boschen, 2021) a ze zjevných limitů výzkumu na kojících ženách velmi malá. Nízké povědomí o D-MER mezi odbornou i laickou veřejností navíc zpomaluje širší zájem o jeho zkoumání.
Konkrétní pocity se u jednotlivých žen liší. Ženy popisují například prožívání strachu, agrese, zášti k sobě, k novorozenci nebo k přítomnému staršímu dítěti, nevysvětlitelného smutku až deprese a v krajním případě myšlenky na sebepoškozování (Heise, Wiessinger 2011; Heise 2017; Middleton 2025). Závažnost syndromu nelze vzhledem k široké škále intenzity symptomů generalizovat. Dle dosavadních studií přetrvává D-MER u žen s intenzivnějšími projevy až do odstavení dítěte, zatímco u méně závažných forem často spontánně ustupuje. Kauzální terapie ovšem neexistuje (Skowrońska, 2022). Potížím se nelze vyhnout ani použitím odsávačky, jako je tomu v případě Breastfeeding Aversion Response, Averze ke kojení (Groff, Steger 2023), nebo erotických prožitků při kojení (Yurtsal, Uslu 2022), protože D-MER není spojen s vlastním sáním dítěte, ale objevuje se i při mechanickém odsáváním odsávačkou či rukou, u sekrece mléka při dlouhém intervalu mezi kojením či při pláči dítěte (Heise, 2017). Konkrétně prožívání žen s těžkou a rezistentní formou D-MER vybízí k zasazení problematiky do etického rámcování.
Immanuel Kant
Měla by rodička, s přihlédnutím k benefitům s kojením spjatých, své dítě za každou cenu kojit?
Co vůbec znamená, že někdo má něco dělat? Immanuel Kant (1724–1804) byl zastáncem absolutních morálních pravidel, tj. pravidel nepřipouštějících výjimky. Ve svém díle Základy metafyziky mravů nehledá seznam pravidel morálně správných řešení, nýbrž pouhé jedno univerzální pravidlo aplikovatelné na všechny situace – tzv. kategorický imperativ.
Znění tohoto imperativu je následující: „Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem“ (Kant, 1990, s. 84). Kategorický imperativ je založen na rozumu a důvodu. Oproti tomu hypotetický imperativ je založen na potřebách a přáních (Rachels, 2012). Řídíme-li se hypotetickými imperativy, své jednání podmiňujeme svým cílům. Kant poukazuje na skutečnost, že slovo má (soll) se často používá v nemorální souvislosti. Člověk má nějak jednat, aby dosáhl toho, oč usiluje – tedy podle zmíněného hypotetického imperativu. Většina našeho jednání se zakládá na tomto podkladě (Rachels, 2012). Ve všech těchto případech však ono „má“ nepopisuje morální povinnost.
Žena by podle Světové zdravotnické organizace (WHO) měla kojit do dvou let dítěte. Není ovšem jasné, o jaké „má“ zde jde. Mateřské mléko je ze zdravotního hlediska to nejlepší, co může novorozenec dostat. Jde o morální povinnost matky, nebo pouze o doporučení, aby její dítě mělo vyšší šanci na zdraví, potažmo štěstí v pozdějším životě?
Představme si situaci, ve které matka trpí tak hroznými pocity, že získá averzi k vlastnímu dítěti, ale z pocitu povinnosti kojí dál, čímž její averze roste. Mohli bychom chtít, aby se toto stalo obecným zákonem a každá 10. až 5. kojící žena by nesnášela svého novorozence?
Kdyby se ovšem každá tato matka rozhodla své dítě předčasně odstavit, narostla by incidence obezity a diabetu v další generaci a incidence karcinomu prsu u matek (Prentice, 2022). Oba příklady jsou extrémní, z dosavadních studií nevyplývá, že by každá matka s D-MER získala dlouhodobou averzi vůči dítěti, a víme, že pravděpodobnost onemocnění diabetem u nekojených jedinců je vyšší, nikoli stoprocentní. Které ženy by tedy měly kojit a které by dokonce měly dítě odstavit, aby se zachovaly morálně správně, patrně nelze generalizovat a vyžaduje veliké množství výjimek. Zdá se, že zde je kategorický imperativ neuplatnitelný.
