Trapková L., Chvála V.: O Babylonské věži a mrtvé a živé vodě jazyka
Text nejspíš psán pro psychoterapeutické sešity v r. 1997
Na začátek se hodí staré příběhy. Jak to dopadlo se staviteli Babylonské věže a o čem ten příběh vypráví? Od hlavního kmene jazyka, který vyrůstá jako strom z hlubokých kořenů lidské zkušenosti, mají neustále tendenci odštěpovat se výhonky nové zkušenosti, dochází k rozlišování nových způsobů pohledů.
Stavitelé Babylonské věže mířili tak vysoko, aby se dostali k samotnému Bohu do jeho vševědoucích sfér. Na díle jich pracovalo mnoho. Při stavbě základů se ještě dobře domluvili, ale čím výše stavba postupovala, tím bylo těžší se domluvit. Možná, že to byl boží záměr zmást jejich jazyky jako trest za pýchu, ale vždyť je stvořil k obrazu svému. S rozrůstajícím se dílem muselo docházet k stále větším nedorozuměním mezi staviteli. Čím víc se vzdalovali základům, tím víc se lišily jejich jazyky. Nebylo mezi nimi nikoho, kdo by se mohl Bohu rovnat ve schopnosti uchopit celé dílo v jediném jazyce, zmocnit se ho jediným pohledem. Tak došlo k rozpadu díla, jak se traduje.
Rodina přichází do naší ordinace, protože se necítí dobře. To, čemu říkají nemoc, vypadá jako chaos, ve kterém se nevyznají. Jednotliví členové rodiny jej na sobě zažívají a jsou více či méně připraveni a ochotni se otevřít změně.
Přidáváme se k jejich chaosu a nemáme v tom momentě nic jiného k dispozici, než svou vlastní minulost, autentické zaměření pozornosti a jazyk. Tedy vlastně nic jiného než ti, kteří nás vyhledali a očekávají pomoc. Setkávají se zcela svébytné světy, které nemohou žádným způsobem splynout, prostoupit se a porozumět si, jak bychom si přáli. Můžeme jen aktivovat všechny složky našeho receptorového pole a vyhledávat ve svém okolí, podobně jako to dělá buňka, odpovědi na naléhavé otázky, odhadovat, jaké jsou jiné světy než je ten náš. Klademe otázky těm, kteří jsou nám k dispozici a nabízíme odpovědi, abychom se tak dali plně k dispozici druhým. Mediem k takové výměně se stal na nejvyšší vývojové úrovni jazyk. Umožnil člověku na rozdíl od zvířat, aby se mohl setkávat s druhými lidmi nejen fyzicky ve světě, kterému Maturana říká „svět k ověření“, ale také ve virtuálním „světě k uvěření“. V prvním se tážeme a dostáváme odpovědi prostřednictvím tělesných smyslů a následnou mentální operací s fakty. Ve druhém světě ohledáváme a tvoříme otázkami a odpověďmi v jazyce, kde mentální proces převažuje.
Prvními větami, kterými se s rodinou seznamujeme, otevíráme společný prostor, ve kterém se bude příběh rodiny ukazovat a přetvářet, díky pokusům a omylům nabývat nového smyslu. Jako by se jednotlivé mysli skrze jazyk dotýkaly a zase stahovaly zpět proměněny. Z chaosu se bude vynořovat tvar. Jazykování (Maturanův termín) je jako očistný oheň, kterým společně s rodinou procházíme a v němž se témata, látka k rozhovoru, proměňují podle svého charakteru: Některá shoří na popel, jiná splynou s druhými a ztratí se v nich, a jen málokterá si uchovají i v nejprudším žáru svou ryzost. Ohni jsou vystaveni všichni zúčastnění, je otázka vkusu, zda se terapeut schová za ochranný štít teorie své školy, nebo se také sám nabízí k dispozici. Autentický terapeut dává příklad k tomu, aby nedocházelo k izolaci jazyka a prožitků, jak na to upozorňuje ve svém referátu dr.Mahler. Terapeut jakékoli školy a zastánce jakéhokoli teoretického rámce může pracovat autenticky a podporovat tak ozdravný proces v rodině.
