INSTITUT
RODINNÉ TERAPIE A PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY,o.p.s. v LIBERCI
|
|
|
|
Příběh systemiky- návrat k příběhu?
(Konference ISZ Systémy v lidech- lidé v systémech, květen 2001, co jsem si z toho vybral ) Vladislav Chvála Jen několik dojmů, abych je nezapomněl: Otec ISZ Kurt Ludewig v referátu „Cesty vývoje systemické terapie: Kroky ze zužujících hranic“ otevřel konferenci kritikou do vlastních řad. Hovořil o „přehánění libovolnosti v duchu radikálního konstruktivizmu některých systemických terapeutů, jako by ve hře nebyly taky emoce a vztah v terapii“. Dokonce pojmenoval současnou situaci hnutí systemické terapie jako „únik systemické terapie z uzavřeného kruhu“. Shrnul historii systemiky od biologických kořenů až k jazykovědě v hnutí postmoderního myšlení. Současnou renesanci zájmu o emoce spojuje s výzkumy chování kojenců. K mému potěšení soudí, že „je třeba se věnovat také intrapsychickému vývoji“ (!). Domnívá se, že v současnosti dochází k rozšiřování hranice systemiky a k novému polarizování. Vyzývá k jednotě systemiků a k tlumení rozdílností. Nový zákon o psychoterapii v Německu nezahrnul systemickou terapii do vědecky podložených metod léčení. Tuto prohru Ludewig považuje nutně za doklad toho, že kromě jiného musí systemici vést politický boj za uznání své metody léčení. Shrnul specifika systemického myšlení. Za podstatný považuje přesun od statického popisu k dynamickému, od materiálního ke komunikačnímu, od materiálního k nehmotnému světu. Pokud by zůstali systemici na původních pozicích, byla by jejich teorie oprávněně označována za kognitivní teorii. Dnes však je třeba respektovat i emoce, které jsou ve hře. Doslova řekl, že terapie nikdy nemůže vést ke spokojenosti, pokud neosloví také emoce. K problému diagnostiky řekl, že ta redukuje komplexitu. Redukci lze připustit ještě jakž takž v neživých systémech, ale u živých organismů je to krajně obtížné, protože neustálé změny a komplexita jsou jejich podstatou. Dilema psychodiagnostiky je v tom, že pro rozhodování je nějakých kategorií třeba, současně toto zařazování vytrhuje z celku. Připustil, že se systemici mohou vracet k biografii, tedy k příběhu. Ne však proto, aby příběh interpretovali, ale aby navrhli pacientovi jiné pohledy. Systemika nechce patologizovat, chce pomáhat, doslova „aniž by lidi musela znát“. Ještě se zmínil o tom, že teorie „systému organizovaným problémem“ byla nedávno kritizována. Je prý třeba rozlišovat vyprávění o problému od prožívání problému. Vráťa Strnad se ke mně přitočil o přestávce aby mi sdělil své nadšení z narrativní terapie, je to prostě úžasné, řekl. Ludewig mu o ní řekl a tak ho to nadchlo, že na to otevřou co nejdřív výcvik. Byl jsem tomu rád, měl jsem pocit, že i u nás by mohl vývoj jít cestou, popsanou ve světě, od systemiky k narrativitě, a dál a dál… Pak mluvila Rosmarie Welter- Enderlin z Zurychu pokračovala v podobném duchu. Také se hlásí k emocím a k příběhu. Zdá se jí, že párová terapie je nějak stranou zájmu, jako by to bylo něco jiného. Domnívá se, že je tomu tak proto, že se párového poradenství v manželských trablích ujala zprvu hodně církev. Chybí teorie rozdílu mezi mužem a ženou. K příběhu a k jeho ztrátě ze zorného pole v systemické terapii řekla, že zbavením se příběhu se sice zbavíme viny, která z něho vyplývá, terapie pak snad jde snadněji. Současně se ztrátou příběhu zbavujeme potenciálu, který v něm leží. Doslova to přirovnala k pokladům ve sklepeních domu. Sama razí pojem „systemická integrativní terapie“, která