Otec a dcera s poruchou příjmu potravy

Vladislav Chvála, Ludmila Trapková

Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci

Ordinace klinické psychologie Praha

Souhrn:

Když jsme před několika lety zpracovávali statistiku výsledků rodinné terapie asi 120 rodin léčených u nás pro poruchu příjmu potravy některého svého člena, nejčastěji dcery, museli jsme konstatovat, že významnou postavou celého procesu je právě otec. Ne že by matka nebyla důležitá, ale v těch případech, kde se otce podařilo získat ve prospěch dcery, byla terapie úspěšnější než když otec vůbec nebyl k dispozici, nebo se nijak během terapie neproměnil. Situace matky a otce je ve vztahu k dospívajícímu asymetrická. V rodinách s poruchami příjmu potravy saháme na mnohem obecnější jev, totiž na proces separace jako problému tří figur, matky otce a dítěte, který jsme v metafoře o rodině jako sociální děloze nazvali sociálním porodem a o něm publikovali jinde. V tomto příspěvku se chceme zaměřit na objasnění toho, co vlastně od otce v terapii očekáváme, čím může otec své dceři prospět, čeho si proces separace od otce žádá. Jeho úloha není vůbec snadná tím spíš, že většina dětí žijících v materiálním pohodlí mu ji nijak zvlášť neusnadňuje, jejich ženy pro ni mají málo pochopení a současní muži se ji často už neměli od koho naučit. Ve své teorii mostu, která se zabývá vlivem a významem otcovské řeči, ji lingvista Glaeson (1975) charakterizuje jednoznačně: otec dělá dětem most z rodiny do společnosti. Je-li v pořádku, představuje pro dítě to náročnější ze dvou ohnisek v rodině vyžadující řád. Napomáhá otužování dětí pro nároky mimo rodinu. Schopnost snášet řízenou činnost bude totiž nezbytná pro jejich dospělost a osamostatnění. Zaměříme se tedy na otce jako jednoho člena trojice matka-dospívající dítě-otec, ve které proběhne separace jen díky dobré koordinaci všech třech figur, z nich každá plní jiný individuální vývojový úkol. Otcova úloha bývá v současné populaci podceňovaná, popíraná, anebo vůbec mimo pozornost všech zúčastněných, včetně pomáhajících odborníků. Ukážeme, že nedokončená separace otce, stejně jako matky, z jejich původních rodin, může proces separace v další generaci zkomplikovat, nebo dokonce způsobit jeho stagnaci. Porucha příjmu potravy je jednou z možností, jak organizmy členů základního trojúhelníku vyjadřují nemožnost postoupit do nového vývojového stadia rodiny.          

Klíčová slova: bulimie, otec, rodinná terapie, separace, teorie mostu, otcovská a mateřská řeč

Father and daughter with food-intake disorder

Vladislav Chvála, Ludmila Trapková

Centre of complex therapy psychosomatic disorders in Liberec

chvala@sktlib.cz

summary:

While processing statistical information of family therapy results of about 120 families treated by us for food-intake disorder of a family member – mostly a daughter – some years ago we had to detect that an important person of the whole process is especially the father. We do not say that the mother is not important but we could see that the therapy was more successful in those cases where we have been able to win the father to cooperate in the therapy of his daughter than where the father has not been available or has not changed in any way. The position of the mother and father in relation to the adolescent is asymmetric. We deal with a more general phenomenon in the families with the food-intake disorder, namely the process of the separation as a problem of three persons – the mothers, fathers and children. In our metaphor of the family creating a social uterus we defined this problem a social birth. In this lecture we focus on the clarification of the following questions: What do we actually expect from the father in the therapy? How can the father help his daughter? Which demands does the process of the separation make on the father? The role of the fathers is very difficult. In addition, it is complicated by the fact that most of the children – living in material wealth – do not make it easier for them, their wives do not understand this role very much and contemporary men did not often have the opportunity to learn this role. In his theory of the bridge concerning the influence and importance of the way how fathers talk to their daughters the linguist Glaeson (1975) specifies this role clearly: the fathers create for their children the bridge from family to society. If he is all right he represents for his children the more demanding of the two foci in the family which keep order in the family. He helps children hardening. The ability to bear a controlled activity will be essential for their maturity and independence. We are therefore focusing on the father as one member of the tree-member-unit mother – maturating child – father in which the separation can be only completed thanks to a good coordination of the three persons of which each fulfills another task of development. These days the role of the father is often underestimated, denied or no one of the involved persons pays attention to it – including the experts. We will show that an uncompleted separation of the father – alike the mother – from their original families can complicate the process of the separation in the next generation or much more it can cause the stagnation of this process. The food-intake disorder is one way how the organisms of the basic triangle indicate the impossibility to proceed to a new stage of development of the family.

