Diskuse

Jan Poněšický: Oprávněná a neoprávněná kritika psychoanalýzy

K této přednášce mě přiměla kritika psychoanalýzy, dokonce z úst zkušeného psychoterapeuta, který konvertoval k daseinsanalýze. Pravidelně uvádí dva argumenty, vycházející z jeho vlastní zkušenosti. Když vyprávěl své analytičce svůj sen, tak interpretovala jeho strach z hrůzné dřevěné postavy coby strach z jeho falické matky, což mu bylo zcela cizí, neboť jej maminka velmi milovala a on jí též. Tento argument nemůže obstát, chyba není v psychoanalýze, ale v jeho nezkušené analytičce. Interpretovat nevědomé psychické obsahy je na místě, když se k novému významu analyzant sám blíží a má-li analytik dost věrohodných indicií. S tím souvisí i druhý argument, že on žádný oidipovský komplex nemá a nikdy ke své mamince neměl erotické pohnutky. Ani tento argument neobstojí, neboť normálně to dítě vytěsní ze svého vědomí, takže si na to nemohl onen kolega samozřejmě vzpomenout. Teprve když se to nepodaří, vede to dle Freuda k neuróze a teprve pak se tím má analytik zabývat. Spíše je na místě argument, že jsou interpretace vždy subjektivní, zapadající do zaměření psychoterapeuta – a to se týká všech psychoterapeutických směrů.

A nyní k mé přednášce:

Psychoanalýza vznikla coby produkt jedné inteligentní pacientky a pozorného lékaře. Na začátku své kariery používal Freud hypnózu a v rozhovoru s pacientem sugesci, tlak, aby si pacient vzpomněl na vyvolávající až původní traumatickou situaci. To ona pacientka brzy odmítla a požádala Freuda, aby ji nechal volně mluvit. Tak vznikla psychoanalytická metoda volných asociací. Prvním kritikem vznikající psychoanalýzy byl sám S. Freud. Zprvu zjistil, že pouhá abreakce nežádoucích „uskřinutých“ afektů má jen krátkodobý efekt, a tak vytvořil svůj prvý model, stojící na zásadním konfliktu mezi nevědomím, které v sobě skrývá nežádoucí motivy a traumata, a vědomím. Poté si uvědomil, že je třeba pracovat na zábranách, které klade naše Já (Ego) a Nadjá (Superego) integraci nevědomí do vědomí. Zejména Ono (Id), pudová a emocionální složka osobnosti má být připuštěna do vědomí. Tím vznikl a je charakterizován tzv. strukturální model osobnosti, s důrazem na obranné mechanismy a integrativní jáské funkce. Znamenalo to pracovat na toleranci já, a poté na integraci nevědomých pohnutek do motivační struktury, do sebepojetí. To mělo za následek i jisté odvrácení od koncentrace na pudy k analýze celé osobnosti, která může mít defenzivní charakter, charakterový pancíř, jak to nazval jeho žák Wilhelm Reich. K tomu poznámka: Je třeba vidět začátky psychoanalýzy zasazené do tehdejší doby pokrytecké morálky vídeňské společnosti koncem 19. století. Pudy lze dnes nahradit modernějšími pojmy coby motivy a princip jejich vývoje od porodu se nikterak neliší od fází tělesného vývoje. I dnes se zdůrazňuje aktivace prvé motivace po blízkém a láskyplném kontaktu (který se mnozí zklamaní pacienti neodvažují připustit), po důvěře a jistotě. Náš organismus však zajišťuje úspěch, naplnění důležitých životních potřeb a z něho vycházejícího chování pocitem slasti, který považoval Freud za základní motivační princip, resp. může psychoterapeut i pacient počítat se zdravou vývojovou tendencí. Podobné je to i s aktivací následujícího motivu po separaci a individuaci i za pomoci agresivního chování. První známka individuální vůle je slůvko NE, které dvouleté děti rády opakují. Také rozmnožování je bazální lidská motivace, podporovaná touhou po sexuální slasti.

