Jiří Beran: Neurotické poruchy
Otevřeli jsme novou rubriku, která se věnuje vzdělávání. Ne že by ostatní rubriky nesloužily také vzdělávání. Zde máme v úmyslu publikovat texty lektorů vzdělávání psychosomatické medicíny pod subkatedrou IPVZ, pro potřeby kolegů, kteří usilují o získání nástavbové atestace z psychosomatické medicíny.
Klinický obraz
Jde o rozsáhlou skupinu jednotlivých psychických poruch, pro které jsou charakteristické subjektivní psychické (eventuálně somatické) obtíže, např. úzkost (anxieta, psychické napětí, tenze, „nervozita“), nedostatečné soustředění, zvýšená unavitelnost, snížené sebehodnocení, poruchy usínání, snížená nálada, pocity strachu. Dále bývají přítomny různé nespecifické somatické symptomy např. tachykardie, pocení, třes prstů rukou a nechutenství. Všechny obtíže nemusí být přítomny vždy a nemusí být vyjádřeny stejnou měrou. Klinický obraz neurotických poruch je značně variabilní, mají řadu forem. Pacient si je svých obtíží vědom, má náhled choroby (nosognosii).
S uvedenými obtížemi se během života setká za určitých okolností a v různé míře pravděpodobně většina populace. V těchto případech se však ještě o neurotickou poruchu nejedná, jde o součást běžné životní zkušenosti. Teprve větší intenzita a delší trvání jsou podkladem pro stanovení diagnózy neurotické poruchy. Mezi duševním zdravím a duševní poruchou je postupné zvyšování intenzity obtíží. Vývoj od normy (duševního zdraví) k patologii (duševní poruše) je u neurotických poruch kvantitativní.
Obtíže jsou subjektivní povahy, nejsou přímo objektivizovatelné, nemůžeme stanovit jejich koreláty, např. stupeň psychického napětí, nemůžeme objektivně měřit. Diagnóza neurotických poruch se zakládá především na vyhodnocování subjektivních údajů.
Průběh
Průběh neurotických poruch je spíše dlouhodobý, trvají v řádu týdnů, měsíců až let (chronické stadium). Chronifikaci pomáhá, je-li pacient bez léčby nebo léčba je nedostatečná. Pacient si je zpravidla vědom toho, že jeho duševní stav není dobrý a v řadě oblastí negativně ovlivňuje jeho život, ale o léčbu neusiluje. Připadá si jako „slaboch“, který nemá dostatečně silnou vůli, aby se svými obtížemi bojoval. Pacientovo okolí také často vnímá jeho stav jako určitou slabost, kterou by mohl překonat, kdyby se snažil, neboť to, čím dotyčný trpí, zná přeci skoro každý, jelikož má zkušenost s tím, že pokud ho něco takového potkalo, tak to překonal. Setkáváme se s častým podceňováním neurotických obtíží nejen u laické veřejnosti, ale i u lékařů. Tyto postoje na straně pacientů i okolí přispívají ke chronifikaci neurotických poruch.
Příčiny neurotických poruch
K neurotickým poruchám může dojít ve kterémkoli věkovém období člověka, dětstvím počínaje a seniorským věkem konče.
Příčinou neurotických poruch jsou nepříznivé zážitky, s nimiž se jedinec nedokázal vyrovnat. V některých případech jsou tyto zážitky snadno identifikovatelné, protože vybočují z běžného životního rámce, jedinec si je zapamatuje a celkem oprávněně je pokládá z příčinu svých obtíží. Příkladem může být autonehoda, která ani nemusí vést k vlastnímu tělesnému poranění nebo k úrazu jiné zúčastněné osoby. Následkem takového zážitku může být strach usednout za volant. Obdobné to je u obětí sexuálního násilí, obětí přepadení, pracovních úrazů. V takovém případě hovoříme o psychotraumatu nebo o stresující události. Negativní faktor musí mít výraznou intenzitu život ohrožující události. Přesto není pravidlem, že u každého, kdo stresující událost prožije, se musí neurotická porucha vyvinout. Zřejmě zde hrají roli ještě další faktory, jichž může být řada, vedle hereditárních to může být aktuální psychická kondice, která činí daného jedince v určité situaci zranitelným.
