Vladislav Chvála
Téma menšin mi leží v hlavě od té doby, co se nadhozeno objevilo mezi námi ve výboru sekce RT. Vede svůj samostatný život, objevuje se a ztrácí. Provokuje mě už možná proto, že sám se mezi lékaři cítím v roli psychoteraputa jako člen minority. Možná se psychologové vedle lékařů cítí také tak. Kapacita RT je ve srovnání s ordinací každého „normálního lékaře“ tak malá, že i pacienti, kteří se léčí RT představují minoritu. Symptom s nejasným somatickým vysvětlením vyčleňuje člověka nepříjemně mimo normu, lékaři si oddychnou, ale pacientovi se neuleví. V rámci obce psychoterapeutů se rodinní terapeuti výrazně odlišili už v názvu společnosti (Společnost pro psychoterapii a rodinou terapii) a i když posléze zůstali členy obce, mohou se vnímat jako minorita. Nebude to asi nic divného, každá většina musela být nejdříve minoritou, jak odpovídá směru růstu. Jako by oblasti minorit byly zárodečnými místy dalšího vývoje, nebo místy, kam se po kulminaci možností růstu zase společenství vrací.
Vložím krátký příběh: jedna má známá je netradiční zahradník. Má pochopení pro rostliny a nerada jim ubližuje, ani kdyby to byl plevel. Rozvíjí techniku spontánní plodivé zahrady, co se tam uchytí, podporuje, a je-li to k jídlu, nadto využívá. Neuvědoměle se tak dostala, podle mého soudu, ve vývoji zemědělství zase zpět ke stádiu sběračství. Umožnila jí to ztráta kontinuity lidské zkušenosti, když se její předci již několik generací odnaučovali vztahu k půdě. Může tak znovu objevovat zákonitosti, které nasbírali sběrači, než se dopracovali k technologii „netolerantní vůči plevelu“, zemědělství, díky němuž vznikla majoritní kultura. V ní jistě vždy zůstávaly ostrůvky předchozí zkušenosti, nebo se k ní vraceli jednotlivci či v ní setrvávali resistentní minority lovců.
Společnost vlastně je složena ze směsi minorit, které mohou tvořit majoritu díky sdílení dominantního příběhu. Na dlouhá léta jím byl příběh Kristův, který přijala za svůj malá část židovské obce vyznávající původně Starý zákon a Hospodina. Tato malá hrstka vyznávající nový příběh o vztahu člověka k jedinému Bohu se stala časem majoritou, ve které se původní židovstvo změnilo v pronásledovanou minoritu. Zatímco příběh Starého zákona o cestě Mojžíšových lidí z Egyptského otroctví do vlastní země měl svůj horizont právě v netolerantnosti odlišného, díky níž se na Sředním Východě minorita uchytila a zajistila, Kristův příběh stavěl na novém pojetí člověka jako syna Božího a na lásce, toleranci. Mezi tisíci příběhy, které tehdy kolovaly světem, se ukázal tento být nejschopnější se prosadit. Sám si myslím, že to bylo hlavně díky tomu, že v něm byl nalezen klíč k řešení neřešitelného: neustále narůstajícímu dluhu lásky z generace na generaci: nemilované děti neumí milovat své děti atd atd. Až do kritického místa, kde už žádné děti nevznikají a společnost se rozpadá v neustávajících agresivních běsech – vrací se do svého zárodečného stavu na úrovni lovců- sběračů. Kristův příběh navrhuje řešení: Bůh nás miluje všechny a ukáže nám to v zásvětí, můžeme tedy svým nemilujícím rodičům odpustit, jako Kristus odpustil nám naše viny a když si počkáme, tak se dočkáme. Ale nikomu tohle vidění nevnucuji, ponechám si ho.
Dominantní příběh tvoří osnovu chaotického světa. Vede vyprávěním od ucha k uchu, modeluje podstatné významy lidského soužití. V malém světě Asmatů na Nové Guineji stačí příběh rodiny k udržení smyslu života. Zdejší lidé jsou stále na lovu, teritorium v deštném pralese si udržují vzájemnou nevraživostí vesnic, která je podtržena kanibalstvím. Jsou dokonale adaptováni na nesnadné přírodní podmínky, zemědělství zde je nemožné. Evropská civilisace pronikla nedávno až sem, pokouší se je civilizovat. Protože nemají žádný nový příběh, vyprávějí misináři lovcům o Kristovi, učí je novým písním, naučili je oblékat trička s nápisy Adidas, Cocacola, Panasonic. Jsou tohle slova jakéhosi nového příběhu?
