Ludmila Trapková

Vesmír 2016, 7-8, s. 466-467, ISSN: 0042-4544

S názory o krizi západní kultury se roztrhl pytel. Názory to jsou ponejvíc rozumné, či spíše rozumové a bojovné, jedni proti druhým, se třetími proti čtvrtým, většinou diskutují muži. Profesorovi Bártovi vyčítají, že předpovídá kolaps civilizace, profesor Bárta už toho má dost, protože nic takového nikdy netvrdil, říká jen, že procházíme změnou, o které nikdo neví, kam míří a co nás čeká, a že bychom měli být připraveni. Něco na způsob „jedeme z kopce, držte si klobouky“. Vychází přitom ze svých studií rozpadu starověké civilizace a všímá si nepřehlédnutelných podobností. Čtu jeho vize jako metafory, které vedou ke zpozornění a fyziologicky ke znejistění. Paradoxně mně to uklidňuje. Je tu někdo, kdo nám nehodlá mazat med kolem úst, když zažívá po mnoho let ve své práci starověké drama, které se začíná podobat tomu dnešnímu, a o tom tehdejším toho ví nesrovnatelně víc než všichni kolem.

Naším každodenním chlebem rodinných terapeutů je provázení rodin s psychosomatickým onemocněním, které procházejí vývojovou krizí, často trpí stagnací vývoje, která bývá sama o sobě zdrojem psychosomatických poruch (uzavřený systém spontánně jen degeneruje), a vývojovou krizi je pak nutné vyvolat. Umožnit, aby rodina a jednotlivec, který je její bio-psycho-sociální součástí, mohli vyšplouchnout do dalšího stadia, o kterém nikdo neví, jaké bude, a co koho z nich čeká. Onemocnění organizmu jednotlivce a tím samozřejmě také organizmu celé rodiny (neboť co se v rodině jednomu stane, všem se stane), bývá projevem námahy, kterou zvládání vývojové krize ode všech vyžaduje. Stagnující rodinný systém tvoří symptomy jako zvíře, které se ocitlo v pasti. Mohou to být symptomy i život ohrožující. Úkolem rodinného terapeuta je stát opodál a dávat signály o tom, že něco podobného už mnohokrát viděl a spolu s pacienty zažil, i když pokaždé v jiné podobě. Bude pokládat otázky, které povedou k sebeuvědomování, k reflektování systémových sil, uprostřed kterých se všichni ocitají. Každý může situaci všech zlepšit i zhoršit a nikdo to nemůže zastat za všechny sám.

Jedněmi z ústředních pojmů psychoterapie jsou separace a separační proces. Ten začíná narozením dítěte do světa ohraničeného rodinnými vazbami, které ho dostatečně dlouhou dobu chrání před předčasnými nároky okolí. Pokračuje střídáním klidových fází života s neklidnými úseky více či méně radikálních změn, vyvěrajících instinktivně a nutkavě z hlubin organizmů členů rodiny, a co víc, také zevnitř organizmu rodiny. Úzkost a strach z neznámého pravidelně zcela fyziologicky v pravý čas narůstá, a není na tom nic divného. Rozum zde zůstává zpozdile stát, rozumová řešení přinášejí většinou jen přechodnou úlevu, neboť jde o proces živelný, kořenící v dávnověku, když se lidské vědomí mělo teprve začít probouzet. Podstatou separační krize je vždy, a na každém dalším vývojovém prahu, opouštění starého a známého, když to nové a ze samé podstaty nevědomého procesu neznámé ještě nenastalo. Chce to odvahu a důvěru, že ten krok bude dobrý, že na to nejsme sami.

Obojí poskytuje taková rodina, která je součástí důvěryhodného toku rodů ze dvou stran, ze kterých pocházejí muž a žena. Matka a otec provázejí své potomky do dospělosti, sami tímtéž a přece jen podobným, a ne stejným, procesem prošli a budou ještě i na svých dalších vývojových prazích procházet. Až děti odejdou, až sami půjdou do penze a stáhnou se z veřejného života, až partner zemře, až budou umírat. Na dně tohoto chaotického dění je ukrytý tisíciletý řád. Ohraničení rodiny a vnitrorodinné hranice vytvářejí jeho strukturu. Ve vývojových krizích živých organizmů se tato ohraničení rozpadají, systém se hroutí proto, aby se mohl zevnitř přeorganizovat do dospělejších částí jednoho celku. Dalo by se říct, že odchodem dětí z domova (pokud máme na mysli právě tuto vývojovou krizi) původní rodina zaniká jako mateřská rostlina po té, co se vysemení, anebo jako se děloha po porodu zavine. Bezbolestně to jde jen výjimečně, tato metamorfóza mívá své nemocné, výjimečně i mrtvé. A přece ten, kdo vyrůstal v dostatečně chráněném prostředí, má na takové drama dostatek sil a změna mu může přinášet radostné očekávání a zážitek ne nepodobný adrenalinovým sportům.

