Rozhovor pro Hospodářské noviny 2010
Vladislav Chvála, Ludmila Trapková
Redakce:V současnosti jsme čím dál tím víc konfrontováni s tendencemi orientovat se na jedince a jeho maximální prospěch. Zdá se, že rodina jako instituce je přežitkem. Je tomu opravdu tak?
LT: Co míníte termínem „rodina jako instituce“? Slovo rodina je odvozeno od slova rodit. Vrozené vztahy vznikají mimo všechny instituce, vznikají tak, že se někdo někomu narodí, jsou trvalé a nezrušitelné, nelze je rozvést. Rozvod se vždy týká jen partnerství, nikoli rodičovství. Když se řekne rodina, míníme tím tyto vrozené vazby, jejichž existenci nelze vyjednávat. Nejsou pouze biologické, ale mají biologické kořeny. Jestliže společnost tyto přirozené vazby institucionalizuje, dává jim místo ve své struktuře. Pokud by to přestávala dělat, nezničí je, ale odpovědnost za udržení soudržnosti rodiny spontánně zbývá na rodinách samotných, které tím ztrácejí vnější podporu. V liberálním prostředí musí hledat vlastní originální varianty soužití, mladým lidem se ztrácí schopnost odlišovat, co je pro jejich rodinu dobré a co ne.
VCh: Vaše otázka obsahuje logický nesmysl: pokud jde společnosti o maximální prospěch jedince, sotva lze považovat rodinu, bez které jedinec vůbec nemůže vzniknout, za přežitek. Ze všech možných oblastí, se lze dovědět, jak velký hendikep představuje pro jedince ztráta i jen jednoho rodiče, rozvod, nebo nedostatek lásky a důvěry v dětství. V tomto světě, kde je možno slyšet hlas každého, kdo chce něco říci, najdete ke všemu všechny možné odpovědi. Naše zkušenost pochází z třicetileté praxe lékaře a klinické psycholožky, rodinných terapeutů, při které jsme se setkali s tisícovkami rodin, které řešily nejrůznější zdravotní a výchovné problémy. Tyto rodiny nám ukazují, jaké podmínky jsou pro zdraví dětí, pro jejich stabilitu a zrání nejvýhodnější. A ty jsou možná překvapivě konzervativní, totiž stabilní, přes otřesy, které postupně vystavují dítě stále větší zátěži. Klinické zkušenosti nás vedou k přesvědčení, že společnost buď vytváří stabilizující podmínky pro rodiny a vyvíjí se, nebo je nevytváří a postupně zaniká.
LT: V klinické praxi podle toho, jak lidé stonají, se nám ukazuje, že všechny varianty nejsou rovnocenné. Ohrožené jsou hlavně hranice rodin, které se rozvolňují a někdy zpochybňují tak, že se ani jednotliví členové jedné rodinné sítě nemohou domluvit na tom, kdo patři dovnitř a kdo ven. Z hlediska dětí je to ohrožující a zatěžující. Dítě potřebuje uzavřený psychosociální prostor, ve kterém by jeho zrání nebylo rušeno. Složité rodinné sítě s nejasnými a propletenými hranicemi plné vlastních a nevlastních rodičů a dětí mají otevřené vstupní brány pro vnější „infekce“, které mohou být nad síly organizmu rodiny. Jsou nestabilní a narušují základní pocit bezpečí pro své členy.
VCh: Ve prospěch rozvolněných a spletitých hranic rodiny nelze argumentovat zkušenostmi převzatými z jiných kultur. Jsme přesvědčeni, že stupeň diferenciace společnosti je závislý na kvalitě populace, která vzniká právě v relativně uzavřeném prostoru rodiny. Jinak řečeno, převažující styl výchovy dětí určuje tvořivost a bohatství dané společnosti.
Redakce:Ve svých pracích mluvíte o rodině jako o sociální děloze[1]. Je tedy rodina opravdu tak důležitá pro zdravý vývoj člověka a jeho formaci?