pokračuje prací s příběhy, asi tak, jako to děláme my ve Středisku komplexní terapie v Liberci. Zdá se jí, že je to důvod, proč mají s klienty malý počet sezení. Uvádí příběh páru, který pocházel ze Sudet a oba byli po válce odsunuti se vším, co to obnášelo. Byli manželi 40 let s tím, že muž se staral o obživu a žena o děti a domácnost, ale jako pár byli prakticky rozděleni. Když se žena dověděla, že muž měl dlouhou dobu milenku, dobrou kamarádku ženy, za kterou z NY dojížděl až do Německa jednou za čas, rozhodla se s tím něco udělat a napsala Enderlinové do Zurychu. Ta pár pozvala, oni přijeli, i když žena pochybovala, že by se to muži zamlouvalo. Jak dosedli na letišti v Zurychu, žena ztratila paměť a muži nezbylo, než se o ni postarat a k terapeutce ji dovézt. Asi v 8 sezeních pak hledají řešení docela tak, jak to známe z naší práce. Nakonec vyklíčí semínko nápadu nového začátku, pár se rozhodne uspořádat novou svatbu pro sebe i celou rodinu s tím, že již dospělým dětem řeknou stručně co se stalo. Toma Evolda, sympatického terapeuta z Kolína n.R. jsem bohužel nestihl,vyprovázel jsem někoho na cestě do Paříže. Mluvil prý zajímavě o moci a mocenských hrách ze systemické perspektivy. Podobně i další přednášku Joachim Hinsch a Ferdinand Wolf o stěžování si- aktivizace okolí- příslib ukončení boje, jsem vynechal, aniž bych si stěžoval. Večer byl raut v Kutné Hoře, kam se výprava málem nedostala pro zácpy na silnících z Prahy. Pohostil nás profesor Jung, na svém bohatém sídle, bývalém statku, který renovoval po svém návratu z ciziny, kde zřejmě dlouho pobýval. Byl sebestředný, se všemi světovými terapeuty se znal, vystupoval tak, jako by byl sám originálem profesorem Junga, nebo jeho syn. Skvělá kapela Krléš, 4 mladí muži hrají a zpívají středověkou světskou hudbu. Moc dobré. Druhý den zahájil dopolední blok přednášek americký terapeut Jay Efran: Základní principy na kontext zaměřené terapie. Napsal o tom prý slavnou knihu, dokonce jí ani nedal název, jak mu poradila sekretářka, aby si prý názvem nesnížil počet potenciálních čtenářů. Jenže časem se ukázalo, že bez názvu se ta věc celá znejasní. A to zase vede k poklesu popularity. Vysvětluje pojem ortogonální intervence, to je takového zásahu, který se liší od obvyklé interakce. Je to taková interakce která vede ke změně. Samozřejmě nejprve je třeba vstoupit do běžné interakce s klientem a vytvořit vztah v takové interakci, které je klient schopen. Pokud bychom však zůstali jen u vztahu, nic by se nezměnilo, je třeba přidat ortogonální intervenci. Terapie dělí podle úrovně, na kterou jsou orientovány: 1. na obsah, 2. na proces, 3. na kontext. Změny kontextu okamžitě řeší proces i obsah. Psychoterapeut je dvorní šašek- smí porušovat zavedená pravidla. Cituje hodně Maturanu, i v tom, že život je proud bez účelu. Smysl a účel vytváříme teprve jazykem. Bez něho jsme jako loď, která je unášená proudem. Domnívá se, že je třeba rozlišovat mind- mysl od self- sebe sama. Zatímco mind je souhrnem všech obran zaměřených na přežití organizmu, self naopak je souhrnem všeho, co nemá za cíl jen přežití. Mind má podle něho jen 3 zájmy: mít pravdu (vyhnout se omylům), - vítězit (nebo se vyhnout prohře)- dominovat (nemůže-li, tedy aby aspoň nedominoval někdo jiný). Psychoterapie je pak spoluprací dvou self (klientovo a terapeutovo) proti mind klienta. Výzkumu psychoterapie se věnoval Günter Schiepek. Systemickou teorii používá k vysvětlení působení terapie vůbec, především teorii změny. Vychází z teorie chaosu a synergetiky, sebeorganizace- přechodu k řádu se spontánním vznikem vzorců. Všímá si pestrosti motivů v promluvách a zjišťuje, že u nemocných jsou rigidní vzorce. Pak dojde pod vlivem terapie k prudkému nárůstu témat a po té ke změně. Dokládá to na grafech. Postuluje osm principů dobré terapie:
