Od časové osy k posloupnosti sociálních děloh

Od časové osy k posloupnosti sociálních děloh

Chvála, V., Trapková, L.

Motto: "...zdravé děti se nebudou bát života,
jestliže jejich předkové budou mít dost integrity,
aby se nebáli smrti."

Erick H. Erickson: Childhood and society
2.vydání, W. W. Norton a Co., Inc. New York, N.Y. 1963

Práci o používání časové osy jako úvodu do léčby psychosomatických pacientů jsme publikovali až po celé řadě let jejího používání. Trvalo dalších několik let, než jsme si uvědomili, že zákonitosti, které se na jednotlivých záznamech rodinných historií neustále opakují, nám ukazují něco velmi důležitého. Napadlo nás sledovat vývoj několika sociálních děloh zřetězených přes generace v jedné růstové linii. Tuto proměnu viděného opakovaně popisujeme při našich přednáškách a seminářích, dosud jsme ji však nepublikovali. Když stavíme posluchače přímo před fakt existence rodiny jako virtuální reality odpovídající na vyšší evoluční úrovni biologické děloze, nemusí být docela jasné, kde jsme ke svému přesvědčení přišli.

Pro ilustraci použijeme kasuistiku, na které jsme poprvé použili posloupnost sociálních děloh. V materiálech SKT Liberec je uvedena pod č. 71/94. Jde o ženu, narozenou v roce 1941 s příznaky panických atak (F41.0).

Časová osa ukazuje, že panické ataky začaly v roce 1990 příhodou se psem, který na tuto ženu vyskočil přesně tak, jak popisuje Kurt Vonegut ve Snídani šampiónů. Nedopadl na ni jen díky plotu, který je odděloval, ale leknutí vyvolalo sérii somatických reakcí, které jí připomínaly příznaky infarktu myokardu.

V rozhovoru jsme sestupovali stále hlouběji do minulosti a ukázalo se, že příhodě se psem předcházel útlum sexuální aktivity v rodině po hysterektomii v r. 1987 pro krvácení. Na jiné nemoci si paní nevzpomněla.

Když jsme se od data jejího narození v r. 1940 vraceli zpět do přítomnosti, objevili jsme, že vlastního otce neznala. Prý zmizel ještě před jejím narozením a svobodná matka s dítětem - naší pacientkou z domova neodešla. Když bylo pacientce deset let, matka se provdala za jiného muže. Líčí, že s ním vstoupil do jejího života strach, který ji pak ovládal po celý život.

V r. 1960 se sama provdala a porodila dceru. S mužem i dítětem zase podobně jako její matka neodešla z domova, ale bydlet u své matky a babičky. To už byly čtyři generace žen v jedné domácnosti. Jako by se zavedlo nepsané pravidlo, že dcera svou matku nikdy neopustí.

Teprve za 12 let, v r. 1972, když zemřel nevlastní otec, narodil se pacientce v úplné rodině ještě syn. V r. 1986 se její dcera vdává, i když rodině se partner nezdál a poprvé nepsané pravidlo porušila, beze všeho se odstěhovala. Když pak za rok na to porodila, už mimo rodinu, málem při porodu vykrvácela, jak se traduje. Co je však z našeho hlediska ještě pozoruhodnější, že nebyla v nebezpečí sama. V téže době, jak si můžeme všimnout na časové ose (obr. č.1), její matka- naše pacientka - podstupuje operaci dělohy pro krvácení, zatímco babička je v nemocnici pro tromboembolickou příhodu. Všimněte si, že ženy tří generací najednou trpí poruchou stejného systému- krevního řečiště.

Když se vydáme do minulosti po časových liniích dalších členů rodiny, ukáže se, že otec pacientky nebyl jediný muž, který z rodiny zmizel. Už manžel její babičky zemřel asi za rok či dva poté, co se jim narodilo dítě - matka pacientky. Babička s matkou pak žily spolu samy až do té doby, než se narodila naše pacientka. Jak už víme, otec se v rodině neudržel. Dalších deset let žily spolu tři generace žen bez mužů, teprve pak si matka pacientky našla partnera.

Rok 1989 přinesl rodině změnu. Zemřela babička, muž se stal v práci nadřízeným své ženy- naší pacientky. Manifestuje se sexuální dysfunkce páru. Teprve poté se odehrála ona v literatuře popsaná scéna se psem.