C. G. Jung byl prvý z Freudových žáků, který odmítal pudový vývoj a pudy coby hlavní motor vývoje osobnosti jakož i freudovský bazální konflikt mezi pudovými nevědomými impulzy (Id) a Nadjá – společenským očekáváním, zákazy a příkazy. Místo tohoto dualistického pojetí preferoval monistickou tendenci k celistvosti. Převzal sice princip vytěsnění do nevědomí, mínil tím však vytěsnění části vlastní osobnosti, tzv. stín. Rozšířil pojem nevědomí o kreativní nevědomí, často ležící ladem, a o kolektivní nevědomí, známé archetypy, to vše by si měl člověk zpřístupnit. Svoji školu nazval Jung analytickou psychologií.

Brzo poté se od Freuda emancipoval další jeho žák, a to Alfred Adler, zakladatel školy individuální psychologie. Vytýkal Freudovi zanedbání sociální reality, zabýval se vztahy, zvláště mezi sourozenci a vzniklou nerovností, kdy se budoucí pacient cítí méněcenně. V psychosomatickém kontextu razil pojem i orgánové méněcennosti a její hyperkompenzaci. O mnoho let později na něj navázal americký psychoanalytik Heinz Kohut, teoretik narcismu, který též viděl hlavní motivaci v osobnostním vývoji, seberealizaci oproti narcistické hyperkompenzaci pocitu méněcennosti.

Neopsychoanalytici (Fromm, Herneyová, Sullivan, Schulz-Hencke) se snažili vymýtit z psychoanalýzy metateorii ve prospěch klinické (zkušenostní) teorie. Kritizovali jednoosobnostní psychoanalýzu a dokazovali, že člověk žije stále ve vztazích, které jej formují, odmítali tudíž pudovou teorii tvrdíce, že je lidský charakter výsledkem vztahových zkušeností. Fromm rozšířil působení vztahů o vliv socioekonomických poměrů.

Americký psychoanalytik jihoafricko-židovského původu Joseph Sandler poukázal na základě své klinické praxe na to, že nadřazený životní princip (motivace) není touha po slasti, nýbrž potřeba jistoty, harmonie (analogicky homeostáza).

Psychoanalytik Otto Kernberg spojil vztahové pojetí s pudovým (motivačním) vývojem a dotvořil teorii objektních vztahů. Cílem psychoterapie je zvědomení často nevědomých vztahových vzorců chování, jež vedly k různým příznakům, strádání i nemocem. Již mnohem dříve dokazovala Freudova žačka Melanie Kleinová, že nevědomí netvoří pudy, pudová přání, nýbrž první ještě preverbální vztahové zkušenosti uspokojení či frustrace (dobrá a špatná matka) a jako prvá se zabývala preoidipálním vývojem a jeho následky, což byl pro Freuda „temný kontinent“ (stejně jako psychologie ženy). O mnoho let později se věnoval Bowlby poruchám poporodní vazebnosti. Psychoanalytici, kteří dominovali v USA v druhé polovině 20. století v tamější psychiatrii, se odvážili psychoanalyticky léčit i tzv. časné, strukturální vývojové poruchy, psychózy, schizofrenii, autismus, samozřejmě i narcistickou a hraniční poruchu osobnosti a mnohé závažné psychosomatické nemoci včetně rakoviny.

Nejnovější vývoj psychoanalýzy vyústil do intersubjektivního přístupu, zabývajícího se oním fluidem, polem, které vzniká mezi terapeutem a pacientem, na kterém se oba podílejí. To by mohl být prvý krok k respektování spirituality, hodnot a smyslu života (Frankl), což v psychoanalýze většinou chybí. Princip spirituality záleží v přímém působení našeho ducha (myšlenek, víry, intencí) na okolí i na sebe sama, což se samozřejmě děje i v psychoanalytickém rozhovoru. Jak sloučit spiritualitu s psychoanalýzou, resp. s dosavadním vztahově-interakčním přístupem, není dosud jasné. Je překvapivé, že využívají spiritualitu do jisté míry právě behaviorální psychoterapeuti, např. ve formě afirmací. Ty musí být ovšem v souladu se zaměřením dané osobnosti, s jeho potenciály a sebeporozuměním, což je opět styčný bod s psychoanalýzou.