Key words: bulimia, father, family therapy, separation, theory of the bridge, ways how father and mother talk to their children

Úvod:

Dívky s poruchou příjmu potravy za posledních deset let v našich ordinacích zdomácněly. Terapeuti, kteří je neodmítají léčit, se většinou připravují na nesnadnou a dlouhou práci, často zůstávají ve střehu, obávají se podvodů a lhaní. Nad podivným chováním obětí mentální bulimie lze snadno vést moralizující řeči, jejich posedlost tělem svádět na módu či tlak společnosti. I když je každý případ svého druhu originál, přeci jen lze najít řadu společných rysů. Mezi ně patří téměř pravidelně negativní postoj k otci. Setkáváme se s ním tak často, že nás překvapí, je-li tomu výjimečně jinak. Nemohli jsme uvěřit tomu, že by všichni ti otcové byli jednoduše pitomci, jak se nám jejich dcery pokoušejí namluvit. Když se ukázalo, že v rodinné terapii se významně rychleji lepší ty případy, kde se podařilo získat otce, nebo dosáhnout během léčby zlepšení vztahu dcery s otcem, soustředili jsme se v posledních letech  především na tento aspekt složité situace kolem dívky s bulimií či anorexií (Chvála V.,Trapková L., 1998). Protože není snadné ani dívky ani terapeuty přesvědčit o významu otce, předkládáme souhrn našich zkušeností.

1.Kdo je to otec?

Žijeme v době, kdy takováto otázka nemusí překvapit. Tak jsme si zvykli na odstraňování rozdílů mezi ženami a muži, že se někteří kolegové podivují, když ještě vůbec o nějakém rozdílu mluvíme. My upozorňujeme především na význam rozdílu v používání jazyka pro fungování celku matka-otec-dítě.(Trapková, Chvála, 2004 ). Přitom je zcela lhostejné, zda je tento rozdíl vrozený nebo je výsledkem sociální konstrukce. Z řady výzkumů je zřejmé, že k polarizaci jazyka na mateřský a otcovský dochází právě tehdy, když je přítomen také druhý rodič. Aby nezůstalo jen u našeho přesvědčení a svědectví, podívejme se na výsledky některých lingvistických výzkumů, které se rozdíly mezi mluvou matek a otců seriózně zabývají, jak je u nás uvádí Šulová (Šulová L., 2004). 

Většina citovaných prací se shoduje v tom, že matky hovoří se svými dětmi více než otcové. To samo o sobě ještě nic neznamená, proto se badatelé zaměřili na další rozdíly. Oba rodiče nepochybně svůj jazyk přizpůsobují věku dítěte, oba mají na jeho vývoj vliv, ale jsou-li s dítětem společně, zaujímají brzy oba svou specifickou roli a polarizují se. Polarizace v rodičovském páru je systémová vlastnost, kterou nelze zachytit ani ovlivňovat při individuální práci s kterýmkoliv, ale vždy jen jedním členem rodiny. Zatímco specifická role matky tkví nejspíš v poskytnutí pocitu bezpečí a vyhýbá se destabilizaci, otec nejčastěji  povzbuzuje dítě k dosažení úspěchu vlastními silami i za cenu přechodného selhání (Lamb, 1976; Lewis, Weinraub, 1976; Glaeson, 1975).