V jiných případech, kdy dochází po určitou dobu opakovaně k méně výrazným nepříznivým zážitkům, si jejich dopadu jedinec nemusí být náležitě vědom. Po nějaké době se však příznaky neurotické poruchy dostaví. Významnou roli zde hrají interpersonální vztahy. Příkladem může být život v konfliktním nebo neuspokojujícím partnerském vztahu. Dlouhodobá disharmonie ve vztahu, nesoulad v postojích, názorech, hodnotách, zvycích, sexuální frustrace apod. vede k projevům neurotické poruchy. Sem patří také mezigenerační spory v rodinách. Obdobně tomu je v zaměstnání, kde mohou být konflikty s nadřízenou osobou nebo se spolupracovníky. Ve všech zmíněných případech se zvyšuje pravděpodobnost vzniku neurotické poruchy, nelze však předpokládat s jistotou, že se rozvine. Lze vzít v úvahu ještě další vlivy, mezi něž patří heredita, další negativní psychické a somatické faktory. Jedinec si je disharmonie v interpersonálním vztahu vědom, je schopen uvést, co představuje v jeho životě problém, s nímž si neví rady. Pro rozvoj neurotické poruchy je důležité, zda jedinec dokáže nebo nedokáže svoji nepříznivou životní situaci řešit. Pokud svoji nepříznivou životní situaci sám nebo s pomocí někoho blízkého vyřeší, to znamená dospěje k potřebě konkrétní změny a tuto změnu zdárně uskuteční, jeho psychický stav se zlepší. Můžeme hovořit o spontánní úzdravě.
V těch případech, kdy jedinec si ve své situaci nic změnit nedokáže, byť je mu známo, v čem by měla změna spočívat, nebo si opravdu neví rady, jsou dány předpoklady pro chronifikaci stavu. V takových případech by měl hledat odbornou pomoc psychiatra nebo klinického psychologa s psychoterapeutickým vzděláním.
Pokud jde o realizaci změny, pak si ji není možno představovat jako změnu okolí, ale spíše jako změnu sebe sama. To znamená změnu vlastního jednání, názoru, postoje, hodnocení či požadavku na druhé. Změna je někdy v tom, že lze akceptovat druhého takového, jaký je.
Doposud jsme se zabývali takovými příčinami neurotických poruch, které jsou pacientovi a lékaři srozumitelné. Každý dokáže pochopit, že výrazná negativní událost nebo dlouhodobý interpersonální nesoulad (konflikt) k psychické pohodě nepřispívá a může vyústit v duševní poruchu. Příčiny neurotické poruchy bývají nejednou skryté nejen pacientovi samému, ale i okolí, popřípadě lékaři.
Příkladem mohou mimo jiné být různé fobie (chorobně vystupňovaný strach), nutkavé myšlenky (obsese) a nutkavé jednání (kompulze), somatoformní obtíže, které se nezakládají na nějaké konkrétní negativní osobní zkušenosti jedince. Konkrétní fobie nemá svůj původ v konkrétním negativním zážitku, např. osoba s nosofobií zpravidla nemá vlastní negativní zážitek s vážnou nemocí, rovněž v jejím okolí se nemusí někdo takový vyskytovat.
Povahu těchto skrytých příčin některých neurotických poruch se snažil prostřednictvím své psychoanalytické teorie objasnit Sigmund Freud (1850–1939). Předpokládal, že některé konflikty jsou vytěsňovány do nevědomí. V tomto hypotetickém nevědomí nezůstávají pasivně uloženy, ale pronikají do vědomí v podobně neurotických obtíží (příznaků). Nepříznivé zkušenosti mohou být získány již na počátku života, kdy matka nedokáže kojenci nebo batoleti uspokojovat jeho potřebu mateřské lásky. Jedinec není schopen si běžným způsobem vybavit, jaké obsahy jsou skryté za jeho neurotickými obtížemi. Psychoanalýza (volné asociace) je metodou, která vede k odhalování skrytých obsahů. Naštěstí neurotických poruch pramenících z raného dětství není mnoho. Jejich léčba je časově náročná, a ne vždy úspěšná.
Na psychoanalýzu navázaly další teorie (např. interpersonální teorie neuróz, dynamická teorie neuróz) zaměřené na skrytý původ neurotických obtíží, které již metodu volných asociací nepoužívají, nacházejí uplatnění v individuální a skupinové psychoterapii.
Pro diagnózu neurotických poruch je důležitá podrobná anamnéza, zaměřená na subjektivní prožívání nepříznivých životních událostí.