Co lze dnes ještě kritizovat? Je to spíše jistý konzervativismus. I v dnešních odlišných podmínkách, které jsou jiné než za časů Freuda, jednostranně převažuje koncept potlačení a vytěsnění nežádoucích impulzů, emocí či částí sama sebe. V dnešní společenské situaci všeobecné nejistoty, relativizace hodnot a vzrůstající libovůle jde často o opačnou psychopatologii, žití bez zábran, bez odpovědnosti, ve vnitřním chaosu, ztráty smyslu s problémy vlastní identity. Zde by se měla zabývat psychoanalýza hodnotami, dle kterých se klient chová, vcítěním a respektem, nejen vlastní svobodou.

Zadruhé převažuje stále intelektuální přístup, a když poukazují analytici na chybějící či potlačované emoce a sami jsou racionální, tak to vyzní nevěrohodně. Na emocionální problémy platí emocionální terapie, prohlašuje psychoanalytička Nancy Chodorow. Cílem je pro ni revitalizace – ale většinou chybí v psychoanalýze práce s tělem a energií – proto prosazoval již zmíněný Wilhelm Reich svou vegetoterapii, či Fritz Perls, původně psychoanalytik, vytvořil Gestalt terapii a jeho žák Alexander Lowen bioenergetiku.

Jen pomalu se prosazuje zásada vyváženosti mezi získáváním náhledu a korektivní emoční zkušenosti, jak to praktikoval americký psychoanalytik Franz Alexander z Chicaga, pokračovatel Budapešťské školy Ferenczyho a Balinta. Sám jsem zažil vznik psychoanalytické interakční psychoterapie Göttingenské školy, která se zabývá nejen vztahy, nýbrž i přímo interakcemi, s principem selektivní autentické odpovědi a zástupného Já namísto interpretací. Zde došlo i ke změně často kritizovaného nerovného uspořádání: sedícího terapeuta a ležícího pacienta. Analytický rozhovor se zde děje v sedě vis-a-vis, což je zvl. důležité o pacientů, kterým nepomáhají, či dokonce škodí interpretace nevědomí. Pacienti s hraniční a narcistickou poruchou osobnosti je vnímají jako manipulaci či boj o nadvládu a moc ve vzájemném vztahu.

Co se týče subjektivních intervencí, musíme se smířit s tím, že objektivní pohled na pacienta není možný. Na tomto místě mohu jmenovat Angličanku Paulu Heimann, která zdůrazňovala důležitost protipřenosu, a Donny Orange, která vidí smysl psychoterapie ve vzájemné směně, obohacení o pohled druhého, resp. jde o setkání dvou subjektivních světů. Alespoň je tím zpochybněno dosavadní vnímání sebe sama i vztahů k okolí, čímž vznikne možnost nové sebereflexe i reflexe dosavadního života. Psychoanalýza se tudíž hlavně zabývá překážkami autentické interakce se sebou, s terapeutem a s jeho okolím v reálných vztazích.

Kriticky lze posuzovat distancovanost od KBT, resp. pavlovovské teorie podmíněných reflexů. Přitom psychoanalýza zdůrazňuje pravidlo, že se opakují určité způsoby chování z dětství, když se člověk i v dospělosti setká s podobným podnětem. Ještě zřetelnější je to u posttraumatické poruchy a tzv. triggerů. Ale i řeč, vzpomínka, může aktivovat původní traumatickou situaci, pakliže ji reprezentuje. V tomto smyslu je člověk hybridem reagujíce reflexně, automaticky, ale i agující svobodně.