Předměty z jiného světa se zde mění v kultovní nástroje, lovci je užívají po svém. Z chýše zvané kostel se po bohoslužbě odeberou do chýše zvané mužský dům, aby po tři dny a noci hráli na bubny, zpívali a tančili a hlavně: vyprávěli si staré příběhy. A když přijde někdo z pralesa, zabijí ho, protože tak jim velí tradice. Nový příběh ve starých podmínkách promění sociální prostředí, ale co na něj pak naváže? Po misionářích nepřijde armáda spásy, ale dřevaři, a z ráje udělají pustinu během jediné generace. Staré příběhy jednotlivých rodů budou zapomenuty a ze světa Asmatů se stane maličký svět na okraji velkého vesmíru. Asmati, dokonalí ve svém deštném pralese, se stanou podivnými otrhanci ve světě Cocacoly, Malbora a Mac Donaldů, skutečnou minoritou hledající ztracenou identitu.
Chování, které máme tendenci připisovat Rómům, je charakteristické spíše pro určité turbulence v pohybu velkých sociálních systémů. Rozdíly mezi skupinami dávají vznikat hranicím, vymezování a třenicím. Rozměry těchto pohybů přesahují několik generací a proto jsou sotva pozorovatelné z perspektivy jednoho lidského života. Turbulence s nápadně podobnými tendencemi můžeme však pozorovat i v rámci vývoje jednoho rodinného systému. Vyprávěli mi moji přátelé takový příběh: Jedna z jejich dcer se odstěhovala na venkovský dům ve svých skoro 18 letech, kde se rozhodla žít se svým o dva roky starším chlapcem. Zdánlivě dospělé děti se přes veškerou snahu o vytváření domova, chovaly tak, jak to známe z kradmých pohledů do některých rómských domácností na okrajích našich měst. Ačkoli dům byl v krásné přírodě, všude se hromadily odpadky, předměty bez ladu a skladu, jídlo, domácí zvítřata, oblečení čisté i špinavé všechno v jedné chaotické skrumáži. Tyto děti byly zralé tak právě do stupně, kdy chaos, který kolem sebe produkovaly, převažoval nad procesy, pokoušející se chaos zkrotit.
Znám takové domácnosti i z pokročilejších rodin, není to asi znak charakteristický pro Rómy, zdá se mi, že to nějak koreluje s růstem a zráním a posléze s úpadkem a se zánikem lidské komunity. Téměř vždy bylo možné si povšimnout potíží na hranici mezi mužským a ženským světem v rodině. A teď řeknu paradoxní věc: zdá se mi, že nezvladatelný nadbytek ženského prvku vedl obyčejně k chaosu, převaha mužského principu k nadměrnému neživotnému pořádku. To samozřejmě koliduje s běžnou zkušeností, že my muži jsme spíše nepořádní a nebýt žen, možná bychom dosud žili v jeskyních. Pokud vím, zmínění Asmati z Nové Quinee mají k nepořádku velmi praktický a samozřejmý vztah. Cokoli nepotřebují, odhodí kamkoli. To nedělalo nikdy problém, protože všechno, co používali, pocházelo přímo z okolní přírody, dřevo, listy palem, kosti, slupky plodů, popel. Všechno se rozložilo velmi rychle, až do chvíle, kdy se díky kontaktům s okolní civilizací objevily v jejich prostředí umělé hmoty. Najednou prudce vzrostl nepořádek kolem jejich obydlí. Souvisel spíše s příchodem něčeho nového do původní křehké rovnováhy.
Když se setkám v terapii s Rómskou rodinou, a bývá to zřídka, jsem na rozpacích. Neznám jejich příběhy a vím, že oni neznají moje. Cítím, jak se míjíme při hledání konsenzuální oblasti. Při práci s časovou osou se mohu nastavit na hrubý obrys jejich životních liní, které však bývají násilně přetrhané, jako v případě asi 27 leté rómské matky dvou dětí, která byla k nám poslána s dg. mentální anorexie. Její matka byla jedno z dětí, kterému se podařilo uprchnout z transportu Rómů do koncentračního tábora. Rodiče se nevrátili, dítě vyrostlo po válce v dětských domovech. Pak nastoupila svízelnou cestu k životu, který by byl bezpečnější než ten, který ji tak zradil. Není divu, že k tomu mobilizovala všechny své síly. Z muže vedle ní, typického Róma, zůstala troska. Chtěla své děti vychovat tak, aby zapadly do majoritní společnosti, ale děti zůstaly na půli cesty. Nemohly ani tam ani zpět. Syn se pohyboval na pokraji společnosti jako agresivní psychopat s četnými delikty, dcera, krásná Marika, si vzala Gádže, ale toho brzy zavřeli za nějaký delikt. Marika zůstala sama s dítětem a přestala jíst. Doma s matkou, která ji neustále vychovávala, zůstat nemohla, komunita, na kterou byla zvyklá, již nefungovala, jako dřív. Další muž a další dítě, i toho jí zavřeli a zase reagovala ztrátou váhy. Klasická práce s rodinou, jak jsem na ni zvyklý, tady nebyla ani možná. Jediné co šlo, bylo společné pobývání, respektování toho, jak to sami mají. Cíle, které jsme si postupně dávali, byly nezvyklé: adaptovat se na stálé riziko, když byl ještě muž na svobodě, protože pracoval v noci, kradl auta. Marika na něho naléhala, aby si našel normální práci, chtěla, aby byl v noci doma. Později bylo třeba se připravit na další období pobytu muže ve vězení. Byl to roztomilý muž a dobře se s ním spolupracovalo, Marika mu nemohla nic odepřít. Při svých 36 kg a značné nezralosti nebyla nepochopitelná její sexuální dysfunkce, ale ani by ji nebylo napadlo, sex muži odepřít, to se v jejich příběhu nehodí. Podstupovala místo toho nekonečná množství ponižujících procedur na gynekologii, když kolega automaticky předpokládal její promiskuitu a dával jí to napokrytě najevo. Skončila hysterectomií aniž se jí ulevilo od bolestí. Dlouho od rodinné terapie očekávali nějaký papír, který by ji ochránil před prací a muže před zavřením. Když pochopili, že o to tady nepůjde, na čas se ztratili, ale pak se kupodivu vraceli a vyprávěli mi další části svého příběhu.
