Chvála V., Trapková L.

Náš člověk v Evropě

Na začátek října jsem se tentokrát netěšil. Měli jsme letět do Skotska. V Glasgowě probíhal 6.kongres EFTA. Nechali jsme se přemluvit k aktivní účasti Davidem Skorunkou. Jemu se to řekne, předneste něco, když mu angličtina nedělá potíže! O téma by nebylo, jasně, něco bychom přednést mohli, aspoň uvidíme, jestli naše témata jsou také tématy pro jiné rodinné terapeuty v Evropě. Naposledy jsme se chytli s hamburským týmem Kurta Ludewika na semináři v Praze v ISZ, když jsme se zeptali, jestli pracují také v páru, a zda by to nemohlo být užitečné. Nápadně se změnil výraz celého týmu, jako by v sále něco začalo smrdět. Diskutovat nad rozdíly mezi muži a ženami v terapii zřejmě bylo, jako bychom v českém prostředí chtěli mluvit o chuti k práci mezi Rómy. Prostě politicky nekorektní téma. Tak jsme si v Evropě zvykli, o čem se nehodí mluvit, protože by to vzbudilo vášně, zamlčíme. Jenže naše zkušenost s rodinami, kterou jsme vyložili jako metaforu o rodině jako sociální děloze, nás vede k přesvědčení, že pro zdraví populace je důležité udržovat dvě rozdílné, vzájemně spolupracující subkultury, ženskou a mužskou. Ani u nás to není v některých kruzích přijatelná myšlenka, co teprve v západnějších zemích, které se jeví v mnohém být dál (nebo blíž?) Tak o tom bychom chtěli mluvit ve Skotsku. Ale v angličtině? A ve čtyřiceti minutách? A jak řekneme sociální děloha? Uterus, nebo the Womb? Sociální lůno? No to snad ne! Asi proto jsem zapomněl včas zabukovat letenky. Ale ani chybný výkon, jak by řekl tatíček Freud, nás nezachránil, ani obtíže s převodem peněz do Skotska. Ještě byla naděje, že si drahý výlet nebudeme moci dovolit. Přeci jen letenka přes 8 tisíc, ubytování asi 230 liber, konferenční poplatek asi 7 tisíc. A k tomu to nekorektní téma! Jenže poplatek nám jako pozvaným subplenary speekers odpustili, a na cestu nám přidala nadace Zdraví Preciozy. Že já jim o tom říkal!

No, nedalo se nic dělat, překážky se postupně samy odstraňovaly, museli jsme se začít učit anglicky. Nechali jsme si přeložit přednášku. Pak jsme se ji učili číst. Nejvíc práce nám dalo rozumět tomu, co jsme sami napsali. Zajímavé je, že časem jsme zjistili, že překladatel moc nevěděl o čem to je, takže některé věci bylo třeba přeložit znovu. Když jsem četl přednášku poprvé nahlas, div jsem se nerozplakal sám nad sebou. Copak tomuhle může někdo rozumět? Toho Davida nám byl čert dlužnej. A co teprv, až nastane diskuse!

Letadlo nám neuletělo ani v Praze, ani v Amsterodamu, takže chtě nechtě jsme se ocitli v Glasgowě zrovna tak v čas, abychom pořádně zmokli. Tedy zmokli jsme až večer s Davidem, kdy jsme hledali vhodnou hospůdku, kde bychom důstojně pojedli za nevelký peníz. Byla španělská a měli skvělé víno i jídlo. A David stále ještě nečetl naši přednášku, takže nevěděl do čeho jde. Měl moderovat ten náš blok, kde měli vystoupit také Arlen Vetere a Rudi Dallos. A to se tvářil tak klidně!