Behaviorální psychoterapeuti právem kritizují psychoanalýzu za to, že zanedbává prakticky i teoreticky roli vůle, jíž je třeba ke změně chování. Psychoanalytici namítají, že již analýza a odstranění zábran žít plným, autentickým životem vede přirozeně ke změně interakcí, zprvu ve vztahu k analytikovi, a poté i mimo ni. Přesto se mi zdá, že psychoanalytici nedoceňují primární ani sekundární zisk z nemoci, jež změně chování brání. Je třeba pracovat nejen na přenosovém odporu se otevřít a poté se zabývat přenosem na analytika, ale i na odporu dle získaného náhledu se ve svém životě chovat.

Zde je na místě zamyšlení nad mutativním účinkem (facilitující změnu) vhledu. Náhled do vlastní problematiky a s tím spojený vědomější život je již sám o sobě cennou hodnotou. Kromě toho snižuje uvědomění dosavadních vytěsňovaných impulzů či obsahů mysli a s tím spojenou naléhavost napětí. Dojde-li v optimálním případě novému a přesvědčivému sebeporozumění, pak není třeba zvláštní vůle, člověk žije v (novém) souladu se sebou, smířen se sebou samým. Uvědomit si, přiznat si např. že jsem slabý či průměrný není vůbec lehké, avšak osvobodí mě od neustálého snažení a stresu se stát jiným (než ve skutečnosti jsem). Toto zklidnění – a zde se můžeme odvolat na výzkumy účinků meditace – teprve umožňuje aktivaci sebeúzdravných sil (včetně imunitního systému). Ty již nejsou blokovány stresem či např. tendencí po sebepotrestání nemocí za nedostatečnou výkonnost. Kromě toho se stává zklidnění antagonistou stresu, zejména chronického. Ten má za následek ztrátu schopnosti se učit, nacházet kreativní řešení svízelných situací či se odvážit změny chování. Příčinou je zvýšená hladina kortizolu, která má za následek jednak rozvolňování synapsí v mozkové kůře a jednak zesílení působnosti volných radikálů na nervové buňky v hippokampu, na jejich mitochondrie, což vede nakonec k jejich zániku. Hippokampus sbírá a zpracovává informace a posílá je dál, hlavně do kůry mozkové, ale i do emočního limbického systému. Jeho atrofie má za následek, že člověk opakuje stále stejné vzorce chování. Negativním vyvrcholením je Alzheimerova choroba, u které je pravidelně zvýšená hladina kortizolu v krvi. V psychoterapii by to zřejmě znamenalo střídání podpůrného a bezpečného vztahu s náhlou konfrontací či účinnou emocionální interpretací. Neprotiřečí si to? Nikoli. Stres, který dokáže pacient zpracovat, nová situace, před kterou náhle stojí, se stává výzvou k jejímu kreativnímu řešení. V mozku dojde ke zvýšené produkci neurotropních hormonů, mající za následek nejen tvorbu nových synapsí, nýbrž i neurogenezi. To se však musí odehrávat v klidném a bezpečném prostoru, kdežto v trvající situaci stresu (z bezmoci) preferuje člověk před kreativitou starou jistotu útoku či útěku, naplněnou strachem a agresí.

K tomuto tématu cituji volně již zmíněného Otto Kernberga: „Interpretace nevědomých souvislostí je jen tehdy hodna svého označení, když vyvolá silnou emocionální reakci a odhodlání něco podstatného v životě změnit.“ Bohužel jsou v psychoanalýze někdy interpretace samoúčelem, intelektuální hrou, ne-li nástrojem převahy analytika nad pacientem a nemoc a její vyléčení pozbývá na důležitosti.