Výskyt
Četnost neurotických poruch závisí mimo jiné na volbě kritérií pro jejich stanovení. Pokud do četnosti budou zahrnuty i mírné formy průběhu, které nebudou vyžadovat specializovanou psychiatrickou ambulantní léčbu, pak bude četnost neurotických poruch vyšší. Jestliže budeme za neurotické poruchy pokládat jen ty, které budou vyžadovat hospitalizaci, bude jejich počet podstatně menší. Tedy výskyt neurotických poruch v populaci je relativní údaj. Může se pohybovat od 20 do 40 %.
Mezi neurotické poruchy nelze počítat občasnou poruchu usínání, psychické napětí v krátkodobé zátěžové situaci, únavu po vyčerpávající práci apod. S takovými obtížemi se může v životě setkat každý, ale zdaleka to neznamená, že každý musí trpět neurotickou poruchou.
Za neurotickou poruchu rovněž nelze pokládat krátkodobý reaktivní stav typu duševní krize, která může přijít v podobě truchlení nebo v případě ztráty nějaké zásadní hodnoty či nenadálé konfrontace s nepříznivou zprávou v podobě diagnózy nevyléčitelného onemocnění.
Za případným zvýšeným výskytem neurotických poruch se podle některých názorů údajně skrývá náročnost současné doby na psychiku člověka. Dnešní doba není o nic těžší či snazší než doby minulé. Kdysi umíralo mnoho dětí v útlém věku, byla infekční onemocnění, mnohé choroby nebylo možno léčit. Byly tedy tyto doby nějak podstatně přívětivější? Pokud dnešní dobu vnímáme jako náročnou, pak přinejmenším zčásti tomu tak je proto, že si nedovedeme stanovit hranice mezi tím, co je nutné, a tím, co je zbytečné.
Formy neurotických poruch
Úzkostné poruchy
Úzkost je nejčastější subjektivní psychická obtíž a současně též symptom neurotických poruch. Úzkostní pacienti mohou trpět neustále určitým stupněm úzkosti, která se však za určitých okolností může zvýšit (generalizovaná úzkostná porucha). Úzkostný člověk si nevěří, že dokáže zvládnout to, co ho čeká. Skutečná náročnost zde nehraje roli, v podstatě cokoli, co je před ním, jeho úzkost zvyšuje. V pozadí je malá sebedůvěra, neurotik si nevěří. Dokonce ani příjemné činnosti ho nelákají, ale děsí se představou, že není schopen je zvládnout. Má pak snahu se čemukoli, co zvyšuje jeho úzkost, vyhnout. Neustále očekává, že ho něco špatného potká. Zde je určitá podoba s fobiemi, které rovněž vedou ke snaze se vyhnout obávané činnosti nebo situaci. Úzkostné poruchy se často pojí se sníženou (subdepresivní či depresivní náladou). Úzkostný člověk není v životě spokojený, či dokonce šťastný a nemá dobrou náladu. Když se např. někdo, na koho čeká, opozdí, předpokládá, že se mu něco neblahého přihodilo, nepřijde-li dopis, pak se musel ztratit. Když ho něco někde bolí, znamená to počátek choroby, zcela jistě vážné. Úzkostný člověk není optimista, ale tvůrce katastrofických scénářů. Pokud se opakovaně ukáže, že zvládl nějakou situaci, jíž se obával a chtěl se jí proto vyhnout, nepoučí se z této zkušenosti a příště reaguje stejně.
Zdravý člověk může mít také obavy, zda zvládne to či ono, pokud se mu to přeci jen podaří, příště je jeho sebedůvěra větší a další obdobné situace se již neobává.
Někdy (zpravidla v klidu) se úzkost nečekaně vystupňuje do podoby epizodické paroxysmální úzkosti (Panické poruchy). V takovém stavu pacient nedokáže vystupňovanou úzkost ovládnout. Má řadu výrazných vegetativních symptomů: potí se, zbledne, buší mu srdce, může mít nepříjemný pocit na hrudi, neudrží se na nohou, začne se obávat o svůj život, nedokáže tento stav vůlí ovládnout. Pacient sám, ale i jeho okolí se domnívá, že např. došlo k akutnímu infarktu myokardu. V řádu minut stav epizodické paroxysmální úzkosti odezní.