Kant zdůrazňuje, že každá rozumná bytost existuje jako cíl sama o sobě a nesmí tedy sloužit jen jako prostředek využívaný jinou vůlí (Kant, 1990). To v zásadě znamená, že se máme k jiným lidem chovat s respektem a nesmíme je využívat (Rachels, 2012). Rozlišujeme situace, ve kterých užíváme služby jiných, s jejich plným vědomím a souhlasem. Pokud žena kojí své dítě a není k tomu donucena někým jiným, dělá to vědomě a dobrovolně. Ve všech ostatních situacích, kdy je k tomu donucena – například společností nebo rodinou – stává se prostředkem. Žena nemůže být chápána pouze jako prostředek k porození a krmení dětí vlastním tělem. Má vůli a rozhoduje se rozumem. Zároveň bychom se ovšem museli ke kojenci, pokud by to byla rozumná bytost, chovat s respektem – například mu umožnit tu nejlepší výživu. Kojenec podle Kanta ještě není rozumnou bytostí; schopnost vůle a morálního rozhodování se rozvíjí až postupem času a výchovou, tedy nemůže využívat matku jako prostředek. Z tohoto pohledu by jakékoliv nucení matky ke kojení bylo morálně nesprávné.
Utilitarismus
Jeremy Bentham (1748–1832) nevěřil v abstraktní etické principy. Přinesl světu zcela nové argumenty pro nový koncept morálky, později rozvíjené například Johnem Stuartem Millem (1806–1873) a Henrym Sidgwickem (1838–1900). Morálnost je založena na principu utility – prospěchu pro nejvyšší možný počet jedinců. Morálním úkolem každého člověka je snažit se o šťastnější svět (Rachels, 2012). Klasický utilitarismus lze shrnout do tří bodů: 1. Morálnost jednání závisí pouze na jeho důsledcích. 2. Tyto důsledky jsou relevantní pouze tehdy, závisí-li na nich štěstí nebo neštěstí jedinců. 3. Štěstí a neštěstí každého jedince má stejnou důležitost (Rachels, 2012).
Jaké jsou tedy důsledky kojení u matky s D-MER? Matka může dosáhnout averze ke svému dítěti, nesnášet ho, neobdařit ho láskou, což představuje katastrofu jak pro samotnou matku, tak pro dítě. Jsou popisovány i suicidální myšlenky: pokud by si matka vzala život, znamená to opět téměř nejhorší možné důsledky. Ovšem ani získaná dlouhodobá averze, ani sebevražda či pokus o ni nejsou dokumentovány (Ureño 2019, Heise, Wiessinger 2011, Moriyama, 2024). S přihlédnutím k pravděpodobnějším důsledkům bude matka nešťastná po dobu kojení a v první fázi života dítěte mu neprojeví tolik lásky, aniž by to mělo vliv na její lásku pozdější. Matka bude mít menší pravděpodobnost vzniku karcinomu prsu, dítě menší pravděpodobnost časné smrti náhlým úmrtím novorozence (SIDS), později vzniku obezity a diabetu a podle některých studií lepší dopady na kognitivní vývoj (Prentice, 2022). Zdravotní konsekvence v opačném případě jsou snadno nahlédnutelné, kromě toho nebude ale matka trpět onou dysforií až depresí a novorozenci se od raného věku dostane maximální možné laskavé péče.
Mnoho filosofů a filosofek ovšem teorii utility odmítají. Jedním z argumentů je problematičnost výše zmíněné třetí podmínky. Blaho každého jedince je stejně důležité. Z teoretického hlediska je tato teze neproblematická. V reálném světě je však neuplatnitelná. Štěstí naší rodiny a přátel je pro nás podstatnější než štěstí nám neznámých lidí. Matka staví své dítě na první místo a je ochotná pro jeho blaho obětovat blaho jiných lidí. John Cottingham (britský filosof, 1943–) na tento fakt nenahlíží jako nemorální (Cottingham, např. 1996), čímž ale selhává jedna z podmínek utilitarismu. Pokud by matka s D-MERem odstavením svého dítěte způsobila stejné možné následky jinému, jí neznámému a anonymnímu jedinci, pravděpodobně by se rozhodovala jinak.
