Celostátní konference psychosomatické medicíny v Liberci Proběhla ve dnech 5-7.6. 2026

10. Ilustrační foto: účastníci 21. konference v Liberci 2026 před focením

Na 380 účastníků 21.psychosomatické konference z řad zdravotnických pracovníků, lékařů, psychologů, fyzioterapeutů a dalších profesionálů prožilo tři krásné dny v rozkvetlém Liberci. Pavilon G Liberecké technické univerzity už poněkolikáté poskytl své prostory k setkání, které se koná každé dva roky. Vynikající program (níže) připravil s výborem Společnosti psychosomatické medicíny doc. MUDr. David Skorunka, CSc. a i když se sám pro nemoc musel omluvit, program byl opravdu skvělý. Během konference jsme sbírali odpovědi účastníků na otázku: „Proč jezdíte na tuto libereckou konferenci, pokud jezdíte pravidelně?“  Odpovědi byly velmi podobné:

• „Protože se tady vždycky setkám s lidmi, které jsem už dlouho neviděl. A program je vždycky dobrej… je to jedna z nejlepších konferencí v České republice.“ (klinický psycholog a psychoterapeut)
• „Protože je to tady skvělé, výborný program, skvělá atmosféra… je tady bezvadně.“ (lékařka z Bratislavy, L.B.)  
• „Tak napadají mě dva důvody, jeden je odborný program, a druhý je setkání s přáteli a večerní posezení, prostě vztahy… Zní to jako klišé, ale je to tak.“ (psycholog, terapeut, učitel na LF)
• „Já jsem tady pravidelně. Já to mám s docházkou jako pan kolega… zrovna jsme si o tom povídali… Určitě kvůli té otevřenosti a interdisciplinaritě, která se mi strašně líbí. A je fajn strávit tři dny s lidma, kteří smýšlejí podobně. Jinak v běžným životě to není tak častý…“ (lékařka)
• „Jsem velmi spokojená s odborným programem. Škoda, že těch workshopů není víc, že se není kam přihlásit. To bych příště udělala větší kapacitu… Odborný program je úplně skvělej… Přijdu příště, děkuju.“ (lékařka)
• „Na tuhle? No, protože je taková živá. Taková lidská. Ne že by ta psychiatrická, na které jsem byla před týdnem, nebyla…Ta je, řekněme víc… výkonová. Tahle je taková sdílecí. Je to úplně jiný svět. Takový, opravdu, milý. Což ti psychiatři mají potřebu to jaksi medicínsky… se poměřujeme.“ (lékařka, psychiatrie)
• Jednu z organizátorek potkávám v sobotu ráno v přilehlém parku po anglicky pronesené přednášce profesorky Franceska Geiser z univerzity v Bonu na téma ambivalence a ptám se, co tomu říká. „Napadlo mě, když mluvila o těch konfliktech rolí, to se mě hodně týká, a jak hezky se s tím dá…A ona to zvládá. Taková podporující osoba, když mi to takhle říká, tak mateřsky, …tak mě to úplně dojalo. I když ona to nevěděla, že mi to takhle říká… Měla tam toho hodně… Podobně jako ta Koubová (1.přednáška) mluvila o tom, jak jsou pro odolnost důležité ty sítě, struktury… a já se dojala možná sama nad sebou, že tady udržuju tu strukturu… jak je to těžký, někdy stáli všichni proti mně… Ale tady si potvrzuju, že to je dobře.  Jsem tady hrozně ráda, dává mi to smysl. Ta práce nás stojí hrozně času, a často to nikdo neocení, nebo to berou kompetenčně… Ty přednášky mi potvrdily, že to má smysl. “ (lékařka)
• „Jsem praktická lékařka, pracuju v Příbrami. K psychosomatice jsem se dostala asi před deseti lety, když jsem hledala, jak rozšířit své obzory a jak zlepšit moje prožívání v ordinaci a vztahy s pacienty a svou psychohygienu, jak těm pacientům víc jako lidsky pomáhat. Protože jsem po patnácti až dvaceti letech zjistila, že mi něco strašně chybí. Že něco potřebuju a potřebuju se posunout dál. V té době jsem zjistila, že tady funguje tahle konference, že funguje psychosomatická společnost. A tak jsem začala jezdit, a moc se mi tady líbí a vždycky tady se potkám s dalšími podnětnými lidmi. Mám moc ráda ty přednášky, a i ty workshopy, kde si sama otevřu ty obzory. Vypadnu z té každodenní rutiny, jak přepnu ten mozek na úplně jinou činnost, a jiný vnímání, tak mi to hrozně pomůže, hodně mě to osvěží. Navíc jsme s kolegyní takové turistky, tak máme s sebou koloběžky a jsme ubytované na České chalupě, takže kombinujeme konferenci se sportem,“ sděluje mi lékařka středního věku nadšeně.
• „Popravdě? Protože se snažím o sjednocování jazyka mezi terapeuty a lékaři… Jsem psychoterapeut, pracuju v psychosomatice. Hodně mě to přibližuje do lékařského prostoru, kterého se spousta terapeutů leká. A zároveň je to pro mě ohromný zisk, z těch informací, co všechno se tady dozvím. Moc mě baví na téhle konferenci, jak se vědecky dokáže to, co už dávno víme selským rozumem… ale sama to potřebuju, pro některý lidi. No, a setkání s úžasnými lidmi. To je to nej…“, odpovídá psychoterapeutka středního věku.
