Chvála V., Trapková L.: Adolescenti všech zemí, spojte se!
Uveřejněno v příloze LN v srpnu 2005
Na zmařeném CzechTeku se povedla nedospělcům velká akce. Jsou rozpustile šikovní i vážně bojovní a kolem daleko široko není dospělých, kteří by jim pro jejich experimenty vymezili bezpečný a dostatečně široký rámec svobody tak, aby odpovídal jejich věku a zkušenostem. Není dospělých, kteří by si uměli tyto děti získat silou přirozené neformální autority.
Věc se nedá přehlédnout, zvláště když se dobře hodí jako politický kapitál z obou stran parlamentních lavic. Argumentuje se svobodou a demokracií, stejně tak jako pravidly a pořádkem. Scéna těžkooděnců postupujících proti davu mladých lidí měla magický vliv i na staré bardy sametové revoluce Václava Havla a paní Petrušku Šustrovou. Dokonce i zkušený Jaromír Štětina se nechal historickými kulisami zmást.
Byli jste se podívat alespoň na jedné takové „letní slavnosti“? Připadala vám ta záplava nedospělých lidí vyznávajících adolescentní požadavek svobody bez odpovědnosti jako hnutí, které přináší nové hodnoty do naší civilizace? Mnozí z nich nejsou kalendářně už dávno děti, ale jako by zamrzli v mladším věku, dodávají odvahu těm, kteří na něj ještě mají kalendářně nárok. Odmítají standardní život práce, rodiny, dovolených, hypoték, načinčaných domů a přetvářky. Vědí, co odmítají a ještě nenašli, co chtějí. Brousí si ostří kritičnosti a dosud neznají potíže se syntézou, s tím, že stavět je třeba na tom, co je a ne na tom, co není, co si jen vroucně přejí, aby bez jejich přičinění už leželo na stole hotové.
Když procházíte davem, jako jsme to udělali my na Andělce před pár lety, nemůžete se ubránit dojmu, že jde jen o další uniformitu, nevíme, zda lepší či horší, jistě méně pohodlnou, jistě poskytující mohutný zážitek, jaký nenabízí televize Nova. Je pravda, že kromě hluku a nepořádku nic zlého nedělají, a chtějí jen svobodu, pokoj od jakýchkoli struktur. V tom se neliší od dětských představ o fungování společnosti. Ale fantazie některých občanů, že stát se měl chovat laskavěji, že měl včas najít pro bujnou mládež nějakou tu loučku, kde by se mohla do sytosti vyřádit, je nesmyslná. Podstata těchto akcí je vypláznutí jazyka na státní struktury. Ukazují, jak se obejdou bez komerce, bez agentur, bez povolovacích orgánů, bez státu. Mimochodem jim to umožňuje komunikační technika, která nebyla žádné předchozí podobně orientované generaci k dispozici a která by nebyla bez existence této společnosti založené na penězích a konzumu vůbec možná. Hlavní myšlenka té dětské hry je ve své jednoduchosti geniální. Označí-li dohodnuté místo ve vší tichosti pomocí SMS zpráv a v jediný okamžik, na poslední chvíli, přijede dvacet tisíc lidí z celého světa, je každá státní správa bezmocná. A o to, kromě pocitu svobody a sounáležitosti, těmto lidem jde. Udělat průšvih, za který budu mezi vrstevníky hrdinou a ty autorito, stárnoucí otče, ukaž se, co umíš! Míříme tady do vlastních řad rodičů, kteří už odchovali děti a s obavou pozorují výsledek, připraveni stále ještě zasáhnout ku pomoci i k výchovnému zahřmění.