Jedním z dalších argumentů proti utilitarismu je nutnost zvážit všechny konsekvence. Nikdy nemůžeme dopředu znát všechny důsledky našich činů. Dokonce i Sidgwick, jeden z hlavních představitelů utilitarismu, tvrdí, že člověk nese odpovědnost pouze za následky, které může předvídat na základě svých předchozích zkušeností (Anscombe 1958). Kdyby matka s jistotou věděla, že jestliže nebude své dítě kojit, onemocní sama později rakovinou prsu a její dítě diabetem, a v opačném případě se obojímu vyhne, rozhodne se s velikou pravděpodobností všechny strasti kojení přetrpět. Kdyby naopak například s jistotou věděla, že její partner, partnerka, neunese její, vlivem D-MER způsobené výkyvy nálad, agresi a opustí ji, bude zřejmě více nakloněna možnosti dítě předčasně odstavit.
Části utilitarismu tedy jistě jsou aplikovatelné v mém výzkumu, což není překvapivé, protože každý člověk jedná s přihlédnutím k důsledkům svého jednání, ať už někdy v životě o utilitarismu slyšel či nikoliv. Je to samozřejmá a přirozená součást jednání a rozhodování se. To ale bohužel neznamená, že nám to zároveň umožní jednat morálně správně a chápat, jaké jednání by bylo morálně správné.
Etika ctností
Aristotelés (384–322 př. Kr.) se v Nikomachově etice zabývá otázkou, jaký má člověk, resp. muž být. Jaký má mít charakter. Etika ctností se tedy na rozdíl od zmíněných dvou hlavních etických teorií nezabývá v první řadě tím, jaké jednání je správné, nýbrž jaké vlastnosti dělají člověka dobrým (Kirkham, 2010; Rachels, 2012).
Od 17. století se etika ctností zdála být překonána. Do popředí se znovu vrátila v roce 1958, kdy byl publikován článek Elizabeth Anscombe (1919–2001) „Modern Moral Philosophy“. Anscombe poměrně ostře (a vtipně) kritizuje moderní etické přístupy. Mimo jiné problematizuje skutečnost, že tyto teorie trvají na jakýchsi zákonech, které však nemáme. Přestože se od dob renesance morální filosofové poměrně sekularizovali, Anscombe poukazuje na dlouhodobou dominanci židovsko-křesťanského myšlení v naší kultuře, která nám vštípila Boží zákony jako platné, a pokud se od nich moderní filosofie distancuje, nezbývají žádné zákony, které udávají, co je dobré a co je špatné (Anscombe, 1958).
Anscombe říká, že místo používání spojení „morálně špatné“ a „morálně správné“ by se měla používat konkrétní slova odvozená od ctností, jako např. „nečestný/á, necudný/á a nespravedlivý/á“ (Anscombe, 1958). Proto je nezbytně nutné nejdřív definovat, co jsou to ctnosti. Kompletní seznam ctností neexistuje. Aristotelés jich zmiňuje několik na mnoha místech, v první knize Nikomachovy etiky například moudrost, chápaní, rozumnost, které řadí mezi ctnosti rozumové, a štědrost a uměřenost, které jsou podle něj ctnosti mravní. Ctnosti mravní mají směřovat ke středu, tedy usilovat o jakousi „střednost“ mezi dvěma extrémy (Aristotelés, 1937).
Je patrné, že v různých situacích člověk uplatňuje různé ctnosti. Nin Kirkham (současná australská filosofka) například mluví o výdrži nebo odolnosti („endurance“) jako nezbytné mateřské ctnosti (Kirkham, 2010). V životě bychom měli bez ustání kultivovat své ctnosti, avšak žena, která se stane matkou, musí najednou kultivovat ctnosti zcela nové nebo v jiné míře a novým způsobem. Na jejích ctnostech závisí doslova život jiné bytosti. Musí například obětovat velkou část ze svého dosavadního pohodlí a času. Tuto ctnost bychom mohli nazvat obětavostí. Jedním extrémem by bylo obětovat své pohodlí a čas kompletně. Jak je však zmíněno výše, ctnost má směřovat ke středu. Jestliže se matka stará o své dítě, jak nejlépe umí, kojí ho, kdykoliv to dítě vyžaduje, ale pokaždé u toho propadne smutku, je to ještě střed mezi naprostým sobectvím a neomezenou obětavostí? Nebo projevuje stále dostatek, ale ne přemíru obětavosti, když se nadále stará o dítě stejně dobře, ale fáze smutku vynechá a dítě krmí umělou výživou?