Jak naše práce souvisí se změnami v západní společnosti, o jejímž soumraku se vede rozprava? Dávno jsme si všimli, že se některé zákonitosti pozorovatelné už na úrovni buňky, opakují na každé další úrovni vývoje živého organizmu. Popsali jsme vývoj dítěte od narození do dospělosti optikou vývoje plodu v mateřské děloze (Trapková,Chvála, 2004) a užasli jsme nad analogiemi, které porovnání somatického růstu plodu uvnitř dělohy s psychosociálním vývojem dítěte uvnitř rodiny do naší práce přineslo. Začali jsme nově chápat, co to je rodina – sociální děloha, jak můžeme rozumět separačnímu pohybu dítěte v oscilacích mezi otcem a matkou, mužem a ženou, tomu, že odchod dětí z rodiny podléhá stejným zákonitostem jako fyzický porod, objevili jsme sociální porodní cestu, ve které je rozdíl mezi matkou a otcem nepostradatelný a jeden druhého nemůže tak úplně zastoupit. Začali jsme rozlišovat zdravý, „fyziologický“ sociální porod od psychosociální patologie.

Liberální společnost samu sebe ve svém celku poškozuje, pokud tyto souvislosti nerespektuje. Neboť i ona je živým organizmem, jehož zdraví závisí na zdraví jeho jednotlivých „sociálních orgánů“. Těmi nejsou jen zdravé instituce, zdravé pracovní, či sportovní týmy, u kterých si vystačíme s reflexí jejich vzniku a zániku na psychické a sociální rovině, ale především rodiny tvoří základní orgány společnosti, jsou v posledku uchopitelné a jejich podstata pochopitelná jen tehdy, když respektujeme jejich biologické kořeny jak somatických projevů života, tak psychologických instinktů, které jsou vrozené, jak o tom dávno ví hlubinná psychologie. Poškození raného psychosociálního vývoje lze stejně málo napravovat vyjednáváním jako rané poškození tělesné.

Tak například každý člověk má ve své mysli vrozeně dvě místa, jedno pro matku a druhé pro otce. Pokud nejsou tato místa obsazená biologickými rodiči, totiž ti jediní představují pro dítě kompletní bio-psycho-sociální vazbu, všechny náhradní postavy mohou vytvořit s dítětem už jen vazbu psychosociální, která je křehčí, snadněji se rozpadá, vyžaduje větší emocionální investice, není stejně samozřejmá jako ta vrozená. Pánbůh zaplať za náhradní rodinnou péči tam, kde se dítě ocitne bez biologických rodičů. Jak však společnost sama se sebou zachází, když klade mezi vrozené a získané vztahy rovnítko?

Například tak zvaná výměna rolí slouží, pokud vůbec, dospělým, kdežto dítěti je náhradní nikoli vrozenou variantou péče, a jako každá náhrada není stejně prospěná. I tato stojí více sil než ta původní. Dítě se musí předčasně odpoutat z vrozené vazby s matkou a akceptovat v otci „matku“ náhradní. Takže mu tak trochu chybí matka i otec, protože otce, na kterém je, aby plnil mateřské funkce, nemůže dítě prožívat odděleně od matky a příjem jeho lásky je problematizován. Dvě vrozená místa pro matku a otce se mísí v jednu nerozlišitelnou a nevypočitatelnou kaši.  Prožitek odlišnosti vazeb k matce a k otci je přitom klíčový právě během sociálního porodu, během kterého se stabilizuje sexuální a generová, totiž vztahová, orientace buď ve shodě, nebo navzdory vlastnímu biologickému pohlaví. Poukázali jsme zde jen na některé aspekty, jejichž nerespektování ve větší než únosné míře, může mít infaustní vliv na prospívání celé populace. Z našeho hlediska není velkou záhadou, že se v západní liberální společnosti přestávají rodit děti.

