Kosmologie kosmologií

Kosmologie kosmologií

Vladislav Chvála, Ludmila Trapková

Chceme-li se zabývat otázkami kosmologických mýtů z pozice dnešního pozorovatele, jsou jak počátek samotného kosmu, tak původ mýtotvorných sil příliš daleko. Vysazeni doprostřed šíleného labyrintu, pokoušíme se na bilionté vrstvě časových posloupností zahlédnout kořeny současnosti a odpovědět si na otázku, proč je vlastně vesmír matematizovatelný. Z jakých důvodů odpovídá našim omezeným představám, jak to, že lze komplikované děje vypočítat. Nebo lépe ptát se způsobem Whitehaeda, jak to, že ani v aritmetice se nemůžeme zbavit podvědomého odkazu na neohraničený vesmír.¹ Je-li tomu tak proto, že naše vědomé myšlení je abstrahováním entit z pozadí existence, jak W. soudí, je-li myšlení jednou formou zdůrazňování (rozlišování, jak by řekl H. Maturana), pak je naše myšlení samotnou látkou vesmíru vystupující v abstraktních pojmech do zjevného stavu. Koevoluční svázanost seberozvíjejících se systémů má za následek jejich nerozlučitelnost při nemožnosti splynutí a ztotožnění, nebo vůbec dotknutí. To se týká i tak diametrálně odlišných skutečností jako je tělo a duch.

Vůbec nejsme povoláni uvažovat zde o matematických modelech, já porodník a kolegyně psychoterapeut. Naše práce s rodinami ve kterých se objevují choroby, nás přivedla k jazyku, k uvažování o vývoji biologických systémů, snad dissipativních struktur v jazyce dnešních učenců. Rádi bychom si i pro tuto příležitost ponechali přirozený jazyk naší práce, ve kterém se vám chceme pokusit nabídnout obraz vývoje biologických druhů za hranicí vzniku lidské sociální dělohy. To je onen mýtotvorný prostor, bez kterého by dnes nebylo o čem jednat. Uniká pozornosti pro svou samozřejmost, nebo až banalitu své existence.

Ariadnina nit evoluce

Aby nás Ariadnina nit vyvedla z labyrintu, musí být upoután její počátek k něčemu pevnému. Je velmi těžké hledat před několika miliardami let zpět na této planetě pevný bod. Jen spekulujeme, když předpokládáme, že rozhodujícím zlomem ve vývoji makromolekul vznášejících se ve vodách této planety, bylo uzavření světa uvnitř a jeho oddělení od světa venku membránou. Bylo to snad ono biblické:" Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!" Nebo ještě přesněji:" Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou"?²

Se vznikem světa uvnitř (buňky) vyvstala potřeba vybírat, co bude ze zevního světa přijato dovnitř a co ne. Co bude vestavěno do vlastního těla a co bude vyloučeno. Vznikal postupně receptorový aparát buňky, způsob, jak bylo možno vyhledávat látky v okolí nápodobou na vlastním povrchu. Setkání s potřebnou látkou vede ke strukturálním změnám v buňce, vývoji.

Když se nahromadilo dostatek informací, kódovaných v jazyce adenosin a thymidin s cytosinem a guaninem, vytváří se ještě jedna "klenba uprostřed vod", odděluje se jádro od cytoplasmy, vznikají eukaryotické buňky. V jádře je uložená genetická paměť živého světa této planety.

Od tohoto momentu bude trvat ještě nekonečně dlouho, než se začnou spojovat buňky do vícebuněčných organizmů. Po celou tuto dobu se vyvíjel receptorový aparát buňky k další a další složitosti, takže buňka mohla percipovat stále složitější skutečnosti, vnímat stále složitější aspekty světa. Byla dokonce na této cestě skutečným spolutvůrcem tohoto světa. To nemyslíme obrazně ale skutečně, když vezmeme v úvahu proměnu nekyslíkové atmosféry naší planety, vznik mohutných vrstev vápence a uložení velkých zásob energie ve fosilních palivech. živé organizmy proměňují svět, tak, že vytvářejí další a další vrstvy chránící život před smrtícím vlivem otevřeného vesmíru.