Poněkud problematické je Freudovské zaměření jen na vnitřní realitu pacienta. Samozřejmě stojí v popředí psychodynamické psychoterapie změna internalizovaných vzorců chování, které vedou k vývinu symptomatiky, zvláště jsou-li konfliktní, potažmo vedou-li k utrpení v životě. Komplexněji jde o změnu sebeprožívání či i hodnocení vlastního života ve smyslu narativní psychoterapie. To může vést paradoxně k tvorbě falešného já, k racionalizaci dosavadního chování či k neřešení konfliktu a vzdání se např. nepříjemné povinnosti se omluvit, s někým řešit problém či se smířit. Takovéto sebeuklidnění znamená adaptaci na úkor asimilace, či špatné rozumění pozitivní psychoterapii.

Na závěr jednou větou k mé psychoanalytické motivaci: Řídím se zásadou „psychoanalyticky myslet a kreativně jednat“, spojovat nevědomí s vědomím, hledat ve všem vědomý i nevědomý smysl, zvláště co se týče zdraví a nemocí.

V tomto pojednání jsem se zabýval převážně klinickou teorií a praxí, a nikoli psychoanalytickou metateorií, např. tím, k čemu došel Freud ke konci svého života, totiž že se člověk zmítá v konfliktu mezi dvěma životními motivacemi: eros versus thanatos, což Fromm pozměnil na: mezi biofilní a destruktivní (až nekrofilní) orientací, biologicky mezi anabolismem a katabolismem, mezi láskou a agresí, dobrem a zlem, jak o tom pojednávají pohádky i většina filmů. Tuto tezi nelze jednoduše odmítnout, člověk se sice rodí s předporodní situací harmonie, kterou přirozeně i dále očekává, avšak prvý zážitek bytí na světě je frustrace, bezmoc, agrese a strach proto, že nejsou automaticky uspokojovány jeho potřeby. Psychoanalytickou hantýrkou bychom mohli říct, že obsazuje svět jak libidinózně, když má maminku k dispozici, či vztekle, agresí smísenou se strachem z ohrožení, že nedostane to, co nutně potřebuje. Vyhnání z ráje, separace s nutností si „v potu tváře“ vše sám obstarat, je naším osudem, a snaha po nastolení ráje bazálním lidským úkolem. Zde jsem již velmi osobní, modifikuji havlovské heslo tak, že by měla zvítězit láska a odvaha nad zbabělostí a nenávistí.

Přesto se vracím k psychoanalytické metateorii. Freud považoval za hlavní lidskou i vývojovou motivaci pudové uspokojení, které člověk vnímá jako slast (proti strasti). Jeho sílu zažil u pacientek, které – tehdy – vytěsňovaly sexuální slastná přání do nevědomí, a přesto se objevily v jejich tělesné symptomatice. Uspokojováním původnějších potřeb, které se projevovaly zejména ve vztahu dítěte s matkou, bylo pro něj „temným kontinentem“ stejně jako psychologie ženy. Tak stojí v centru jeho psychoanalytické teorie ubikviterní oidipovský komplex. Ten by mohl spíše být pozdním projevem původnější problematiky. Z mého hlediska je ubikviterní potřeba jistoty ve formě láskyplného mateřského uspokojení (více u žen) a narcistického potvrzení vlastní osobnosti (více u mužů).

Opět zde hraje roli zvláštní metafyzická tendence po rozdělení jednoty do dvou pólů, dialektických protikladů: muž – žena, síla – slabost, bíločerné vidění všeho dění, dobro –zlo, politická rozpolcenost atd., nyní i láskyplnost a narcismus, vyšlý z původní pohnutky po spojení-s lidmi, přírodou, Bohem, universem. V tomto spojení je obé. Je to jak důvěra, jistota a láska, tak je to i něco velkolepého, co dává životu smysl a cíl, pocit důležitosti, úkol, který má zde na zemi.

Předneseno to bylo na podzim 2025 na Filozofické fakultě a letos na Drážďanském institutu psychoanalytické, psychodynamické a psychosomatické psychoterapie.

Do redakce přišlo 5. 2. 2026