Neschopnost autenticity ( totiž vyjadřovat autentické pocity a vnitřní děje) může jít tak daleko, že při setkání s jazykem nemocných rodin (a týká se to také terapeutů) máme dojem, jako bychom neměli před sebou živé lidi.
Mladý pár přišel pro sterilitu. Partneři spolu mluvili o tak životném tématu jako je touha po těhotenství tak mrtvým jazykem, že nebylo možné rozpoznat, co vlastně cítí, jestli se na dítě těší, jak si ho představují, a jestli jsou to opravdu oni, kteří si dítě přejí. Anebo se na dítě připravují jen pod tlakem mínění a očekávání okolí, aby nezklamali? Pozoruhodné bylo, jak jim zcela chyběla schopnost rozpomenout se na jakoukoli historii vlastních rodin, přestože nevyrostli v dětském domově, jako by i jejich minulost byla mrtvá. Mluvili jazykem televizních seriálů bez schopnosti spojit jazyk s čímkoli živým. Zdálo se, že umřeli už ve svém životě a ten se stal zdánlivým. Nebylo jasné, jestli se kdy vůbec narodili.
Smrti lze, jak známo, vzít oběť zpět pomocí mrtvé a živé vody. Nesmí se splést pořadí. Mrtvá voda spojuje struktury, terapeut vkládá do chaosu teorii jakoby to byl souřadnicový systém, který usnadňuje orientaci. Kategorizuje, pojmenovává, strukturuje, zachází s mocenskou stránkou jazyka, nemůže nemít moc. Teorie tvoří síť našeho poznání, spojuje rozpojené, vytváří iluzi spojitého obrazu. Ovlivněni vlastními historiemi skládáme z jednotlivých událostí verze mnoha možných příběhů a nabízíme je rodině jako inspiraci, jako legitimní odpovědi na jejich tázání. Jen ty části příběhů, které v mentálním světe rodiny ožijí, jsou platné.
Je-li mrtvá voda obrazem teorie, k živé můžeme přirovnat autentický jazyk. V něm se proměna odehrává. Teoretické interpretace, popisy a vysvětlování mají funkci mrtvé vody v naší práci a šetříme jimi. Teorie působí v systému v osobě terapeuta i nevyslovena. Autentický jazyk plyne a proměňuje se bez hranic. Ve svých metaforách a neopakovatelnosti, v neustálém rozvíjení obrazů a znovuobjevování mnohokrát objeveného, hravostí je vodou, která vdechuje život do zmrtvělého světa rodiny s problémem.
V referátu psychoanalytika dr. Mahlera s potěšením nalézáme obojí: Živou i mrtvou vodu v přiměřeném poměru. Jeho příspěvek je pro nás dalším dokladem toho, co můžeme v posledních letech nalézat v literatuře. Tradiční psychoanalytický jazyk se proměňuje a konverguje s jazykem narativní rodinné terapie. Je pravděpodobné, že i my sami se pod vlivem procesu práce s rodinami stále více vyvíjíme k něčemu, co bychom mohli pracovně nazývat analýzou rodiny. Nebylo by divu, vždyť jedním z podstatných zdrojů rodinné terapie byla na počátku padesátých let psychoanalýza. Vznikla jako revolta mladých (a většina světových autorit rodinné terapie prošla původně psychoanalytickým výcvikem) proti rigiditě učitelů. Potřebovali proměnit jazyk, nástroj terapie, který jim začal překážet. Vrací-li se některé výhonky rodinné terapie zpět k analýze, nacházejí i její jazyk proměněný.
