Psáno pro Softfórum, bulletin rodinných terapeutů 23.9.2005

Chvála V.: Skrytý půvab a pevná přesvědčení Harlen Anderson

Psáno pro Softfórum, bulletin rodinných terapeutů 23.9.2005

Když před časem přišel David Skorunka s nápadem pozvat Harlen Andersonovou do Prahy, zdálo se to nemožné. Finanční podmínky této hvězdy rodinné terapie z Houstonu, blízké spolupracovnice Goolishiana, Gergena či Burneye, mohou splnit snad jen taková společenství, která naplní velké sály.  Kdepak by se u nás vzalo dvě stě rodinných terapeutů, kteří by věděli, o co přicházejí, když si nechají takovou příležitost uniknout? Pochybnostmi se David nenechal odradit, osobní setkání s Harlen ho natolik oslovilo, že přesvědčil ostatní kolegy z VVC (Všech Výborů Complex), Institut pro systemickou zkušenost se ujal organizace spolu se SOFTem  a nemožné se stalo skutkem. Harlen  Andersonová se podívala do Prahy na své cestě po Evropě a my zase na Harlen na svých nekonečných cestách mezi domácnostmi a ordinacemi. Že šlo o mimořádnou příležitost naznačovala přítomnost zcestovalého a světa znalého nestora české psychoterapeutické scény prof.Stanislava Kratochvíla, který se nenechal odradit ani některými nešikovnostmi v organizaci, ani změnou místa konání a  vedle nás ostatních, skoro padesáti rodinných terapeutů, vyslechl seminář na téma Postmoderní spolupracující přístup k terapii (Postmodern collaborative approach) aneb Rozšiřte své možnosti a revitalizujte svou praxi.

Co nám nenápadná Harlen mohla v jediném dni sdělit? Nejspíš jsme si každý odnesli něco jiného. Já jsem viděl drobnou a pozornou starší dámu, která je pevná ve svých přesvědčeních. Umí se soustředit na aktivní naslouchání svému klientovi, zvědavě se ho vyptává a dělá mu prostor ve svém světě. V takto vzniklém bezpečném společenství mu předá něco ze své zkušenosti. A to je všechno. Je vůbec možné v terapii udělat víc? Jednotlivé terapeutické proudy se liší nejspíš v názorech na to, jak se takové společenství vytváří a jaká jsou ona přesvědčení, která v nás může pacient najít. Ale pokud jsme schopni reflexe terapeutického procesu, dojdeme bez ohledu na teoretická východiska nejspíš k témuž. Proč by se měla lišit základní potřeba klienta, totiž pocit bezpečí a přijetí, podle toho, zda leží na gauči u psychoanalytika nebo se mu dostalo lidského naslouchání rogersovského terapeuta, nebo otevřel dveře systemicky orientované pracovny? 

Jistě existuje široká škála možností, jak pocitu bezpečí dosáhnout. Od expertní direktivity, přes naprostou nemluvnost, nebo vřelé přitakávání, vstřícné a vcítivé žonglování s jazykem ericksonovského typu blízké magickému působení šamanů,  až po snahu o neexpertní pozici terapeuta v systemickém pojetí. Harlen sází na rovnocennost a otevřenost. „Není nic, co bych před klientem tajila, nic, co bych mu nemohla říci“. Terapeut nemá žádné lepší vidění světa, než jeho klient. Expertem na svůj život je klient sám. Oba jsme experty. Problémy nelze vyřešit, lze je rozpustit v jazyce. Jazyk je hlavním médiem a nástrojem. Rodina nemá jeden jazyk je tam mnoho jazyků. Terapeut se přidává k jazyku klienta, nebo každého z rodiny. Tak podobně se staví k problémům svých klientů víceméně všichni autoři systemických druhů terapie. V čem se tedy liší postmoderní spolupracující (kollaborative) terapie Harlen Andersonové od terapie na problém zaměřené nebo od narativní terapie? Podle Harlen v míře respektu ke klientovi a jeho pojetí světa. Ještě větším respektem k multiperspektivnosti a multikulturalitě světa. I kdyby se terapeut na hlavu postavil, stejně to nebude on, kdo rozhodne, jak se bude klient cítit v jeho přítomnosti. Z tohoto hlediska vypadá nejšikovnější spolupracovat. V postmoderní době postmoderně.

Co jsou však ona pevná přesvědčení? Nejspíš to bude suma našich zkušeností, kde jinde by se vzala? Zkušenost nám říká, jaké chování je nejúčelnější v té které situaci. Zkušenost nám dovolí chodit zkratkami. Zkušenost je koneckonců tím, pro co si klient nejspíš přichází, když mu jeho vlastní  nestačí. Existují nejméně dvě důležité skupiny zkušeností: sdílené a osobní. Těm sdíleným se učíme v teorii, osobní získáváme praxí. Jedny přecházejí v druhé: naučenou teorii si ověřujeme v praxi, zkušenost pak někteří z terapeutů uspořádají do teorie, obrazu. A tím se nechají inspirovat další, které obraz okouzlil či oslovil, postupně na jeho základě získávají vlastní zkušenosti, až někteří z nich…. A tak stále dokola. Nejspíš proto máme tolik terapeutických škol, tolik přístupů. Nejen potřeba prosadit se, nejen nepokora k moudrosti učitelů, ale také docela prostý fakt vývoje světa nás nutí hledat nové obrazy, nové metafory, nově uspořádávat své zkušenosti. Tak vznikají ony Ostrovy rodiny, Sociální dělohy, teorie Id- Ega- Superega, představy Přenosu a protipřenosu, obrazy Ego stavů Dítě- Dospělý- Rodič, obrazy Figury a Pozadí, nebo Animy a Anima, naděje v nalezení Klíčové otázky,  představy Neutrality nebo Externalizace, víra v Rodinné konstelace nebo v sílu Analýzy Osudu,  a celá záplava dalších obrazů. Jsou-li nám blízké, uspořádávají naši zvědavost, formulují naše otázky a strukturují tak či onak rozhovor mezi námi a klientem. Pokud by zůstalo jen u obrazu a nebylo LASKAVOSTI, bylo by to málo pro dobrou terapii. Čím více jsme fascinováni obrazem, teorií nebo metaforou, tím méně vidíme skutečného člověka před námi. Tím více jsme experty (dokonce i v neexpertně se tvářící terapii). Čím více je obraz v pozadí, čím méně se prosazuje, tím spíš jsme tady a teď s člověkem, který za námi přišel. Paradoxně tím snadněji se bude moci o naši zkušenost opřít a využít ji ke svému. V tom vidím skutečnou neexpertní pozici terapeuta, ne v tom, že by neměl teorii, metafory, nebo jen pouhé před-stavy.  

Je iluzí, že bychom mohli nemít před-sudek, prekoncept. Že by se naše setkání s klientem mohlo odehrávat bez předchozí zkušenosti, vyjma našeho prvního případu. A i ten, na kolika zkušenostech našich setkání s lidmi už spočívá? V nové roli terapeutů jsme ještě zcela nejistí, nezkušení, ale jinak ani nemůžeme být začátečníky. Harlen Andersonová je hodně zkušená. A hodně laskavá. Proto bylo osvěžující potkat se s ní a vidět, že všude na světě docházíme k témuž když se setkáváme s lidmi.

 V Liberci 23.9.2005