Všechno, co si buňky "zapamatují" se předává na další a další generace. Zprávy o tom, jak se přizpůsobovat proměnlivému prostředí, jak uspořádat své tělo. Souhra náhody a nutnosti vede organismy ke stále větší složitosti.

V dalším vývoji došlo ke vzniku vícebuněčných organizmů. Více buněk se spojuje, specializují se, některé z nich ztrácí přímý kontakt s okolím. Funkci receptorů rozvíjejí ty, které jsou více při povrchu. Mezi sebou si však buňky zachovají podobnou komunikaci jakou měli dříve s volným okolím. Vytvářejí mezibuněčný prostor, ve kterém se odehrává podobný děj jaký jsme pospali výše. I tady se buňka "táže" okolí svým receptorem po příslušné látce a dostává odpověď.

Pro kontakt se zevním světem se se stoupající složitostí vícebuněčných v evoluci vyvíjejí specializované orgány. Jejich úkol se neliší od receptorů buněčné stěny. Vícebuněčné organizmy vytvářejí také vnitřkem těla procházející bohatě členěnou plochu v trávicím aparátu, která je celá rovněž určena pro komplikovanou komunikaci s okolím. Prvoústí mají tak jen jediný otvor, kterým potravu přijímají, tráví a nestravitelné zbytky vyvrhují. Druhoústí již mají dva otvory, jeden ústní a jeden řitní. Tok potravy jde jedním směrem. Nezapomínejme však na to, že je to jen rozšíření zevní plochy organizmu určené k setkávání s okolím k výběru vhodných látek a jejich vstřebávání, a k vylučování odpadních látek.

Podobně se vytváří specializované orgány pro dýchání, přijímání kyslíku a vylučování plynů vznikajících během metabolismu. Na veškerém tomto povrchu těla vícebuněčných se vytváří celé receptorové pole, určené k setkávání s okolím.

Všechno, s čím se organizmus setkává jsou reálné látky a energie existující v jeho okolí. Může je přijmout, nebo nepřijmout. Všechno je to součástí světa, který budeme označovat svět k ověření. Lze jej zakusit v jeho vlastní kvalitě na vlastních receptorech.

Ve vývoji živých organizmů má stále větší význam rozpoznávání stavů v zevním i vnitřním světě, které jsou obyčejně označovány jako informace. G.Bateson informaci popsal jako rozdíl činící rozdíl. Jeho pokračovatel, vynikající fysiolog profesor H. Maturana, šel dokonce tak daleko, že vzhledem k tomu, jak vlastně informace vznikají, popřel, že něco takového jako informace lze vůbec přenést.³

Bez ohledu na tuto diskusi existují určité parametry zevního či vnitřního prostředí živých organizmů, které jsou stále důležitější pro přežití. Organizmy musí zjišťovat polohu potravy nebo nepřítele. Vytváří se tak další specializovaná struktura u mnohobuněčných, nervová soustava, nástroj živých systémů konstruující obraz světa.

Vznik CNS

Na úrovni strunatců vzniká zanořením hřbetní části povrchu těla základ nervové soustavy. Nechceme jít do zbytečných detailů, jak však později uvidíme, je významné uvědomit si, že centrální nerovová soustava vyšších organizmů a tedy i člověka, vznikla zanořením povrchu dovnitř. Je svým způsobem specializovanou součástí receptového aparátu organismu. A také se tak chová. Zpracovává zprávy o změnách stavů z povrchu a vydává pokyny k rekaci. Je stále komplikovanější a tento vývoj je završen vznikem jazyka, zatím nejdokonalejšího nástroje k zobrazení skutečnosti.

V bohatém světě živé hmoty vznikne s příchodem homo sapiens jazyk. Do této doby nelze získané naučené zkušenosti abstrahovat, třídit, pojmenovávat a dědit na další generace. U člověka se zvýší množství předávaných informací učením. Se slovem vzniká virtuální realita lidské existence, mýtotvorné prostředí člověka, svět k uvěření.