Ještě relativně nedávno napsal klasik rodinné terapie Jay Halley článek pod názvem Proč by se psychiatrické pracoviště mělo vyhýbat rodinné terapii (překlad v Kontextu X-2-1994). V něm snesl řadu argumentů proti kombinaci individuální (a tedy i psychoanalytické) terapie s rodinnou terapií. V době, kdy se rodinná terapie emancipovala od ostatních škol, zdálo se, že jsou zcela neslučitelné. Možná je to podobné, jako když z domu odchází adolescent, pro kterého je nemožné si představit, že by si s rodiči ještě někdy v životě mohl porozumět. Teprve když sám projde vlastním vývojem, může se po čase stát, že se na nové úrovni, poté, co se jazyk rodičů i ztraceného syna novými zkušenostmi promění, budou moci znovu setkat a navzájem se obohacovat. Dítě, které mezitím dospělo, se vrátí ke kořenům. Jak známo, hnutí rodinné terapie zpočátku rezignovalo na individuální diagnosu i historii a začalo se zabývat především autentickým kontextem, ve kterém se symptomy objevovaly. Terapeuti odmítli lineární kausalitu a spekulace o individuálních intrapsychických konfliktech a věnovali se raději zkoumání sociální struktury kolem nositele symptomů. Později se ukázalo, že systém má svou strukturu a dynamiku a hledali strategické intervence. Časem si uvědomili, že problémy existují jen v jazyce a jako takové je lze proměňovat. Na této cestě jsme nahlédli v narativní terapii, že i celý rodinný systém má svou historii, vyvíjí se v čase, stejně jako to analytici uviděli dávno u individua. A tady naše myšlení konverguje.
Jazyk si můžeme osvojovat, napodobovat, prohlížet si ho a proměňovat zase jen jazykem. Vidíme v něm neuvěřitelně rozvinutý původní receptorový aparát buňky, nástroj reflexe světa, který v evoluci radikálně posunul schopnost sebereflexe vesmíru. Jazykem vytvořený virtuální obal Země, noosféra (P.de Chardin), kulturní a duchovní vrstva, vyžaduje specifické podmínky pro své rozvíjení. Z generace na generaci bylo náhle umožněno předávat zkušenosti. Před vznikem jazyka to byl proces velmi těžkopádný. Evoluční skok, který po objevu lidského jazyka nastal, proměnil planetu za posledních 10 000 let k nepoznání.
Pokud zahlédneme jazyk jako pokračování biologických vývojových procesů, snadněji pochopíme to, na co v závěru svého referátu dr Mahler poukazuje. Na transmisi historií, patřících původně generacím předků, které mohou osudově, pokud nejsou uvědoměny, ovlivňovat životy nových „hostitelů“. Nemusíme chodit do tak extrémních případů, jako je holocaust, abychom mohli slova dr.Mahlera doložit.
Příběhy rodů, v nichž se na nevědomé úrovni předávají traumata z generace na generaci a prostřednictvím symptomů vyžadují, aby byly řešeny, běžně zažíváme při práci s časovými osami rodin. A protože pracujeme nejen s rodinami nemocných, ale máme i několikaletou zkušenost s časovými osami frekventantů našich kursů, kteří se pokládají za zdravé, troufáme si tvrdit, že není rodiny, která by nenesla svůj „dědičný hřích“, která by nebyla nucena „účastnit se dávno založené traumatické události a pokusit se nějak uzavřít nebo vyřešit mezigeneračně putující trauma“, jak píše dr. Mahler. Není rodiny, která by nebyla vystavena naléhavému úkolu přispět ke svému ozdravění.