V průběhu konference proběhla řada workshopů, jako vždy, těžké dilema, kam jít dřív. Protože pracujeme s Trapkovou ve dvojici, byl jsem zvědav na terapeutické páry. První z nich uvažoval o významu neměnění se, mě nijak nezaujal. Druhou dvojici vídeňských terapeutů Sabine Klar a Franz Reitmayr tvoří podivný šašek- filosof převlečený za „strašného muže“, a docela milá stabilní dospělá ženská psycholožka. Líčili, jak se jim proměnil pohled na terapii od té doby, co pracují spolu. Seznámili se tak, že Sabina dala přečíst svoje práce, kterých měla nepřeberně, Franzovi- filozofovi. On jí k tomu řekl kritická slova, což ji natolik zaujalo, že ho přivedla k terapii. Nejprve byl jen v reflexním rýmu. Sabina se zajímala o to, jak on o lidech přemýšlí a zjistila s překvapením, že myslí úplně jinak než ona. To ji tak překvapilo, že stále častěji pracovali přímo spolu. Líčila, jak Franz často říkal lidem „strašné věci“ a ona je pak musela uklidňovat. Ale kupodivu jim tak šla práce rychleji od ruky a časem se naučila i ona říkat pacientům „strašné věci“. Chtěli asi vysvětlit, že pracovat ve dvou je něco nového, jiného, ale místo toho Franz vede nesmyslné řeči o filozofii, je skoro nesnesitelný, ale je vidět, že Sabina ho dobře snáší, naučila se být k němu shovívavá. Zdálo se mi, že o tom nejdůležitějším nemluví, ale ukazují to. Myslím si, že nejspíš léčí vztahem muže a ženy. Máme totiž také takovou zkušenost. Asi se to dá těžko vyložit někomu, kdo ji nemá. My se domníváme, že taková konstelace a léčba vztahem je výhodná především proto, že naši klienti mají nejčastěji potíže právě v procesu interakce mezi mužským a ženským světem a my jim můžeme ukázat, že to není fatální, že je možné se mezi sebou domluvit i když oba jazyky jsou nutně tak odlišné. Na rozdíl od Sabine Klar a Franze Reitmayra neuvažujeme o filozofii, ale o jazyce a vztahu, chceme-li vysvětlit, proč pozorujeme větší efekt léčby prováděné terapeutickým párem. Celá konference měla pro mě nejen kouzlo přátelského setkání, především pro mě znamenala mezník ve vývoji systemické terapie u nás. Zaznamenal jsem totiž velký pohyb směrem od rigidního chápání čistě „akademické systemiky“ oproštěné od emocí a vztahu, znovu k příběhu, ke vztahu a prožitku. Mívali jsme u nás na severu někdy pocit, že naše práce s časovou osou, práce s transgeneračním modelem, náš příklon k narrativní terapii a externalizaci, jako by byl považován některými kolegy za něco odtrženého od „čisté systemiky“. Zdůvodňovali jsme ty rozdíly mezi naším pojetím systemického myšlení a tím, co jsme mohli sledovat u kolegů z pražských institutů rodinné a systemické terapie stydlivě tím, že jsme neustále konfrontováni praxí, ve které je převaha psychosomatických pacientů. Ti nás nepustili k akademizmu, protože potřebovali našemu tázání rozumět. Narrativní terapie s externalizací se ukázala mít dostatečně laskavou náruč pro jejich úzkosti z nedostatku objektivních nálezů. V Liberci v květnu 2001 |
|
Pošlete e-mail na adresu chvala@sktlib.cz s dotazy či komentáři k této webové stránce. Pokud Vám nefunguje správně, uveďte typ prohlížeče a rozlišení obrazovky. Copyright © 2005 Institut rodinné terapie a psychosomatické medicíny v Liberci,o.p.s. Poslední úpravy 29 dubna, 2012 |