VCh: Společnost nemůže produkovat jedince bez žen a mužů, kteří vytvářejí intimní prostředí pro vznik a vývoj dítěte. Počít a porodit samozřejmě lze i jen po jediném nahodilém styku nebo jinou inseminací zcela bez intimity, ale to zdaleka nestačí pro vývoj dospělého člověka. Stejně jako není možné vypěstovat plod ve zkumavce, přesto že se lékaři tak rádi vychloubají „dětmi ze zkumavky“. Nic takového není možné, protože skutečné přirozené podmínky mateřské dělohy neumíme ani napodobit tak, aby se dítě vyvinulo od oplozeného vajíčka k porodní váze beze škod. Jestliže jsme přirovnali rodinu k sociální děloze, nejde jen o básnickou licenci. Našli jsme řadu analogií mezi vývojem plodu v děloze a vývojem dítěte v rodině. Rodina má podobnou funkci pro dítě, jako děloha pro plod: chránit před předčasnými nároky okolí. Plod se vyvíjí postupně, tedy po jednotlivých stupních, teprve když splní jeden, je připraven rozvíjet další, potřebuje stabilitu k plnění úkolů, které nelze předbíhat.
LT: Podobně dítě po narození se nemůže naučit nejprve chodit do školy a pak se teprve učit mluvit. Složitému bio-psycho-sociálnímu procesu se daří v přirozeném prostředí, které představuje nejdřív děloha matky a postupně i emočně výživné a stabilní rodinné vztahy. Komplikované interakce přirozeného sociálního prostředí nelze plnohodnotně napodobit v umělém prostředí kojeneckého ústavu nebo dětského domova. Je známo, že děti vyrůstající bez rodiny nebo v dysfunkčních rodinách mají mnohem větší potíže se zařadit do společnosti, jsou častěji nemocné, častěji naplňují psychiatrické léčebny a věznice.
Redakce: V našem kulturním a myšlenkovém prostoru když se mluvilo o rodině, tak se jednalo vždy o manželskou rodinu muže a ženy jejich dětí. Dnes už toto neplatí. O rodině se mluví i v případech nesezdaného soužití, u rozvedených jedinců, kteří zůstávají s dětmi nadále sami, a teď nejnověji se objevuje snaha homosexuálních párů dosáhnout možnosti adopce. Jaký je váš názor a zkušenost z klinické praxe s alternativními formami rodiny.
VCh: Současný svět poskytující dostatek prostředků k životu a dostatečně bezpečný veřejný prostor, umožňuje existenci celé řady malých sociálních útvarů, které dříve neměly šanci na přežití. Žena s deseti dětmi, která přišla v devatenáctém století o manžela, živitele rodiny, sotva měla naději, že se její potomci dožijí ve zdraví dospělosti. Úplná a často i širší rodina byla, a dodnes leckde na světě je, nezbytnou podmínkou pro udržení života jedince. Už si neumíme ani představit, kolik nemanželských dětí zemřelo v sirotčincích a různých ústavech, kam je zoufalé nesezdané matky odkládaly. Dnes je nesezdaných párů mnoho a není to považováno za žádný hendikep. Pokud si ale takové páry myslí, že se tím vyhnou komplikacím s rozvodem v případě, že jim to spolu přestane jít, jsou na velkém omylu. Problém rozvodu není jen v administrativních překážkách, které musí páry absolvovat, hlavní problém spočívá v tom, že jejich rodičovství rozvést vůbec nejde. Žena, která porodí dítě, je jediným člověkem, který mu bude navždy matkou, a stejně tak je to i s otcem. Všechny ostatní varianty, byť byly sebelepší, jsou jen náhradním řešením. Rodinou je samozřejmě i rodina neúplná, kde chybí otec nebo matka. Je to někdy lepší řešení, než když dítě vyrůstá v prostředí, kde se rodiče marně pokoušejí udržet své partnerství, které je nenávratně ztraceno. Hádky a rvačky dítěti pocit bezpečí neposkytují. Bezpečí může poskytnout dítěti i rodina náhradní a nevlastní rodiče. Stále ale platí, že je to jen náhradní řešení, asi jako můžeme vlastní nemocná játra nahradit transplantovanými, vždy to už bude pro člověka hendikep a záleží na dalších okolnostech, jak úspěšně jej bude kompenzovat.