Míváme příležitost ponořit se do příběhu nejméně čtyř posledních generací se spletitými osudy každého z členů rodiny. Není-li výzva vyslyšena, ohlašuje se v nových a nových vlnách symptomů, které vybízejí další a další generace k řešení stále stejného úkolu, jako tomu bylo v následujícím příběhu:
Vyprávěla nám ho 17-ti letá dívka s překvapivě rozumným a pevným rozhodnutím dát své dítě, které ještě nedonosila, k adopci. Těhotenství bylo nečekané, dokonce až do 5. měsíce pravidelně menstruovala. Z časové osy se jen tak mimochodem ukázalo, že otěhotněla přesně ve stejném věku jako její matka s ní. Tato matka sama byla adoptovaným dítětem, když babička přes velké úsilí neotěhotněla. Čekala na adopci ve svých více než 30 letech asi 2 roky a celou tu dobu ji lékařka ujišťovala, že k adopci se dávají děti jen velmi špatných žen. O adoptované dítě se pak, jak svědčí matka pacientky, nebyla schopna starat, dítě měla jen jako povrchní důkaz pro okolí, že je mateřství schopná. Ukazovala je příbuzným a přátelům, autentický vztah zřejmě chyběl. Matka mluví o svém údělu adoptovaného a nemilovaného dítěte jako o děsivé zkušenosti. Proto by nikdy nedala dítě k adopci. Utekla z domu ve 14 letech, potloukala se v partách s alkoholem a drogami. Narodilo jí dítě v 17 letech, po porodu si ho sice nechala, ale nebyla schopná se o něj starat. Opustila později holčičku – naši pacientku a nechala ji u své adoptivní matky. Zkušenost, kterou jako dítě se svou matkou a babičkou neschopnými péče, udělala dívka, ji vedla k jasnému rozhodnutí: situaci řešit odložením dítěte k adopci. Mluvila o tom ze všech tří žen nejrozumněji, jako by byla nejdospělejší, jako první připustila realitu: není schopná být matkou, nemaskovala neschopnost na úkor dítěte. Zatímco babička by nesnesla hambu bezdětné existence a matka nemohla dovolit, aby ještě nějaké dítě následovalo její osud adoptovaného dítěte.
Podivné souvislosti, které se vyjevovaly při práci s časovými osami, se ukázaly mít svou logiku teprve tehdy, když jsme přijali představu rodiny, jako sociální dělohy, to jest virtuálního prostoru, vytvořeného jazykem, který slouží k podobným dějům,jako děloha fysiologická. Dítě v něm dozrálo i sociálně díky replikování jazyka a jazykované zkušenosti rodu a opouští ji sociálním porodem. Mladý dospělý se narodil z původního prostoru, aby založil novou sociální dělohu. Jazyk jednoho rodu se prostoupí s jazykem rodu partnera a navzájem se oplodní.
Příběhy našich pacientů můžeme pro názornost překreslovat do posloupností sociálních děloh. Děje, které v časovém horizontu jedné generace nevzbuzují žádnou pozornost, nabývají pozoruhodných rozměrů v delší perspektivě. Jazyková konstrukce sociální dělohy se nám stala nástrojem vhodným k pozorování toho, jak se na sociální úrovni existence opakují stejné principy růstu jako na úrovni biologické. Rod sílí, rozvíjí se a nabývá na košatosti. Tak jako se na podzim stahuje míza z koruny do kořenů i rod zapouští kořeny vyprávěním svých příběhů. Mýty a příběhy jsou mízou, díky které koruny košatí, zaujímají stále větší prostor. Rody s uzavřeným vnitřním jazykem, který chrání proti pronikání cizích elementů, rody vnitřně svázané pevnými pravidly mívají mohutnější kmen, který rozprostírá svou korunu vysoko. Ty nejukázněnější byly rody královské.
Jindy rod slábne. Trauma, které kdesi vzniklo v generaci prarodičů se dlouho a bolestivě hojí. Záleží na schopnostech a síle dalších generací, zda se rána zacelí, nebo zda se nemoc rodu zhorší. Zdá se, že tam, kde ubývá mateřských schopností, rod slábne až vyhyne. Dcera nepečující matky nebývá dostatečně připravena k péči o vlastní dítě. Tady nejde jen o sílu pudu, ale především o jazyk, který předává jako krevním řečištěm virtuální látky k procesu vytváření a neustálého proměňování emocionálního světa dítěte, výživu k tvorbě duchovního rozměru naší existence.
Jiný příběh z naší praxe zastupuje mnoho dalších podobných. Týká se důležitého tématu: jednosměrného předávání životní síly z rodičů na děti. Kladli jsme si otázku, proč se v jediném období života rodiny, ve které se příběh odehrával, nahromadily u žen hned tří generací poruchy krevního řečiště. Vnučka porodila a málem vykrvácela, její matka pro krvácení skončila odejmutím dělohy a babičku stihla tromboembolická nemoc, jak ukazuje obrázek časové osy. Teprve překreslením časové osy do posloupností sociálních děloh jsme objevili překvapivou zákonitost. V rodině se po řadu generací předávalo nepsané pravidlo, že se dcery mají po celý život emočně starat o své matky a nahrazovat jim tak chybějící muže, kteří se, i to bylo nápadné, v rodině dlouho neudrželi. V době, kdy se vnučka, žena zatím poslední generace, jasně postavila proti tomuto pravidlu a dovolila si odejít od rodinného kmene za svým mužem, objevila se popsaná série symptomů krevního oběhu, jako by rod krvácel.