Matka nemusí být pouze obětavá, ale musí mít zmíněnou odolnost a výdrž. Pokud smutku podlehne a vyhne se mu odstavením dítěte, mohli bychom to vnímat tak, že neprojevila dostatečnou odolnost a výdrž. Ale péče o dítě nepředstavuje pouze kojení, možná je odolná ve všech ostatních aspektech výchovy a péče. Nabízí se otázka, jestli v tomto případě matka tuto ctnost má, či nikoliv. Aristotelés říká, že ctnost se manifestuje „habituálně“, tedy konstantně, pravidelně (Rachels, 2012). Nemůžeme jen občas říkat pravdu a považovat to za ctnost. Nekojící matka ovšem může nadále pečovat o své dítě konstantně, pouze s vynecháním jedné složky.
Jedním z argumentů proti etice ctností je fakt, že nám neříká, jak máme v konkrétních situacích jednat. I když bude matka své ctnosti rozvíjet podle svého nejlepšího vědomí a v rámci svých možností, nezaručí jí to pomoc při rozhodování v jednotlivých dilematech. Z tohoto pohledu by se dalo říct, že etika ctností je samostatná teorie, kterou lze kombinovat s jinou teorií. V zásadě si neprotiřečí s ostatními, ale nenabízí konkrétní řešení. Rachels například navrhuje kombinaci utilitaristického přístupu za současného kultivování ctností (Rachels, 2012).
Etika péče
Etika péče je podle některých součástí etiky ctností, podle jiných zcela samostatná teorie (Held, 2006). Za její zakladatelku je považována Carol Gilligan (1936–) a její významnou zastánkyní je například Virginia Held (1929–). Etika péče je úzce spjatá s feministickou etikou. Gilligan ve svém díle In a Different Voice napadá Kohlbergův (Lawrence Kohlberg 1927–1987) model stadií morálního rozvoje. Podle tohoto modelu jsou chlapci morálně zdatnější než dívky a tento rozdíl přetrvává do dospělosti. Gilligan argumentuje tím, že pod zdánlivou morální slabostí dívek je ve skutečnosti skrytá morální síla v jejich nesporném zájmu o vztahy a péči (Rachels, 2010).
Held zdůrazňuje, že každý člověk potřebuje péči, minimálně v prvních letech svého života, aby vůbec přežil (Held, 2006). Ostatní teorie zdůrazňují rovnocennost všech lidí, lidé si ale nejen rovni nejsou, nýbrž dokonce ani v ideálním světě rovni být nemohou. Stejně jako o novorozence musí být pečováno, musí být pečováno i o nemocného nebo umírajícího.
Podle Held se dominantní etické teorie soustřeďují na etiku „veřejného“ života a opomíjejí přitom etiku „privátní“ v rodině a mezi přáteli. Held (s pomocí citace Diany Meyers) ukazuje, jak se v průběhu času upevnil mýtus nezávislého muže jako dominantního modelu a matky s dítětem jako méněcenné, i když roztomilé. Od toho se odvíjí důraz na nezávislost a autonomii jedince v ostatních etických teoriích, tvořených a modelovaných z naprosté většiny muži. Etika péče, říká Held v návaznosti, nepřijímá ani nepopisuje výkon péče, který se vyvinul v patriarchální společnosti. Etika péče doporučuje, jaká má péče být v morálním kontextu (Held, 2006).
V Aristotelově Nikomachově etice nenalezneme o výchově z morálního hlediska téměř nic, přestože výchova je podle něj z poloviny odpovědná za to, jací jsme (Aristotelés, 1937). Péče matky o dítě byla chápána jako automatická a biologicky podmíněná, a tedy bez potřeby morálních vodítek. Při pohledu na množství literatury na téma výchovy je očividné, že v moderní době již tento názor nepřevažuje. Ze skutečnosti, že se mnoha jedincům nedostane adekvátní péče ani tehdy, když k tomu rodiče mají prostředky, je zřejmé, že péče o dítě není automatická. Dobrá péče je sama o sobě ctnost. Pokud ovšem rodiče pečují o své dítě jenom z pocitu povinnosti, dítě to pocítí a bude vnímat, že je nemilované (Rachels, 2010). Matka nesnášející kojení, kojící pouze z povinnosti, ať už z vnitřní, nebo vnější, bude také dávat dítěti toto pocítit, i když třeba nechtěně.
Péče se v probíraném tématu nevyčerpává jen péčí matky o dítě a jejím osobním rozhodnutím, zda kojit, či ne, ale nabízí i aspekt péče o matku.