Srovnávat zákrok police se zákrokem na Národní třídě je minimálně nevkusné. A stěžovat si, že policie se chovala brutálně, je stejně nejapné, jako trvat na tom, aby otcové vychovávali své ratolesti stejně jako maminky. Když padají facky, padají facky. A na ně dojde, když nestačí laskavá slova a přirozený respekt. A když na ně nedojde včas tam, kam patří, tedy v rodině. Facky nejsou dlouhodobě účinné, ale zastaví rázně nebezpečné jednání a vytvoří se půda pro smysluplnou a dlouhodobou nápravu a demokratický dialog, který může korigovat i tu facku. Dětská odpovědnost je choulostivý sociální orgán, o který je třeba citlivě pečovat, aby se rozvíjel. Vyvažovat mateřskou povzbudivou a hojivou péči s otcovským pevným držením. Nedostatek mateřství a samotný vojenský dril vytváří vycepované potomky bez empatie, často úzkostné, ale překynutá mateřská laskavost, kde nikdo neřekne hrnečku dost, plodí zkázu. Otec, který couvne před náporem mladého samečka, který si na něm brousí zuby, je padavka a zdatnému synkovi neposlouží.
Pak se nedivme té hordě civilizaci se vymykajících jedinců, kteří za vrchol umění považují za noci sprejem poničenou cizí novou fasádu a za nejsilnější zážitek strojovou hudbu o síle stovek decibelů. Na Andělce jsme pozorovali asi tři druhy mladých lidí. Největší část by bylo možné označit za zvědavce a sympatizanty, kteří si přišli odpočinout a povyrazit od svých normálních povinností v práci nebo ve škole. Přitáhl je pravděpodobně duch společenství vrstevníků. Menšího počtu byli lidé, kteří zřejmě přijali takový životní styl, zahlédli jsme je tam s dětmi, s kojenci. Třetí skupinu, ne nepočetnou, tvoří evidentně těžce závislí narkomani, asi ve třech případech jsme se cítili velmi zle, že jsme okamžitě nezavolali záchranku. Neudělali jsme to problematicky jen díky tomu, že je celé společenství dobře vidělo, překračovali ta v křečích se svíjející těla, a abychom pravdu řekli, cítili jsme se tam na návštěvě, kde se člověk chová ne podle norem svých, ale podle pravidel domácích. Váhali jsme, jestli to nepatří k normě téhle kultury. Všichni bez výjimky, včetně kojenců, se tam váleli na zdupaném poli v závějích několikacentimetrové vrstvy suchého prachu. Panovala tam klidná přátelská atmosféra. Vyhnout se auty na přeplněné cestě bylo nemožné, a tu tam spontánně vznikaly skupinky lidí dobré vůle, kteří dokázali zorganizovat řidiče tak, aby se zácpa poněkud pohnula. Evidentně nešlo o řízení dopravy, ale právě o onu přátelskou atmosféru, která i nám učarovala. Tyhle děti jsou lačné, přímo hladové po sympatiích, po spřízněnosti a po pocitu, že někam patří.
Policisté ukázněně hlídkovali ve velkém počtu u příjezdové cesty a nezasahovali. Asi jako otec, který pozorně sleduje, kam až svého potomka pustí, aby si neublížil příliš. Na letošních „letních slavnostech“ jsme nebyli, ale možná mu už došla trpělivost. Z naší praxe rodinných terapeutů dáváme k dobru jednu klíčovou zkušenost: Pokud po zásahu otce, třeba by byl přehnaný, matka nasype otci hrachu pod nohy, nebo jej jinak zesměšní, shodí, nebo diskvalifikuje, vykoleduje pro společné děti přesvědčení, že je otec vůl. To, že je lepší chybující otec než žádný, se ukáže později, když Otesánek spolkne nemístně liberální matku i s fůrou – pardon, se státem.
Zdá se, že intelektuálové berou účastníky CzechTeku pod svou ochranu pod heslem svobody stejně, jako se ujali komunistických myšlenek ve dvacátých a třicátých letech. Jen heslo by se mohlo změnit na „Adolescenti všech zemí, spojte se!“
V Liberci 5.8. 2005 MUDr.Vladislav Chvála & PhDr.Ludmila Trapková
autoři jsou rodinní terapeuti