Fobické poruchy
Fobie znamená neadekvátní strach z určité situace, prostředí nebo činitele. Nemusí se zakládat na konkrétní negativní zkušenosti, ale nelze takovou zkušenost vyloučit.
Sociální fobie znamená strach z negativního hodnocení osobami nacházejícími se v bezprostředním okolí daného jedince. Není to tedy strach z fyzického napadení, z ublížení na zdraví nebo třeba okradení. Jedinec se obává negativního hodnocení osobami, které třeba ani nezná, jestliže se na něj dívají. Takové situace nastávají např. na veřejnosti, v hromadné dopravě, kde je více lidí pohromadě. Jedinec předpokládá, že je něčím nápadný, vyvolává pozornost okolí, které si ho všímá a negativně jej v mysli hodnotí. Příčina může být v nějaké tělesné odlišnosti, je-li někdo třeba domněle vyšší nebo domněle nižší postavy, s čímž není spokojen a je přesvědčen, že je tím nápadný a vzbuzuje negativní pozornost. Sociální fobie se může častěji vyskytovat u mladistvých, kteří jsou na svůj zevnějšek citlivější. Roli při vzniku sociální fobie hraje nízké sebevědomí, které se týká zevnějšku, s nímž nejsou mladiství spokojeni. Příčinou sociální fobie nemusí být traumatická situace (např. výsměch vrstevníků), ale nelze ji vyloučit. Sociální fobií není tréma, která je obvyklá při veřejných vystoupeních.
Agorafobie znamená neadekvátní strach z prostředí, které může být otevřené, jako např. prostranství, nebo naopak stísněné, jako např. kabina dopravního prostředku. Jedinec se obává, že např. při přecházení náměstí se mu udělá nevolno, zatočí se mu hlava, upadne a bude předmětem odsouzení kolemjdoucími, kteří jej budou pokládat za opilého a jako takového jej budou neoprávněně odsuzovat. Pro jiné osoby je naopak nepříjemný až nesnesitelný pobyt v malé uzavřené prostoře (např. kabina výtahu) o samotě, nebo navíc s dalšími lidmi, který je spojen s představou, že kabina někde uvízne, nebude z ní úniku, vzduch se vydýchá, bude hrozit omdlení, nebude možno si dojít na WC apod. Žádný reálný zážitek tohoto druhu nemusí předcházet, často stačí vyprávění jiné osoby. Fobie může vzniknout u člověka s tendencí k úzkostným reakcím, které zde nabývají konkrétní podoby.
Fobií může být mnoho druhů, např. z pavouků, z výšky, z ostrých předmětů.
Obsedantně kompulzivní porucha
Obsese jsou vtíravé, znepokojující a neodbytné myšlenky nepříjemného obsahu týkající se čehokoli, co mělo být vykonáno (např. uzamčení dveří bytu, zhasnutí, vypnutí elektrického spotřebiče), aby nedošlo k nějaké pohromě. Jsou spojeny s kompulzemi, které znamenají jednání odvracející riziko špatných následků. Většinou jde o opakované kontrolování, zda je určité opatření vykonáno správně, aby nenastala nějaká pohroma. Pokud toto jedinec nevykoná, narůstá v něm napětí, které na určitou dobu pomine, pokud neodbytným myšlenkám vyhoví. Pacient si může být vědom toho, že jeho obavy nejsou rozumově opodstatněné, ale vnitřní napětí (tenze) ho nutí k opakování dané činnosti, aby se alespoň na krátkou dobu uklidnil.
Příkladem obsesí a kompulzí může být např. opakované mytí rukou. Uklidnění přichází až po vícerém opakování. Někteří pacienti stráví touto činností mnoho času, přičemž používají nejen mýdlo, ale také desinfekční prostředky (např. Savo aj.). Výsledkem je macerovaná kůže. V rozšířené podobě jde o neustálé praní oblečení a uklízení. Důkladnost tohoto jednání je taková, že zabírá mnoho hodin a v důsledku toho již nestačí vyprané prádlo uschnout, takže plesniví, což je pravý opak toho, čeho chtěl pacient dosáhnout. Jiným příkladem je opakované kontrolování toho, zda je zamčeno, okna jsou zavřená a spotřebiče vypnuté. Proces opuštění bytu je pro samé kontrolování nekonečný, jen je jeden cyklus ukončen, hned se objeví obava, že něco mohlo být přes veškerou opatrnost opomenuto, takže je třeba začít znova.