LT: Existuje rozdíl mezi vrozenými a získanými vztahy a ten nejde překročit. Homosexuálním párům přejeme lásku a dobré partnerství stejně jako všem ostatním, ale při jejich pokusech o rodičovství narazíme minimálně na jeden nepřekonatelný problém. Z přirozených důvodů bude vždy nejvýš jeden z nich vlastním rodičem dítěte a jeden rodičem adoptivním, se vším, co to přináší. Může být dobrým získaným rodičem, ale někde v pozadí bude pro dítě stále podstatný také rodič vlastní. A to se nezmiňujeme o rozdílu mužského a ženského potenciálu v rodině, který je pro zdravý vývoj dítěte velmi podstatný. Genderové stereotypy je třeba pojmenovávat a ty diskvalifikující jedno či druhé pohlaví odstraňovat. Ale některé rozdíly jsou životadárné, je třeba je udržovat a pečovat o ně. Ve společnosti, která vsadila na tvořivost a svobodu člověka, je jednou z velkých výzev, jak hledat novou rovnováhu v dynamice vztahů mužů a žen tak, abychom víc spolupracovali a nevyčerpávali sebe a děti destruktivním soupeřením. To se nám nepodaří, když budeme rozdíly maskulinity a femininity a jejich přirozené zastoupení u obou pohlaví popírat.
Redakce: Má smysl usilovat o politické prosazování prorodinné politiky z hlediska dobrého sociálního zdraví naší současné i budoucí populace?
VCh: Prosazování pro-rodinné politiky, která by více přála rodině, považujeme za zcela zásadní podmínku udržitelného prostředí pro život jako takový. Mnohem významnější, než jsou všechny ostatní aktivity na ochranu životního prostředí dohromady. K čemu by člověku bylo tzv. zdravé životní prostředí, kdyby neexistoval jako sociální bytost? Úspěšnost pro-rodinné politiky se dobře pozná podle porodnosti a demografických parametrů, které s tím bezprostředně souvisí. Je to jednoduché- jakmile se rodí méně než průměrně 2 děti na rodinu, populace ubývá. Dnes máme porodnost v některých evropských státech i jen 1,2. Původní populace je sice rychle nahrazována imigrací, ale tím dochází ke značné proměně celé kultury. Nové rodiny si přinášejí své vlastní tradice a proti většinové společnosti, která vymírá, protože se neumí postarat o svou dostatečnou porodnost, si nutně vytvářejí bariéry. Pro život na Zemi je to alternativa. Tímto přirozeným způsobem se i bez politiků prosadí taková kultura, která bude sama o sobě pro-rodinná- protože jako úspěšnější bude mít více potomků. Úkolem politiků pak bude zajistit takové prostředí, ve kterém by neeskalovalo mezikulturní násilí a tendence k paranoidnímu zpracování přirozené invaze zdravějších pro-rodinně orientovaných populací extrémními hnutími ve většinové populaci. Určitý úbytek produktivity a bohatství společnosti může kromě nespokojenosti přinést rodině znovu smysl. Bez velké sociální podpory se bude rodina muset znovu naučit starat více sama o sebe.
LT: Chceme říci, že zdaleka ne všechna sociální opatření státu, dávky v mateřství, v nezaměstnanosti atd. jsou nutně jen výhodná pro-rodinná opatření. Těmi jsou spíše takové podmínky v zaměstnání, které umožňují oběma rodičům trávit dostatek času se svými dětmi. Vytváření takového prostředí a společenský étos, ve kterém by rodina měla zase vysoký status, a rodičovství by bylo pokládáno za významný úspěch. To nelze zařídit jedním nebo dvěma zákony ani v krátkém čase. Rodině by prospělo, kdyby se odborný výzkum věnoval také rodině jako zdroji zdraví a kdyby i do medicíny pronikalo více poznání rodinných terapeutů. Rodinná terapie je mladá disciplína, která přišla po druhé světové válce s novým paradigmatem: Rozšířila zorné pole z jednotlivce na celý organizmus rodiny a nabízí významné léčebné možnosti změnami tzv.systémových vlastností. K tomu je třeba rozumět nejen biologickým aspektům stonání, ale i psychosociálním souvislostem nemocí.
[1] Trapková L, Chvála V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál 2004