Pokud se díky mocenskému aspektu jazyka obrátí hlavní proud pečování proti směru času, představuje to ztráty pro růst a sílení rodu. Jazyk je totiž kromě jiného nástrojem působení a distribuce moci, jak ukázal Faucault. Mocenská funkce jazyka udržuje kmen rodu pohromadě, je pojivem jeho tkáně. Kmen stromu propojuje kořeny s korunou. Život rodu se však rozvíjí nekázní, chaosem proti sterilitě řádu, zkrátka živou vodou.
Při předávání rodového dědictví z generace na generaci je nezbytně nutné, aby rostoucímu dítěti byl vytvářen prostor pro růst. To se děje především v jazyce. Nezbytnou podmínkou je, aby pečující osoba samu sebe vnímala až na druhém místě, aby to její ego dovolilo. Jazyk dobrých matek otvírá dítěti svět. Ony jsou dítěti k dispozici, když odpovídají na jeho nekonečná tázání. Osoba, která zatěžuje dítě svými vlastními otázkami a vyžaduje na něm jedině správné odpovědi, v jazyce a jazykem dítěti svět zavírá. Také mlčením, které vzbuzuje pocity viny, bere odvahu znovu se tázat.
Je to jako se stromy: z kořenů vyrůstá kmen, z kmene se oddělují větve, aby vytvořily korunu. Čím méně kmen dovolí rašení nových výhonků, tím vyšší a mohutnější kmen, tím výše se rozvine koruna. Větvení je základní vlastnost vývoje, evoluce. Začíná z nepatrného rozlišení, které, je-li životaschopné, v čase vede ke stále většímu vzdalování od původního kmene. Tím celá rostlina dosahuje do místa, kam by jinak nemohla dosáhnout. Obsazuje větší prostor. I když otázka stromu je velmi jednoduchá (Je tam světlo?) vede k poměrně složité interakci mezi jednotlivými rostlinami. Některé volí strategii nekázně: hned od malého kmínku se oddělují větve tak bujně, že se vytvoří koruna hned nad zemí, vznikají keře. Rychle obsazují světelný prostor. Jiné podléhají přísným pravidlům kmene, a pokud se někde oddělí větev, směřuje přísně vzhůru těsně podél kmene- a vznikne třeba topol. Řád stromu může změnit zahradník, když prostě neukázněné větve odřezává. Umí dokonce zařídit, aby na jediném kmeni vyrostly různé naroubované větve, které budou plodit rozličné plody z jediných kořenů.
S jazykem to není jiné. Základní kmen vyrůstá z kořenů dávné historie, nejprve dokonce ústně tradované, později i psané. Nová a nová odlišení při nedostatečné vnitřní péči o kořeny a kmen vedou k odštěpování větví, obsazují nový a nový prostor. Vzdálí-li se příliš, mají tendenci zapustit vlastní kořeny, dokonce i přinést vlastní plody. Co může být lepším příkladem tohoto procesu, než rozrůstání psychoterapeutických směrů ze společného kmene Freudova učení. Roste jako křoví, nebo jako topol? Sílí jeho kořeny při nepřízni okolí, nebo jsou mělké a stále se ztrácejí proměňujíce se v humus?
Kdyby si stavitelé Babylonské věže udrželi jediný společný jazyk a schopnost dorozumět se v něm, možná by jejich dílo bylo jako z jediného kusu, nemohlo by však košatit. Individuální lidská mysl těká neklidně prostorem a nachází stále nová rozlišení a nová spojení. To vede k poznání. Potřebujeme pokoru ke kmeni a kořenům, ze kterých vyrůstá. Co by bylo s větví, která by objevila nový prostor pro růst, kdyby se oddělila od svých kořenů?
V Liberci dne 9. ledna 1997 8:15