Obsedantně kompulzivní porucha má ještě více podob, patří mezi ně např. počítání sloupů veřejného osvětlení, oken, kanálových mříží, různé rituály apod. Za tím vším lze spatřovat odvedení pozornosti od úzkostných pocitů a uklidnění. Neustálá úzkost se koncentruje na jednu činnost, a tím je dosaženo určité úlevy. Pacient s obsedantně kompulzivní poruchou nezažil nikdy takového, čemu se chce pomocí kompulzí vyhnout. Ačkoli nahlíží nesmyslnost svého jednání, přesto je stále opakuje.
Obsedantně kompulzivní poruchou není běžná pověrčivost, spočívající např. v představě, že kamínek v kapse přinese štěstí u zkoušky apod.
Disociativní (konverzní) porucha
Disociativní porucha může mít vícero podob, které však nejsou časté, tudíž ani významné. Budeme věnovat pozornost disociativní poruše motoriky i disociativní poruše citlivosti a poruše senzorické.
V minulosti se tato porucha nazývala hysterickou a spočívala mimo jiné v teatrálním omdlévání na veřejnosti. V této podobě se s ní prakticky nesetkáváme. Díky studiu klinických projevů hysterie objevil Sigmund Freud svoji psychoanalytickou teorii. Zjistil, že poruchy motoriky, poruchy senzitivity i poruchy senzorické hysterickými osobami udávané nemají odpovídající neurologický nález, tudíž nemají somatický podklad. Z toho vyvodil, že jejich příčiny těchto poruch jsou v psychice. Pokud disponovaná osoba nebyla schopna určitého pohybu nebo nedokázala mít nějaký počitek či vjem, mohlo to mít určitý smysl v tom, že se chtěla něčemu vyhnout, přičemž se celý proces odehrál mimo její volní úsilí (bezděčně). Vůlí ovlivnitelný nebyl.
V jednom případě měla určitá osoba zvednutím ruky hlasovat o jistém rozhodnutí, s nímž nesouhlasila, leč svůj nesouhlas nemohla dát otevřeně najevo. V okamžiku hlasování nebyla schopna zvednout ruku, aby hlasovala pro návrh, s nímž se neztotožňovala. Podobný byl případ slepoty, který se týkal neschopnosti číst text, s nímž dotyčná osoba vnitřně nesouhlasila. Podobné bývalo u podpisu, kdy bylo nemožno udržet v ruce pero, a tudíž se podepsat.
Ve všech případech šlo o nesouhlas, který nemohl být dán otevřeně najevo. Došlo k dočasné psychické disociaci (funkční poruše) v oblasti volní, takže volní činnost se dostala mimo sféru vědomého vlivu a nemohla jednání nebo vnímání dané osoby ovlivnit.
Somatoformní poruchy
Jde o takové neurotické poruchy, u nichž jsou přítomny různé subjektivní somatické obtíže, které jsou často nespecifické, vágní, nevytvářejí ucelený obraz konkrétní tělesné choroby. Vždy chybí objektivní nálezy svědčící pro přítomnost některé somatické choroby. Subjektivní somatické obtíže se týkají různých orgánových systémů, např. kardiovaskulárního, gastrointestinálního nebo respiračního. Pacient je přesvědčen, že trpí nějakou tělesnou chorobou. Psychické obtíže nemá. Vyhledá nejprve praktického lékaře, a pak specialisty různých klinických oborů, podle povahy svých subjektivních somatických obtíží. Absolvuje zpravidla řadu vyšetření, některá opakovaně. Všechna tato vyšetření buď nepřinesou žádné nálezy, nebo jen takové, které svým malým rozsahem obtíže nevysvětlí. To, že nebyl shledán odpovídající somatický nález, pacienta neuklidní, protože jeho obtíže trvají dál. Urputně usiluje o konečné odhalení příčiny obtíží, které trvají dál přes vyloučení somatické poruchy. Někdy časem dojde ke změně charakteru obtíží např. místo kardiovaskulárních nastanou gastrointestinální apod. Lékaři k tomuto vývoji napomáhají tím, že ochotně indikují další a další vyšetření, aby se takzvaně nic nepřehlédlo. O možnosti psychogenních příčin subjektivních obtíží se dlouho neuvažuje. Pacient sám se takové představě, že by jeho obtíže mohla souviset s psychikou, brání. Nechce být pokládán za duševně nemocného, obává se toho, že by to zlehčovalo vážnost jeho obtíží, popřípadě by byl stigmatizován. Pacient nechce akceptovat léčbu na psychiatrii.