Postmoderní doba nastala tehdy, když jsme ztratili dominantní příběh. Nebylo to hned se ztrátou víry, ještě několik generací působila síla Kristova příběhu, který protkal za staletí celý náš prostor a veškerou kulturu, nakonec však vyvanul. Svět se rozpadl do mnoha malých příběhů, nakonec i vesmír se rozpadl na multiverzum, na pravdu jsme rezignovali, možná čekáme na Godota, nebo spíš na nový silný příběh, který by mohl dominovat. Jestli však budeme ještě schopni mu uvěřit. Byl-li to před dvěma tisíci lety život a smrt jednoho muže, co to bude nyní? Bude to život a smrt nějaké dvojice? Nebo rovnou celého národa nebo minority? Zahynutí celého kontinentu? Bude to kniha jako Pán prstenů, nebo film jako Prolomit vlny? Nebo to bude příběh o celosvětové síti a nové inteligenci, nebo o výpravě do vesmíru? Nebo naopak konečně nebude lidstvo potřebovat žádný dominantní příběh a spokojí se s množstvím malých příběhů a dokáže se těšit jejch pestrostí? V tom by byla možná naděje pro minority, které ukazují odlišnost.
Jenže. Ona sama odlišnost patrně představuje velmi důležitou funkci ve společnosti. Spoustu věcí jsem se naučil od mého psa Ťapky. Nemůže si pomoci a kdykoli uvidí velkého hafana za plotem, pustí se ostře se vší silou do něho. Štěká, jako by ho chtěl roztrhat. Pak uspokojen v klidu odkráčí dál. Dělá to s takovým gustem, že je jasné, že mu to dělá radost. Jednou na sebe takhle štěkali se silným vlčákem až se doštěkali k otevřeným vratům. Oba ztuhli tou možností svou agresi opravdu realizovat, Ťapka ztuhl v omluvném gestu, že on to přeci tak vůbec nemyslel, ten větší pes se na něho mlčky zatvářil: „No proto“. A posunuli se každý po svém území do místa, kde je zase oddělil plot, a znovu spustili ostrý štěkot. Toto chování se objevuje jen v případě, že sok je oddělený plotem. Hranice vytváří možnost uplatnit své agresivní chování, uvolnit nahromaděnou agresi. Předpokládám, že v tom jsme my lidé stejní. Zkušenosti z Nové Guineje to potvrzují. Hranice mezi jednotlivými rodovými vesnicemi byly po staletí udržovány vzájemným kanibalismem. Tak se také udržovala populace na stále stejné výši. Agresivita jako součást naší obrany si vyžaduje nalezení hranic. Ty jsou tvořeny odlišností. Dominantní příběh umožní překlenutí odlišností, má tedy sedativní efekt. Odlišní jsou až tamti venku, kteří nepřijali náš příběh. Jaké síly však udrží teritoriální chování na uzdě v době postmoderní?
Je tato doba bez dominujícího příběhu pro minority výhodnější nebo naopak? Zapadnou snadněji se svými příběhy mezi ty ostatní, nebo by se byli rádi přidali k nějakému, který by sdíleli s majoritní společností, ale ona žádný nemá. Možná, že naučit málo civilizované minority čtení a psaní a křesťanství, bylo zušlechťující, ale učit je sledovat otupujíící cizí plytké příběhy v televizi, učit je životu mimo komunitu v malých panelových bytech, bez ohledu jednoho k druhému, není tak docela totéž. A je-li jejich příběh o svobodě a velké matce, která se o své děti vždy nějak postará, může být demokracie tou matkou, která chrání své slabé děti? Musíme se vydávat za zbytky původního způsobu života lidí až do Asmatu na Novou Quineu? Nemohli bychom se něčemu naučit od minorit už tady u nás v Čechách?
1998