Žena je po porodu fyzicky velmi oslabená. Často je zraněná, někdy s řeznou ránou v břišní stěně a hormonálně prožívá najednou rychlejší a výraznější změny než mužské tělo za celý život. V tomto stavu, kdy by se za jiných okolností pečovalo o ni, se sama stará o někoho jiného. Ale péče o matku by neměla být opomenuta, mělo by se pečovat o její duševní pohodu a fyzické zdraví. Lze po takto vyčerpané osobě vyžadovat, aby několikrát denně a několikrát v noci zažívala až depresivní stavy, protože kojit se má? V případě pouhé péče o matku, bez zvážení novorozence (což samozřejmě není možné), by bylo velmi pravděpodobně spíše matce s D-MER doporučit dítě odstavit, i když by patrně také záleželo na závažnosti jejích negativních zážitků. Situaci ovšem i zde komplikuje špatné svědomí matky, které většina matek při nemožnosti kojení (z jakéhokoliv důvodu) zažívá v obrovské míře (Heise, 2017; Hvatum, Glavin, 2017). Zde hraje roli mnoho podnětů, ale nesporně i fakt, že matky jsou společností – ať už laickou, nebo odbornou – ke kojení nuceny (Kukla, 2006).
Z pohledu péče o matku se zdá být zřejmé, že tento tlak je morálně problematický a měl by být přehodnocen. Ale jak již zmíněno, toto je pouze spekulativní, protože ve všech situacích, kdy žena porodí živého novorozence a ponechá si ho, je péče o matku od péče o novorozence neoddělitelná.
Závěr
Správné univerzální řešení tohoto morálního problému neexistuje. To odpovídá povaze komplexních etických otázek, u nichž ani přes Kantovo přesvědčení o existenci jednoho univerzálního pravidla nedochází ke konsenzu. V případě D-MER navíc jde o relativně nově popsaný fenomén, definovaný teprve v roce 2007, jehož prevalence ani širší souvislosti zatím nejsou dostatečně prozkoumány (Heise, 2017).
Kojící ženy se v období po porodu nacházejí ve zvýšeně zranitelné situaci, a to nejen v souvislosti se samotným kojením, ale i v širším kontextu poporodní adaptace, kdy mohou být omezeny ve svém pracovním i společenském fungování. Vlivem výrazných hormonálních změn může docházet k dočasnému ovlivnění kognitivních i emočních funkcí, přičemž u některých žen mohou být tyto obtíže dále zesíleny v souvislosti s D-MER (Moriyama, 2024). Možnosti i schopnosti čerstvé matky pečovat o sebe sama jsou tak někdy limitované, což zvyšuje význam podpory z jejího okolí.
Zásadním krokem je uznání D-MER jako reálného a klinicky relevantního fenoménu, který není bagatelizován jako běžná součást hormonálních změn. Nutná je správná diferenciální diagnostika, zejména rozlišení od poporodní adaptace (tzv. baby blues), poporodní deprese, nebo dokonce laktační psychózy. V ideálním případě je vhodná edukace ženy o D-MER a seznámení s možnostmi zmírnění symptomů, jež jen některé ženy intuitivně provádějí bez znalosti syndromu.
Dalším, neméně důležitým krokem je zvážení míry individuální zátěže v rámci otevřené a informované komunikace s rodičkou, při společném hledání řešení. Do tohoto procesu by měl být vhodně zapojen i partner či partnerka, neboť kontinuální podpora v domácím prostředí představuje klíčový faktor zvládání obtíží, zatímco její absence může přispívat ke stigmatizaci žen.
Osvěta odborné i laické veřejnosti o D-MER, další výzkum a zasazení problematiky do širší interdisciplinární diskuse, včetně etické, se jeví jako nezbytné.
Literatura
Anscombe, G. E. M. Modern Moral Philosophy. In: Philosophy 1958; 33(124) 1–19.
Aristotelés. Nikomachova etika, trans. Kříž A. Praha: Jan Leichter; 1937.
Boschen S. L., Wightman R. M., Carelli R. M. et al. Defining a path toward the use of fast-scan cyclic voltammetry in human studies. Front Neurosci 2021; 15.
Cottingham J. Partiality and the virtues. In: in R. Crisp (ed.), How Should One Live? Essays on the Philosophy of Virtue, Oxford: Oxford University Press; 1996. 57-76
Deif R. et al. Dysphoric Milk Ejection Reflex: The Psychoneurobiology of the Breastfeeding Experience. Front Glob Womens Health 2021; 2.