Vysvětlení těchto obtíží je v tom, že úzkost vyvolá vegetativní projevy, na které se pacient soustředí, a úzkost je potlačena. Subjektivní somatické obtíže mohou působit dojmem některého tělesného onemocnění, pacient získá pozornost lékařů, to ho poněkud uklidní a svých subjektivních obtíží se nechce vzdát, protože tím by veškerá pozornost, kterou mu lékaři věnují, skončila.
Prvním krokem v léčbě je, aby pacient došel k náhledu, že jeho subjektivní somatické obtíže nejsou způsobeny tělesnou chorobou, ale že jsou spjaty s psychikou, a tedy s některým problémem v jeho životě.
Pacienti trpící hypochondrickou poruchou se obávají toho, aby určitou konkrétní chorobou neonemocněli, popřípadě jsou přesvědčeni, že nějakou konkrétní tělesnou chorobu mají.
Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení
Tyto neurotické poruchy jsou zpravidla způsobeny vlivem výrazného stresového podnětu. Příkladem může být autohavárie, loupežný nebo sexuálně motivovaný útok, zavalení, požár v uzavřeném prostoru, náhlá ztráta blízké osoby apod. Postižená osoba byla do doby prožitku závažného psychického stresu bez psychických obtíží.
Akutní reakce na stres následuje bezprostředně po závažném stresu. Postižený člověk je zpravidla skleslý, bezradný, nedokáže se o sebe postarat. Může být tendence k nepromyšlenému až zkratkovému jednání, je riziko sebevraždy. Akutní reakce na stres je krátkodobá, ke zlepšení dochází v řádu hodin až dnů v souvislosti s tím, jak postižená osoba dokáže psychotraumatickou událost akceptovat. Psychologická pomoc spočívající v psychické podpoře je nezbytná.
Posttraumatická stresová porucha
Prožitek závažného stresu (viz výčet výše) může mít psychické následky odložené a může se projevit až po několika týdnech. Postižená osoba má sníženou náladu, trpí úzkostí, má poruchy spánku, a zejména ve spánku přicházející krátké epizody, které se vztahují k traumatické události a které doprovází úzkost.
Poruchy přizpůsobení
Pokud se jedinec dostane do nepříznivé situace nebo do prostředí pro něj nepříznivého, zejména stane-li se tak proti jeho vůli, může u něj nastat krátkodobá depresivní reakce (v řádu několika týdnů) nebo protrahovaná depresivní reakce (v řádu několika měsíců).
Příkladem může být hospitalizace nebo umístění do domova seniorů. Adaptační schopnosti s věkem klesají. Senior se hůře přizpůsobuje novým podmínkám. Byl zvyklý samotě a svému životnímu stylu, byť ho zvládal obtížně. Naráz se ocitne v kolektivním zařízení, kde nemá dostatek soukromí, a musí se podřídit dennímu řádu. V této situaci se může u něj rozvinout krátkodobá nebo protrahovaná depresivní reakce.
Léčba neurotických poruch
Léčba neurotických poruch probíhá převážně v ambulantních podmínkách. V řadě méně závažných případů jsou pacienti v péči praktických lékařů.
Léčba spočívá ve farmakoterapii a v psychoterapii. Z farmak jsou pro jednorázovou nebo krátkodobou (v řádu jednotlivých týdnů) vhodná anxiolytika. Pro dlouhodobou léčbu se osvědčují antidepresiva, popřípadě malé dávky antipsychotik.
Psychoterapie může být v podobě psychoterapie odkrývající (náhledové, dynamické), která se soustřeďuje na odkrývání příčin neurotických poruch, kterých si pacient není vědom. Druhou možností je psychoterapie kognitivně behaviorální, založená na učení se adaptivním vzorcům chování. Je vhodná zejména v těch případech, kdy je příčina neurotické poruchy známá. V případě chronických poruch je přínosná psychoterapie podpůrná.
Podrobný výklad věnovaný psychofarmakům a psychoterapii lze nalézt na jiných místech.
Doporučená literatura
Dušek K., Večeřova Procházková, A.: Diagnostika duševních poruch, Grada 2010, Praha