Už jsme upozornili na fakt, že po odchodu dcery naší pacientky onemocní nejen ona (krvácení při porodu), ale i její matka (také děložní krvácení) a k tomu ještě i babička (tromboembolická příhoda). Souvisí tyto příznaky spolu skrytým způsobem v rodinném systému, nebo jde o nahodilou koincidenci? Kdyby šlo o ojedinělý nález při práci s časovou osou, patrně by bylo možno nad tímto nálezem mávnout rukou. Podobné nakupení symptomů u jednotlivých členů rodiny bývá však pravidlem. Často se nejedná o symptomy, které by tradiční medicína řadila mezi neurosy nebo somatoformní poruchy.

Když jsme tuto jednoduchou časovou osu překreslili jako posloupnost sociálních děloh, překvapilo nás, jak se najednou v symptomech ukázal zřetelný smysl (obr. č.2):

Na grafickém znázornění vývoje jednotlivých generací vidíme pozoruhodný jev, známý z jednodušších biologických úrovní: vznik poruchy a její postupnou reparaci. V první sledované generaci dojde ke ztrátě mužského elementu. Děda zemřel, sotva byly dítěti 2 roky. Vdova vytvoří s dítětem dvojici, která není vyvažována otcem. Dítě roste a současně nahrazuje matce partnera. Je tím porušen směr pečování. Dítě sytí osamělou matku, místo aby tomu bylo naopak a vyčerpává se tím. Nebude mít sílu, aby ji opustilo. O tom svědčí děje v následující generaci.

V druhé generaci žena neodpoutaná od své matky nedokáže vytvořit pevný vztah s mužem a založit tak s ním novou sociální dělohu. Přichází naopak rovnou těhotná a přináší tak plod od muže zpět do původní sociální dělohy. Muž, který ji oplodnil zmizel. Žena tak může zůstat u matky i s dítětem a dál o ni pečovat. Babička mohla pokračovat v mateřské roli a vyhnout se úzkosti z oddělování, strachu ze smrti.

Rovnou čtenáře musíme ujistit, že podobných řešení jsme viděli mnoho a ne vždy se dá svalit vina za opuštění těhotné matky na neschopného muže. V jednom, velmi podobném případě, byla takto opuštěna matka s ročním dítětem mužem, který jako lékař pečoval v té době o těžce nemocnou tuberkulosní pacientku. Odešel za ní a zůstal s ní po celý život. Nešlo tedy o nedostatek schopnosti pečovat, ale spíše o to, že v systému, kde nebyla jeho žena oddělena od své matky, nebylo prostě pro muže místo.

V jiném případě jsme mohli pozorovat pokus o oddělení dcery od matky autenticky. Když se vracely z promoce nastávajícího zetě, nabídla dcera matce dílek mandarinky. Matka propadla panické atace. Jely zrovna metrem, takže dramaticky zkomplikovaly dopravu. K případu přijely hned čtyři záchranné služby. Za příčinu označili mandarinku. Nikdo si nevšiml, že díky příhodě dcera změnila své rozhodnutí vdát se. Zůstala s matkou doma. K nám přišla dcera také pro panické ataky. Díky trpělivosti jejího partnera bylo možno pomalu dcerou od matky oddělit.

V další generaci začíná docházet k postupné reparaci. Matka pacientky postupně zraje, snad se i osamostatňuje. Když je jejímu dítěti deset let, nachází muže a vdává se. Spolu s mužem přišel do rodiny pro dítě nezvyklý princi, vyvolává strach. Těžko si představit, jak velkou sílu sebeodříkání musela vynaložit matka v této generaci, aby dítěti dala to, co sama nedostala. Nepřestala pečovat o svou matku, jak bylo nepsaným zvykem, a dokázala navíc pečovat i o své dítě.

Že se jí to podařilo, je vidět v další generaci. Její dcera se vdává v přiměřeném věku, muže na sebe váže již pevně. Nepřestává kolaterálami pečovat o ženy v předchozích generacích, to ji ještě oslabuje, ale stačí již sytit své dítě tak, že konečně vyroste žena, která si najde muže podle svého gusta a beze všeho se s ním stěhuje pryč od starších generací žen. Se samozřejmostí se odpoutává. Kolaterály zpětného pečování už není ochotná udržovat. Všechna její síla bude věnována následující generaci a kultivaci vztahu s mužem, otcem dětí.

V tomto okamžiku se kolaterální oběh virtuální výživy pečování v rodině trhá. V systému se šíří panika, odchod vnučky konfrontuje životní postoje žen v době, kdy už zpět nelze nic změnit. Zda jde vliv tak hluboko, že se symbolicky vyjádří v symptomu krvácení, nebo poruchy krevního oběhu vůbec, lze jen spekulovat.

V Liberci 21.11.1996