Většina nálezů se shoduje v tom, že otec je pro dítě náročnějším konverzačním partnerem, než matka. Užívá méně frekventovaných slov už v hovoru s dítětem od dvou do pěti let (Kriedberg, 1975 in: Glaeson, 1975). Otcův slovník obsahuje více vzácnějších slov a jeho řeč je  pro dítě náročnější na porozumění (Šulová, 2004). Jiné výzkumy se věnují otázce, zda jsou oba rodiče vůči dítěti stejně senzitivní a zde nalezený rozdíl je pro naše sdělení nejpodstatnější. Sleduje-li se počet žádostí o vyjasnění ze strany rodičů, ve většině výzkumů byl nalezen větší počet žádostí na straně otce. To je vykládáno tak, že otec má větší těžkosti dítěti porozumět.  Sleduje-li se schopnost rodičů vnímat a dekódovat audionahrávky svých dětí, matky jednoznačně rozumějí lépe než otcové (Weist, Kruppe, 1977). Otcové mají tendenci užívat častěji komplexních forem rozkazů nebo silně nepřímých rozkazů či narážek (Bellinger, Glaeson, 1982). To nutí dítě vynaložit na porozumění otci větší úsilí. Matky  přizpůsobují citlivěji složitost své mluvy řečovým schopnostem dítěte. Otcové mají větší sklon dávat dítěti testovací otázky. Mají tendenci být kognitivně náročnější, direktivnější a snaží se vést didaktičtější styl interakce. Mají sklon opravovat dítě v případě tzv. konverzačních maxim (Masur, Glaeson, 1980). Otcové projevují tendenci být autoritativnější či hravější s určitým agresivním nábojem, což se projevuje více v interakci otců se synem než s dcerou. Matky mají vůbec menší sklon hovořit se syny či dcerami s rozlišením pohlavní příslušnosti (Pellegrini a kol., 1987).  Otec více rozlišuje pohlaví dětí a zachází s nimi více způsobem „pohlavně charakteristickým“, což se projevuje především v herních aktivitách (Kruper, Užgiris, 1987).

Ať už jsou tyto rozdíly mezi matkou a otcem způsobeny rozdílem pohlaví či role, rozdílem ve statusu muže, nebo v jeho verbálním stylu, nebo v selfkonceptu otce, který se může tradičně vnímat jako sekundární pečovatel s více instruktivní rolí než matka, nebo jde-li jen o výsledek omezeného času, který otec s dětmi tráví, je shledáván jako významný a pro vývoj dítěte důležitý. Nejznámější teorií, která se zabývá vlivem a významem otcovské řeči, je Šulovou uváděná Glaesonové teorie mostu (Glaeson, 1975). Autorka hypotézy uvádí, že právě pro otcovo menší vyladění na dětskou řeč je dítě nuceno se více snažit, své mluvy opakovat, vysvětlovat, musí umět méně angažovaného otce zaujmout. Otcův didaktičtější styl může mít kladný vliv na vyvíjející se kognitivní kapacitu obecně. Glaesonová předpokládá, že otec tak představuje most mezi akceptujícím prostředím rodiny a vyžadujícím vnějším světem. Další výzkumy tuto hypotézu podporují. Nezávisle na této teorii jsme velmi podobně popsali úlohu otce v konceptu rodiny jako sociální dělohy, která vychází z našich pozorování při práci s rodinami.

Pro potřebu našeho dalšího zkoumání o úloze otce při rozvoji mentální bulimie považujeme za podstatné, kromě již uvedených charakteristik, i další zjištění, že otcové častěji svým dětem nerozumějí. Děti jsou vytrvalejší v pokusech o komunikaci s matkou než s otcem. Ve vytrvalosti při pokusech o komunikaci se dítě chová jinak s otcem a jinak s matkou. S otcem má tendenci neopakovat původní výrok a přejít k jinému tématu, s matkou projevuje snahu o elaboraci či obměňování původního (Tomasello a kol., 1989).

Otcem býval v rodině doposud častěji ten dospělý, který je méně vnímavý, více direktivní, pro komunikaci náročnější a vyžadující dodržování řádu a pravidel. Taková zkušenost s otcem nemůže zůstat bez vlivu na dospívající dítě a tento vliv je podle všeho pohlavně specifický, když je to právě otec, kdo více než matka činí rozdíly mezi syny a dcerami. A patrně souvisí s nepopiratelným faktem, že se každé dítě rodí z ženy – matky a od ní se separuje směrem k muži – otci, ke kterém se naopak přibližuje. Tento směr nelze obrátit a je od samého začátku vývoje dítěte přirozeným základem rozdílu v tom, jak odlišně dítě prožívá vztah s matkou a s otcem. Ze systemické teorie je známo, že i malý rozdíl tvoří význam. Tento přirozený počáteční rozdíl lze dále sociálně buď likvidovat anebo jej dovolit a a polarizaci jako spontánní systémovou vlastnost dokonce podporovat a regulovat.

