Ludmila Trapková: Čas uvnitř a čas vně
(Sympozium rodinné terapie Čas pro rodinu, 2.-3.4.04)
Dítě se rodí zevnitř dělohy ven a není tomu naopak. Také po opuštění fyzické dělohy se vyvíjí dál ve stejném směru zevnitř původní rodiny mimo ni a nemůže tomu být naopak. V chráněném psychosociálním prostoru zraje a učí se, aby tam venku jednou založilo jako dospělý jedinec nový relativně uzavřený prostor, novou rodinu – sociální dělohu pro ochranu a podporu vývoje další generace. K tomu, aby byl tento pohyb zevnitř ven bezpečný, dítě potřebuje, aby mu byly k dispozici dva principy, které nemohou existovat jeden bez druhého, mužský a ženský, a to tak, aby je nezralý jedinec mohl rozpoznávat jako dva, mezi kterými je životadárný rozdíl. Napětí mezi nimi umožňuje růst. Kdybychom rozdíl zničili, ztratí se dynamizující síla k jakémukoli pohybu. K mužské a ženské polaritě v rodině se vztahují vnitřní růstové síly dítěte, aby se v jeho osobnosti postupně diferencovaly jednak jako vnitřní tendence pobízející k dospělosti, a jednak jako síly brzdné, umožňující návrat pokaždé, když jsou ty první situačně vyčerpány a organizmus potřebuje odpočinek, načerpat novou energii a získat odhodlání k novému pohybu na cestě ven. Na všech úrovních, biologické, psychologické i sociální, se vracíme tehdy zpět, dovnitř, když se potřebujeme nasytit, obnovit, usebrat, posílit pro plnění vývojových úkolů tam venku, pro překonávání dalšího obzoru, vývojového prahu, když se vyčerpaly a naplnily všechny možnosti předchozího vývojového stadia.
K tomu, aby dítě mohlo spontánně podle svých vnitřních potřeb oscilovat mezi oběma principy, mužským a ženským, jejichž nositeli jsou v rodinách konkrétní otcové a konkrétní matky, je třeba dostatek času, který by mohlo trávit s jedním i druhým rodičem. Otec-muž kultivuje svou animu, aby s ním mohla žena v partnerství ve prospěch společných dětí vydržet a matka-žena zas ze stejných důvodů integruje svého anima, aby její mužská potence prospívala partnerství i jí samotné, sloužila přiměřenému frustrování dětí, pobízela je k růstu, a aby nepůsobila v rodině destruktivně. Čas návratů dovnitř do světa matky, to jest čas zrání nutný pro synchronizaci biologických rytmů všech členů rodiny nelze omezit pod určitou únosnou mez. A také čas, ve kterém je dítěti k dispozici otec, aby jej otužoval pro požadavky vnějšího světa, kde na jeho vnitřní potřeby nebudou brány ohledy, nemůže klesnout pod určitou únosnou mez. Mezi oběma je třeba udržovat poměr, který se mění s věkem dítěte.
Vývojové teorie a psychoterapeutické školy popisují tyto procesy z hlediska jedince, s interpersonální dynamikou vztahů v rodině pracují také jen z hlediska jednoho jejího člena. Rodinná terapie rozšířila zorné pole z jedince na systém rodiny, který považujeme za individualitu vyššího řádu, za organizmus se svou vlastní vnitřní strukturou a dynamikou, s jakousi bio-psycho-sociální anatomií a fyziologií. V něm se členové rodiny vzájemně v koevoluci synchronizují, rodinný systém hledá spontánně optimální možnosti růstu tak, aby v něm co možná prospívali všichni. Co se jednomu stane, všem se stane. Když jeden člen onemocní, onemocní v jistém smyslu celý organizmus rodiny. A což teprve, když rozšíříme pohled transgeneračně, nemůžeme si nevšimnout, že život rodu vyvěrá z hluboké minulosti a směřuje do budoucnosti tak daleko, co mu zdraví stačí. A o to právě v klinické práci rodinného terapeuta jde. Vznikají nová dilemata o tom, co je zdraví a co nemoc. Může se stát, že některý člen rodiny udržuje své zdraví za cenu nemoci jiného. Dítě například musí za určitých okolností onemocnět, aby se manželství jeho rodičů nerozpadlo. Matka musí vydržet úzkost a depresi a někdy vážné somatické onemocnění, aby se dítě mohlo zdravě separovat. Otec může setrvávat v neúnosném vztahu s manželkou a platit za to vlastním zdravím, aniž by mohl předem odhadnout, jestli by svým dětem neprospěl spíš tím, že by se s ní včas rozešel. Běžně pozorujeme příznaky, které vznikaly a zesilovaly se, či naopak spontánně se léčily v interakčním poli přes několik generací.
Tytéž symptomy jsou jednou výrazem obtíží při statečném překonávání překážek v růstu s tím, že nemocný sahá dlouhodobě do reserv, jindy má stejný příznak udržovat pohodlí, je projevem lenivosti, neochoty podstupovat námahu a nemocný se ve skutečnosti přiživuje na životě ostatních. Nemusí jít jen o účelové chování, může to být projevem faktické choulostivosti, rozmazlenosti, malé otužilosti. Jestliže nepochopíme spolu s rodinou kontext a význam symptomu, může se stát, že dobře míněná intervence somatického lékaře nebo psychologa situaci zhorší, místo aby léčila. V prvním případě, když se organizmus přepíná, je často potřeba uvolnit cestu směrem dovnitř, k ženskému principu a způsobu pobývání, vyhovět fyziologickým rytmům, dovolit brzdným silám, aby organizmus zpomalily a daly si na čas. Ve druhém je naopak léčivé, když organizmus rodiny aktivuje mužské síly mířící směrem ven, ochranné mateřské instinkty potlačí a přinutí choulostivé členy k otužování navzdory příznakům. Takové symptomy nemá smysl léčit dalším ustupováním od nároků na výkon, ale je třeba je vydržet a překonat postupným tréninkem. Tak třeba zvracení u dětí se školní fobií, chronické teploty, opakovaná virózy nebo angíny, mohou být v jednom případě známkou přetěžování dětského organizmu, v jiném jsou naopak projevem choulostivosti dítěte, které je udržované příliš dlouho a proti jeho vývojovým potřebám ve světě soucitné maminky, která diskvalifikuje otce a s ním celý mužský svět. Otec pak situaci společného dítěte zhoršuje, pokud se otráveně uklízí mimo jeho zorné pole.