Groff E, Steger F. The ethics of ancient lactation and the cult of the perfect breastfeeding mother. Healthcare (Basel) 2023; 11(22): 2941.
Gross M. S. et al. Breastfeeding with HIV: An evidence-based case for new policy. J Law Med Ethics. 2019; 47(1):152–160.
Heise, Alia M. Before The Letdown: Dysphoric Milk Ejection Reflex and the Breastfeeding Mother.
New York: Independently published; 2017.
Heise AM. Welcome to D-MER.org. Available from https://d-mer.org/helps-and-hinders Accessed March 2026.
Heise A. M., Wiessinger D., Dysphoric milk ejection reflex: a case report. Int Breastfeeding J 2011; 6: 6.
Held V. The Ethics of Care: Personal, Political, and Global. Oxford – New York: Oxford University Press; 2006.
Hvatum I, Glavin K. Mothers’ experience of not breastfeeding in a breastfeeding culture. J Clin Nurs 2017; 26: 3144–55.
Kant I. Základy metafyziky mravů, trans. Mencel L. Praha: Svoboda; 1990.
Kirkham N. The Virtues of Motherhood. In: Motherhood – Philosophy for Everyone, edited by Lintott S, 180–90. Chichester: John Wiley & Sons;2010.
Kukla R. Ethics and ideology in breastfeeding advocacy campaigns. In: Hypatia. 2006; 21: 157-180.
Middleton C., McFadden A., Brown E. L. et al. Negative emotional experiences of breastfeeding and the milk ejection reflex: scoping review. Int Breastfeeding J 2025; 20: 13.
Moriyama Y. et al. Dysphoric milk ejection reflex among Japanese mothers: a self-administered survey. International Breastfeeding Journal 2024; 19.
Phillips H., Yip S. H., Grattan D. R. Patterns of prolactin secretion. Mol Cell Endocrinol 2020; 502.
Prentice A. M. Breastfeeding in the modern world, Ann Nutr Metab. 2022; 78: 29-38.
Rachels J. The Elements of Moral Philosophy. 7th edition, edited by Rachels S, New York, McGraw-Hill; 2012.
Skowrońska K. et al. Dysphoric milk ejection reflex as a new diagnostic and therapeutic challenge in lactation care – literature review. Journal of Education, Health and Sport 2022; 12(11): 48–53.
Ureño T. L. et al. Dysphoric Milk Ejection Reflex: A Descriptive Study. Breastfeeding medicine: the official journal of the Academy of Breastfeeding Medicine 2019; 14(9): 666–673.
Uvnas-Moberg K., Kendall-Tackett K. The Mystery of D-MER: What Can Hormonal Research Tell Us About Dysphoric Milk-Ejection Reflex? Clinical Lactation 2018; 9(1): 23.
Yurtsal Z. B., Uslu D. Sexual aspects of breastfeeding and lactation. In: Geuens S., Mivšek A. P., Gianotten W. L. Midwifery and Sexuality. Cham: Springer, 2023; 99–111.
Čestné prohlášení
Autorka prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem ani publikací tohoto článku není ve střetu zájmů. Vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou společností.
O autorce:
Magdalena Bonacker Jakešová absolvovala v roce 2017 studium všeobecného lékařství na 1. lékařské fakultě v Praze. Od té doby působí jako lékařka v oboru chirurgie, kde se dosud profiluje mezi viscerální chirurgií a traumatologií. Dlouhodobě ji přitahuje možnost humanitární práce, zejména působení u Lékařů bez hranic, kde je ceněn širší chirurgický záběr, většinou přesahující jednotlivé specializace.
K dalšímu studiu ji však nepřivedla pouze klinická praxe. Během tzv. rodičovské dovolené, se jako matka dvou dětí setkala s řadou zkušeností čerstvých matek a začala se hlouběji zajímat o jejich každodenní obtíže i širší společenské souvislosti mateřství. Od roku 2024 studuje aplikovanou etiku na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde se věnuje tématům na pomezí medicíny, péče a etiky.
Magdalena Bonacker Jakešová
Studentka 2. ročníku doktorského studia aplikované etiky, FHS UK
jakesova.magdalena@gmail.com
Do redakce přišlo 12. 4. 2026
K tisku zařazeno po recenzním řízení 30. 4. 2026
Konflikt zájmů není znám.