Výklad můžeme ilustrovat naprosto běžným příkladem. Právě jsem dostala dopis od matky, která se rozhodla přivést svou rodinu do rodinné terapie.

Vážená paní doktorko, ráda bych řešila naši rodinnou situaci s odborníkem. Jsem rozvedená, mám čtyři děti (syna 12, dcery 9, 8 a 6 let). Nejstarší syn má ADHD, v poslední době se zhoršil, už jsme se objednali u psychiatra. Otec dětí je dlouhodobě zaměstnán v zahraničí. Ani dříve se dětem moc nevěnoval, ale teď se mi zdá, že děti jeho odloučení snášejí čím dál hůř. Syn se předvádí, ve třídě je za kašpárka. Při jednom nedávném výbuchu si dokonce lehal na tramvajové koleje. Zprvu to vysvětloval neovladatelným nutkáním, ale nakonec přiznal, že by chtěl, aby za ním otec jezdil do nemocnice. Nejstarší dcera si začíná vybírat v jídle víc než dřív, mám strach, že se u ní rozvíjí mentální anorexie. Prostřední dcera, která bývala vždy hodně fixovaná na otce, se zhoršila ve škole, lajdačí s pomůckami, je nesoustředěná, duchem nepřítomná. Vysvětluje to tím, že na otce pořád myslí, stýská se jí. Učitelky obou dcer mi opakovaně hlásí, že jsou dcery posmutnělé, málo se smějí. Přiznávám, že když otce před dětmi hájím, že má moc práce, přestává jim to stačit, a když jim vysvětluji, že odjakživa rád cestoval, nechápou to, nejsou na to ještě dost rozumné, nebo spíš zkušené, aby to rozumem pochopily. Myslím, že se opravdu snažím dělat všechno co nejlépe, ale nejde mi vždy dobře nahlédnout do dětských hlav a pochopit jejich problém a vnímání celé té situace. Navíc mi v pozici hlavy rodiny není moc dobře, mám pocit, že už jsem víc za chlapa a drába a že mi na moji mateřskou podporující roli nezbývá energie.
Kdybyste měla pro nás místo v terapii a mohla nám být nápomocna, byla bych velmi ráda.

První, co mě nad dopisem napadne, je údiv, jak je možné, že si tato obětavá maminka nevěří a myslí si, že nevidí dost dobře do hlav svých dětí! Ví otec o jejich stesku? Vlastně by stačilo, kdyby dospělí zařídili, aby děti měly s otcem častější kontakt a otcovské místo v dětských myslích nemuselo zůstávat hladové. Ale tuším, že to nebude tak jednoduché. Otec i matka mají jistě mnoho dobrých důvodů, proč si zařídili život tak, že se rozvedli. Jako rodiče se však rozvést nemohli. Bio-psycho-sociální potřeby dětí trvají, a konečně ani rodiče své biologicky ukotvené vazby k dětem snad ještě nepopřeli. Mám se podílet na hledání náhradních řešení, anebo se pokusím získat otce pro jeho vlastní děti, aby se současně uvolnilo mateřské místo pro matku?

V psychoterapii se setkáváme s  muži a ženami, kteří možná už v několikáté generaci sami nezažili úplnou mateřskou péči a otcovské otužování v jejich obětavé odlišnosti. Pomohli si sice docela zdatně na svět pomocí náhradních postav, ale vyčerpalo je to tak, že jim na vlastní děti sil nezbývá. Budou je objevovat? Zkusí to? Věnují se svým dětem? Anebo bude potřeba, aby se příznaky dětského hladu po lásce, který nenasytí jednopohlavní rodina, staly vážnějšími? Ujmou se jich pak přeci jen pod hrozbou nemoci oba rodiče, anebo se na místo otce dostaví zdravotnictví, stát? Další varianta náhradní péče?

Zdá se, že zákonitosti života se na každé další vývojové úrovni opakují. V rodině – sociální děloze se na sociální úrovni opakují zákonitosti fyzického vývoje plodu v tělesné děloze. Opakují se také v širším sociálním organizmu celé populace? Profesor Bátra přináší svědectví o tom, že i celé populace procházejí zákonitě obdobími klidu a prosperity, které jsou přerušovány vývojovými krizemi. Kdo je neočekává a nezachytí první jejich příznaky, bývá jimi vláčen, místo aby držel kormidlo i za bouře.