Nápadný fakt, že většina poruch příjmu potravy začíná v období separace a že se v populaci vyskytuje 10x více dívek s poruchami příjmu potravy než chlapců, nás nutí si klást některé otázky. Je-li separace náročná především na komunikaci v trojici matka-dítě-otec, jak se výzkumem zjišťované rozdíly mezi matkou a otcem projeví v tomto období? Jaký vliv na proces separace, který se nejspíš vyskytuje v té či oné podobě ve všech generacích, mají změny v rolích mužů a žen, jakých jsme v posledních desetiletích v euro-americké společnosti svědky? Jaký vliv na proces separace má skutečnost, jak sami rodiče ve svém dospívání separaci dokončili nebo nedokončili? Nemůže nárůst poruchy příjmu potravy v populaci více souviset s těmito změnami než s přechodnými a povrchními vlivy módy?    

2. Co dcery od otce vlastně potřebují?

Z uvedených lingvistických studií vyplývá jasně, že otec je obvykle ten obtížnější partner pro komunikaci dospívajícího dítě. Psychologicky je to pochopitelné. Jestliže se dítě odděluje od matky, se kterou tvoří ještě dlouho po narození psycho-sociální jednotu, je matčina schopnost empatie k „části sebe“ téměř samozřejmostí, kdežto otec se musí s tímtéž dítětem psychosociálně teprve seznamovat a při identifikaci s ním se empatickému naslouchání učit. Při troše nadsázky lze tvrdit, že dítě vyučuje otce, jak jej má přijmout (později také pustit do světa), kdežto matku, jak mu má dovolit, aby se oddělilo. Pro každý z těchto dvou vývojových úkolů potřebuje jiný arsenál komunikačních dovedností.

To má za následek často pozorovaný fakt, že dítě častěji vnímá otce tak, jak mu jeho obraz vštípila matka. Ten bývá značně ovlivněn její zkušeností s otcem jako partnerem. A pokud sama neprošla procesem separace, tím negativnější bývá její partnerská zkušenost. Pravděpodobnost, že její dcera projde separací bez problémů se zhoršuje. Prožívání partnerství bývá totiž kontaminováno a zatíženo přenosovými fenomény z neukončeného dětského vztahu s vlastními rodiči, v případě matky s vlastním otcem..

Separační proces jsme popsali jako cestu ze světa dětství do dospělého světa matky, pak do světa otce a nakonec do světa ostatních dospělých. „Cestou do světa“ míníme intimní sblížení s kulturou ženství nebo mužství, jak ji matka nebo otec reprezentují. Při tom, jak se nám v terapeutické praxi jeví, dochází ke zpevnění sexuální identity, která bude nadále významným východiskem pro tvorbu partnerských vztahů. Naše zkušenosti jsou v souladu s hypotézou Daryla Bema, že významným faktorem, ne-li kruciální podmínkou pro utváření sexuální orientace je kromě vrozeného temperamentu také existence dvou od sebe odlišných genderových kultur (Bem, D. J., 1997). Jako eroticky přitažlivá se bude dospívajícímu jevit ta doposud pro něho exotičtější část populace. Nejistota, která proces provází, je zdrojem napětí, které bývá později rozpoznáváno jako erotické vzrušení.

Nejistota je také hlavním tématem našich pacientů s PPP. Pokud překročí únosné meze, lze se jí bránit obsedantním lpěním na jakémkoli tématu. Téma jídla má velmi výrazný interaktivní charakter a pokud je dospívajícím „vynalezeno“ například odmítání jídla, nebo později extrémní lpění na vzhledu či určitém váhovém ideálu a vhodných jídelních „obětí“ za tento ideál, získá tím problematickou pozornost rodičů a navíc naivní jistotu o vlastní hodnotě. Například se ujišťuje, že bude mít hodnotu tehdy, když dokáže snížit váhu, být nejlehčí v celé škole, nebo dokáže nejíst nic, co jedí ostatní. Výkonový charakter PPP nás nepřekvapí, když si uvědomíme, že jde o vztah s otcem, tedy s jeho světem výkonu, hodnocení a „didaktického“ působení. U mladších  dívek trpících mentální anorexií, skutečným nechutenstvím, je ještě příliš brzy na  přímou angažovanost otce. Anorexie „patří“ ještě do vztahu s matkou, se kterou je třeba učinit předchozí vývojový krok sblížení s dospělým ženstvím. Matka chybí obvykle spíše omylem, málokdy je matka skutečně neschopná být k tomu dceři k dispozici. Jako by dívka potřebovala, aby ji na cestu k otci nejprve vybavila matka alespoň základní jistotou o jejím počínajícím ženství. Kdežto syn se při svém pubertálním sblížení s matkou ujistí o tom, že s ní není identický, tedy že je ne-žena. Zjistí dále, že  ho matčina ženská citlivost přitahuje, ale že nebude jeho partnerkou, tu musí hledat jinde. Oba se pak vydávají na obtížnější cestu k otci, který nebude mít ani zdaleka tolik pochopení jako matka. Zatímco syn s ním může vybojovat nerovný boj mužským způsobem  a tím si ověří svou cenu, dcera to musí udělat jinak. A potřebuje, aby jí otec vyšel vstříc jako ženě, ne už jako k dítěti. To bývá nejtvrdším oříškem pro otce, pokud sám neudělal s ženským světem dobrou zkušenost a sám ve vztahu k ženám dosud nedospěl. Případně pokud jsou jeho vztahy k ženám ještě zapleveleny přenosovými fenomény ze vztahu k vlastní matce (Klever P., 2003).  