Udržovat křehkou rovnováhu mezi ženským a mužským světem v rodině tak, aby dítě mohlo spontánně oscilovat od jednoho k druhému, se může dařit jen tam, kde jsou obě potence, mužská a ženská za prvé přítomné, za druhé je mezi nimi udržovaný pro všechny, zejména z hlediska malých dětí, snadno postřehnutelný rozdíl, a za třetí, když spolu jejich nositelé nejsou v konfliktu, ale respektují se navzájem. Jako oheň může vysušit vodu, nebo voda uhasit oheň, když je jednoho moc, tak se v některých rodinách stane, že převládne ženský nebo mužský jazykový modus na úkor druhého. V takových rodinách se dětem nedaří, a často ani rodičům. Aby se tak nestalo, je třeba jak o ženský, tak o mužský jazyk v rodině pečovat, dávat oběma příležitost a věnovat každému z nich dostatek času. Čas, ve kterém se rozvíjí ženský svět, je čas vnitřního zrání – kairos. Čas, který je doménou mužského jazyka, je časem požadavků na dodržování fyzikálních vnějších termínů – chronos.
Vnitřní společný čas v posledních desetiletích mnoha rodinám mizí až pod únosnou mez a ti, co taktují události ve vnějším světě, se stávají predátory vnitřního života rodiny, místo aby její hranici chránili. Události ve vnějším světě, které se řídí časem fyzikálním, se zahušťují a díky informačním technologiím agresivně pronikají slabými obranami do vnitřku rodiny, který kontaminují na úkor oněch neviditelných, ale nepochybně pociťovaných událostí v rodinných vztazích. Ubývá bytostných setkání, která vyživují duši. Bývá někdy nad síly rodinného terapeuta získat otce, aby si udělal čas pro vlastní dítě, které v takovém nedostatku hladoví a je nemocné. Podobně nebývá pro rodinného terapeuta snadné získat matku pro to, aby se vždycky v pravý čas stáhla se svou starostlivou péčí a uvolnila prostor otci a dětem a snesla otcovy horalské výchovné praktiky.
Ústředním tématem naší klinické práce je separace. Jestliže nedospělé a neseparované děti opouštějí rodinu, anebo zůstanou sedět ve vychladlém prostoru, který rodiče přestali zahřívat, přenášejí tento dluh do další generace, ve které se bude rozhodovat, jestli rod dále zeslábne, anebo se pokusí hledat vnější zdroje a obnoví své vnitřní síly. Dokud se vnější svět kolem rodin měnil jen pomalu, rozdíly mezi generacemi nebyly tak fatální pro vzájemné porozumění, bývalo pravděpodobně na dozrání více času. Generace byly jedna v druhé naskládány jako slupky v cibuli, ochranná vnější vrstva prarodičů ještě dlouho plnila svou funkci starších a zkušenějších. Ve světě, který se tak zrychlil ve svých proměnách tak, že zkušenosti starší generace nevystačí ani na dospění vlastních dětí, natož pak vnoučat, se zdá, že generace v rodinách přestaly tvořit ochranné vrstvy, ale vyhánějí jako salát do květu všeobecné tvořivosti, která tím rychleji zase proměňuje prostředí kolem rodin. Každá nová generace se musí spokojit se svým zvláštním patrem, vydaná a odhalená bez jištění staršími, musí si s neustálými novinkami poradit sama a pohotověji než její, věkem méně pružní rodiče. Tím si vysvětlujeme skutečnost, že se v klinické praxi stále častěji setkáváme s poruchami rodinného systému, které tak či onak souvisejí s nedokončovanými separacemi v celém rodě, které strádají nedostatkem času pro separační procesy třeba i v několika generacích najednou. Jestliže vstupují do manželství a stávají se rodiči stále nezralejší jedinci, jejich separační dluhy se násobí. Symptomy nabírají na závažnosti, množí se počet nemocných v jednotlivých rodinách, kde se bojuje o pozornost, o to, kdo komu bude k dispozici ke splnění vývojových úkolů nedokončovaných v předchozích generacích. Autentické vztahy rodičů a dětí jsou zaneseny potřebou přenosových figur, v rodinách straší nerealizované vztahy s nepohřbenými předky.
Psychoterapeutická pomoc může účinně zlepšovat zdraví těchto rodin. Jedním z předpokladů je, že se bude kultivovat v obou směrech: Ve směru nejen mateřské, totiž laskavé a akceptující psychoterapie, která vznikala a byla potřebná v dobách vlády formální mužské autority, ale i psychoterapie otcovské, která bude znovu naplňovat vyprázdněnou mužskou autoritu neformálním životadárným obsahem, bude pevně vyžadovat a podmiňovat kroky k úzdravě. Samozřejmě, a možná především, tak může působit psychosomatická medicína, pokud bude léčit s porozuměním kontextu nemoci ve vztazích.
V Praze a Liberci březen 2004