• „Byla jsem už na té první, když se ta tradice zakládala… v knihovně. Takže jsem pamětník.“    A jak se to proměnilo? „Tak slyšela jsem, že jsou nějaké rozpory… a zdá se mi tady míň lidí…“  Ale o jakých rozporech to slyšela, tahle kolegyně neupřesnila. „Nejsem členkou SPM, tak nevím. Ale je to tu milý.“
• „Všimla jsem si, že tady nejsou žádné stánky farmaceutických firem“, žasne jiná lékařka. Je na ně zvyklá ze všech jiných konferencí. „Je to tady senzační, mezioborové. Potkám tady lidi stejné krve, jako já.“
• „Mě se tady líbí. Ale je fakt, že jsem nebyla na té dopolední (anglické) přednášce, protože neumím tak dobře anglicky a ocenila bych tam ten překlad… Ale kolegyně mě pak říkala, že jsem měla zůstat, že bych to ocenila. Myslela jsem, že půjdu na ten workshop. Ale tam jsem nějak nezvládla. Ale jinak to mají výborně zorganizované. Mělo by se to v Psychosomu ocenit. Protože my si bereme už jen ten hotový produkt, ale co to stojí práce, … asi nemáme ani právo to kritizovat, protože nevíme, kolik to stálo energie. A nikdy to nebude dobré pro všechny…“
• „Já musím říci, že hrozně pozitivní. Byla jsem tady před dvěma roky poprvé a letos podruhé. Musím říci, že mi hrozně vyhovuje ta neorganizovanost, na kterou si někteří kolegové stěžují. Ale já říkám- voják se stará, voják má. Takže si ráno zapnu kávovar a uvařím si kafe, když tady nikdo nebyl… Naopak, nikdo mě nekontroluje, nikdo mě nehlídá, jsme dospělí. Jedině, co mi vadí, jsou ty paralelní programy, protože v každém tom časovém bloku bych našla… škoda, že se nemůžeme roztrojit. Nejde sedět jedním zadkem na více posvíceních. A napadlo mě, že bychom mohli převzít trik, že by tady u té kávičky bylo plátno a přenášelo by se tam, co se v sále děje… Je skvělé, že ty abstrakty budou k dispozici u té pořádající organizace.“ (lékařka, sexuologie)
• „Ještě jsem celá dojatá…měla jsem přednášku, a přišla za mnou lékařka, která nabídla, že bych mohla ten svůj příspěvek přednést na jejich konferenci myoskelatální medicíny… Kdyby se tak podařilo propojit fyzioterapii s rehabilitací… Cítím to jako poctu, že tady jako fyzioterapeutka sedím vlastně s těmi lékaři. Protože to není samozřejmost, a přitom fyzioterapie je psychosomatická péče, i když se učíme na škole jen o tom těle, a vůbec se tam nemluví tom psyché a o tom socio. Ale když nás bude přibývat, rozsah té psychosomatické péče se zvýší. Je důležití, že se to nemíchá s nějakou esoterikou,“ odpovídá mladší fyzioterapeutka.
• A další mladá fyzioterapeutka: „Taky chci moc poděkovat, když jsem slyšela tolik přenášek, tak mě napadalo, že je to tady taková otevřená náruč… Já jsem poprvé na takové třídenní velké konferenci. Byla jsem na jednodenních specializovaných na nějaké téma. Ale tady mě ohromně těší ta pestrost, jednak odborností a témat… je to vlastně zhmotnění psychosomatického přístupu v praxi, že se tady můžeme sejít jako lidé, a vlastně mi to dává hodně naděje, pro zdravotnictví a pro společnost. Slibuju si, že budu sdílet to svoje nadšení, aby se nás tady příště sešlo ještě víc. A pak, jak se mluvilo o té semipermeabilní membráně (kterou si musí každý kolem sebe vytvářet, pozn.red.), ptali se v diskusi, z čím je tvořena… tak mě napadlo, že jestli to vlastně není jedna myšlenka, která přišla na svět a pak řekla, já tady byla.“

A takových odpovědí jsem natočil ještě mnoho. Potkal jsem ale samozřejmě také lidi naštvané. Vzácně, ale určitě tady taky byli. Nedostali se na žádný workshop, přednáška nebyla překládaná do češtiny. „Žiju přece v Čechách, tak co mám poslouchat přednášku v angličtině, když jsem zaplatila tolik peněz…“naštvaně reagovala fyzioterapeutka středního věku, která tady byla poprvé. Ale natočit svou výpověď odmítla, tak jen volně cituji, abychom v nadšení nepřehlédli, že ne všem se nutně musela konference líbit. Jestli ono to není v té tradici, v tom, že sem, mezi nás někdo patří a někdo ještě (nebo už) ne. Být součástí společenství znamená zvyšovat vlastní odolnost, A to i v době, když panuje trend být originální, jedinečný, oslnivě úspěšný i za cen u osamělosti. Ale tohle společenství bojovníků s větrnými mlýny, podporuje odolnost, přátelství, důvěru a, jak jsme slyšeli od Elišky, naději. Příště přijeďte taky a uvidíte.                                    7.6.2026 Vladislav Chvála         

11. pohled do hlavního sálu 21.konference