Zaseknutí procesu v bulimické fázi se nabízí. Pro praktickou a často gurmánskou povahu otce jsou jak upjatá volní (restriktérská) zdrženlivost v jídle, tak obsedantní hubnutí a jídelní rituály naprosto nepochopitelné.  Provokují ho ke kritizování, ironickým diskvalifikujícím poznámkám, na které je dcera v tomto období přechodně přecitlivělá, nebo dokonce k zápasu s podivným chováním dcery. To je sice sbližuje, ale současně oba zraňuje. Místo aby sdíleli intimní témata týkající se setkání ženství a mužství, opakují donekonečna stejný komunikační debakl, někdy až bolestně připomínající stejný debakl v manželství rodičů. Vzájemná přitažlivost otce a dcery je spíše na překážku, neuvědomované síly tabu je od sebe prudce rozhánějí. Vše zpravidla komplikuje frustrovaná matka, jak jsme ji popsali v tzv. „hladovém trojúhelníku“. Dcera se jí vzdaluje a eskalace konfliktů jí bere i partnera. Často se uchyluje k jakémusi moderování vztahu dcery s otcem, opepřeném jejími vlastními výhradami vůči manželovi, což jen fixuje nepříznivý stav. Otec, frustrovaný tím, že se mu nedaří dceru ukáznit, ztrácí postupně naději na to, že „ dcera dostane rozum“ a stáhne se. Podobně dcera ztrácí naději, že se setkání s otcem, ke kterému je instinktivně puzena, zdaří, a nedostatek sebevědomí, které ji stále pronásleduje, ji vrhá o to intenzivněji do náruče bulimické obsese. Na scénu se dostávají další mužské figury, partneři dcery, na které dcera omylem přenáší očekávání, která zůstávají neuspokojovaná ve vztahu s otcem. Z našeho hlediska mají takové předčasné partnerské vztahy nedospělých dcer vlastně „incestní charakter“, aniž o tom mají často o mnoho let starší muži tušení, a prokazatelně situaci spíše zhoršují. Komplementárně to mohou být muži, kteří si sami nesou životem dluhy z předchozích nedokončených vývojových úkolů, paradoxně často k vlastním dcerám.

V době, kdy přichází rodina do terapie, proto nejčastěji vidíme dceru, pro kterou je otec zcela nepřijatelný pedant, který ničemu nerozumí. Vidíme otce, který nad dcerou dávno zlomil hůl a nehodlá se s ní vůbec bavit a zoufalou matku, která si připadá bezmocná a neustále se pokouší oba smířit, nebo otce svých dětí a muže vůbec dávno odepsala.                 

Máme-li odpovědět na položenou otázku, je nyní možné říci: dcera potřebuje být otcem přijatá jako dospělá žena. Ujištění, že je v pořádku taková, jaká je, se vší sobě vlastní psychosexuální odlišností od otce jako muže, který je také v pořádku takový, jaký je. Ona je okouzlující, dobře vybavená pro svůj dospělý život. Potřebuje, aby její animus, který se k otci snaží probojovat jako by byla syn, mohl ustoupit jejímu ženství. Případy, ve kterých je eskalace násilí mezi dcerou a otcem mimořádně silná, to dobře ilustrují. Tím silnějším tam totiž nebývá otec ale dceřin animus. Dcera užívá mužského slovníku a výrazu vůči otci ohromujícím způsobem. Ustupující otec si jen říká o další eskalaci dceřina násilí. 