Skotské centrum výstav a konferencí Glasgow leží v průmyslové oblasti říčního přístavu. Aby se tam pěší vůbec dostal, postavili dlouhou chodbu přes všechny ty silnice a koleje. Na břehu řeky stojí plechový hangár nezastírající inspiraci operou v Sydny, velmi podobný kongresovému centru v Newcastlu. Aby bylo jasno, kde jste, u vchodu dudák v sukni mrskal škály na dvě píšťaly svých dud s nadutým měchem. Snaživý Skot u druhého vchodu nám sděloval, že je brzy a tady se ještě nic nechystá. Bylo teprve patnáct minut do začátku první plenární předášky. Trochu nás zmátl. Stejně jako velký kongresový sál, kam jsme proti jeho vůli vnikli, aniž bychom se museli tvářit, že nerozumíme. Skotům není rozumět. Myslel jsem si, že jsou to Italové, kteří se učili anglicky tak špatně, jak my.

V sále jsme se hned ztratili. Myslel jsem si, že se tu a tam zeptám Lídy, jestli nerozuměla přednášejícímu lépe než já. Ale než jsem si vyfotil atmosféru sálu, byla fuč. Bloudil jsem davem rodinných terapeutů v potemnělém sále, ale Lída nikde. Aha, tak i přednášku budu muset nakonec číst sám, ale já jí umím jen půl! Než jsme se našli, vyložila Arlen nějaké organizační věci a vzdala hold zemřelým rodinným terapeutům, bylo teď poslední dobou těch úmrtí nějak moc. A začal přednášet Boris Cyrulnik ve francouzštině o neuro-fyziologii empatie. Zatímco skoro všech asi tisíc posluchačů si šlo pro sluchátka s překladem, Lída zjistila, že si zapomněla v hotelovém pokoji brýle, a proto nerozumí. Zajde si pro ně. Nijak jsem jí to nerozmlouval, ostatně francouzština Cyrulnika byla perfektní a přednáška moc dobrá. Překlad do angličtiny ji jen kazil. Tak nám utekl první den, mezi přednáškami jsme bloudili spletitými chodbami bombastické architektury poskládané z dobrých úmyslů státní správy a úsporných opatření. Obsahem některých vystoupení se asi budou zabývat ostatní kolegové, já jsem sladoval hlavně počínání Davida Skorunky, našeho zástupce v EFTA.

On to jistě nerad uslyší, ale viděl jsem, jak dobře si vede mezi ostatními národními zástupci. Možná, pravda, nejmladší z nich, ale rozhodně všemi oblíbený. Každou chvíli se na něho některá členka výboru obrátila ( jsou tam asi převážně ženy) s dotazem či nápadem. Dobře orientovaný ve složité politice národních zástupců a zájmů. Svědčí o tom také jeho zvolení do nového výboru. A že nejde jen o plané řeči, bylo vidět na jeho prezentaci „Towards Better Quality of Life; Integrating Systemic and Narrative Therapy for Mind-Body Systems.“ On se s tím sám jistě nepochlubí, ale bylo to perfektní. Nejen dobře přednesené, ale také to mělo hlavu a patu. Ani neomdlel na začátku, jako bych to udělal já, když nešlo promítat pro technickou závadu připravené obrázky. Zkrátka, je to náš člověk v Evropě.

Co jsem si to nechal do posledního odstavce? No, když jsme byli tak asi uprostřed naší přednášky, do které jsme se druhý den po vystoupení Arlen a  Rudiho vrhli hlava nehlava, říkal jsem si, že nás nejspíš vypískají. Díval jsem se po očku na Davida, co tomu říká, kritické pohledy Šárky G. a Jirky K. v první řadě před námi jsem raději přehlížel. Atmosféra v sále kolísala, teprve ke konci našeho vystoupení jsem cítil, že jsou nám posluchači nakloněni. A když v diskusi pokládali stejné otázky, jaké známe z diskusí u nás, bylo jasné, že nám přeci jen rozuměli. Zdá se, že nám to tentokrát prošlo.  

Listopad 2007. Psáno pro SoftFórum