Podle naší zkušenosti náhradní otec, jakkoli je pro matku vcítivější a jako partner v době dospívání jejích dětí často přijatelnější než původní manžel, situaci příliš neřeší, spíše komplikuje. Zdá se, že proces je ve své podstatě směřován k vlastnímu biologickému otci, resp.do vrozeného, nikoli získaného vztahu. To by však bylo nutno ověřit výzkumem. Nevlastní otec mívá v nové rodině obvykle o to složitější postavení, když mu matka dětí nepředává kompetence k autoritativnímu vedení jejích a ne jeho dětí a sám „pro klid v domácnosti“ na otcovské funkce rezignuje ke škodě dospívajících dětí.

3. Závěr:

Z uvedeného vyplývá, že nestačí jen empaticky a nedirektivně respektovat podmínky, které nám rodina k práci nabízí. Když se totiž vyptáme na začátku práce s rodinou s poruchou příjmu potravy, kdo z rodiny by přišel, nebo koho by dívka trpící bulimií přivedla, velmi často se dozvíme, že otec rozhodně nepřijde, není už s rodinou, nebo se staví k celé záležitosti velmi negativně, „psychoterapii neuznává“, nebo se s ním dcera odmítá vůbec bavit. Stagnaci v tomto místě upevňuje koalice matky s dcerou. Když na ně dáme, léčba se podle našich zkušeností zbytečně prodlouží. Sami od určité doby na přítomnosti obou rodičů trváme, i kdyby měl otec, jak se v některých případech stalo, jezdit ze vzdáleného místa. Často se pak ukáže, že bariéru mezi dcerou a otcem lze docela dobře překonat. Jen výjimečně se nepodaří oba rodiče, především otce, získat a pak nezbývá než podstoupit martyrium dlouhodobé individuální terapie nebo hospitalizace, kdy přirozené figury přenosově nahrazují odborníci. S většinou případů poruchy příjmu potravy jsme do desátého sezení hotoví s dobrým výsledkem, i když samozřejmě jsou i případy, které si vynutí delší práci, včetně hospitalizace.

V Liberci 2.7.2007

Práce byla přednesena na konferenci o poruchách příjmu potravy v Praze v únoru 2007

Použitá literatura

Bellinger, D., Glaeson, J.B.:Sex differencees in parental directives to young children. Sex roles, 1982, 8, 1123-1139 s.                                                                                 3

Bem, D.J: Exotic Becomes Erotic: Explaining the Enigma of Sexual Orientation. Invited address presented at the annual meeting of the American PsychologicalAssociation, 1997                                                                                 5

Gleason,J.B.: Fathers and other strangers: men’s speech to young children. In: Dato, D.P. (Ed.), Developmental psycholinguisitcs: Theory and applications. Washington D.C., Georgetown University Press, 1975, 171-222 s.                                               3

Chvála,V., Trapková, L.: Poruchy příjmu potravy z hlediska vývoje rodinného systému. Čs.psychiatrie č.5, 1998.                                                                              2

Klever P.: Intergenerational fusion and nuclear family Funcioning, Contemporary Family Therapy 25(4), December 2003, Human Sciences Press, Inc., 431-451s.     5

Kruper, C.J., Užgiris, I.C.: Father‘s and Mother‘s Speech to Young Infants. Journal of Psycholinguistic Research, 1987, V ol. 16, No.6                                                        3

Lamb,E.M.: Interactions between two-year-olds ch ildren and thier mothers and fathers. New York, Wiley, 1976                                                                                 3

Lewis,N, Weinraub, M.: The fater’s role in the child’s social network. In: Lamb, E.M. (Ed.), Role of the Father in Child Development. New York, John Wiley, 1976        3

Masur, E.F., Glaeson,J.B.: Parent-child interaction and the axquisition of lexical information during play. Developmental Psychology, 1980, 16, 404-409 s.             3

Pellegrini, A.D., Brody, G.H., Stoneman, Z.: Children‘s conversational competence with thier parents. Discourse Processes, 1987, 10, 93-106 s.                                     3

Šulová L., Raný psychický vývoj dítěte, nakl. Karolinum, Praha, 2004, s.140-148      3

Tomasello, M., Conti-Ramsden, G., Eert, B.: Young children’s conversation with thier mothers and fathers: differences in breakdown and repair. Journal of Child Languague, 1989, I,32-39 s.                                                                                        4

Trapková L., Chvála V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál 2004      3

Weis, R., Kruppe,B.: Parent and sibling comperhension. In: Children‘s speech. Journal of Psycholinguistic Resarch, 1977, 6, 49-58 s.                                              3