Nepochybuji o tom, že není třeba vysvětlovat pojem virtuální reality, přesto se na chvíli vraťme do dílen IBM začátkem sedmdesátých let, kdy pracovníci ve vývoji výpočetní techniky přišli na to, že není třeba technické problémy řešit jen rozvojem techniky. Některé hardwarové problémy začali řešit softwarově a začali o těchto prostředcích mluvit jako o virtuální realitě. Tato stručná historie je dobrá k pochopení toho, co bychom rádi ukázali. Podobně jako další rozvoj výpočetní techniky byl umožněn vytvořením virtuální reality, vlastně fungujícím simulováním hmotné reality, stejně s rozvojem jazyka se dostala evoluční vlna na této planetě do další své fáze.

Zatímco dříve bylo třeba k vývoji novinky vzniklé nejprve v genotypu a pak projevené ve fenotypu druhu nejméně 100 000 generací, a k proměně druhu množství ještě mnohonásobně větší, proměnil se lidský svět za dobu existence lidských civilizací k nepoznání. A k tomu bylo zapotřebí jen asi 277 generací za posledních 10 000 let.

Jazyk a svět k uvěření

Hlavním prostředkem zrychlení vývoje živých systémů v posledních desítkách tisících let na této planetě je jazyk. Prostorem, ve kterém se tvorba mateřského jazyka odehrává, je prostor rodiny. Máme důvody označovat tento prostor za sociální dělohu pro četné analogie s dělohou biologickou. Zatímco v biologické děloze se realizuje důležitá fáze růstu lidského plodu, stvoření jeho těla až do stavu jisté autonomie, v sociální děloze se replikuje lidská zkušenost rodičů na dítě. Vzniká schopnost sociální existence, schopnost zmocňovat se specificky lidské virtuální reality, obrazu světa. To je způsob, jak se lidstvo dobírá ke stále komplikovanějšímu chápání světa spolu s prohlubující se praxí proměňující tento svět. Díky předávání zkušenosti z jedné generace na další.

Svět je vyprávěn, nebo dokonce ve vyprávění povstává.⁴ Vyprávění příběhů je způsob, jakým je kousek po kousku svět ze své tajemné a nekončené úplnosti vynášen na světlo, je objevován hrdinou, je uspořádáván podle vypravěče a předáváním se stává vzorem pro další generace lidí, kteří příběh a mýtus převyprávějí. Tím se uspořádává jejich svět podle vzorů svých předků.

Existence lidí není jen onou hmotnou existencí od jídla k jídlu, jako u zvířat. Je typická právě existencí v jazyce, jazykováním, jak popisuje výstižně H. Maturana. Slouží k vzájemné koordinaci chování. To umožňuje vznik virtuální reality lidské existence a následně dramatický rozvoj celé té oblasti, které říkáme kultura.

Otázky a odpovědi

Jazyk se vyvinul z mnohem jednodušších forem tázání ve světě živých organizmů od buňky po mnohobuněčné. Jestliže pátrá buňka po nějaké látce svým receptorem, klade tak svému okolí otázku. Když se jí dostane odpovědi, může jí využít ke své výstavbě. Nedostane-li odpověď, možnost seberozvoje se zavírá.

Tento princip je zachován a bohatě rozvinut v lidském jazyce. Pro jeho složitost a pro komplikovanost mezilidské interakce vůbec, je tato základní funkce jazyka přehlížena.

Viděli jsme, že buňka se může setkat jen s takovou látkou, na kterou je svou strukturou již připravena, kterou dovede detekovat. S jazykem je to podobné. Můžeme se ptát jen na to, co dovedeme formulovat, co můžeme vnímat a co vzbuzuje naši pozornost, k čemu jsme dozráli a k čemu jsme uzpůsobeni naší vnitřní strukturou.

Zatímco fyzikální parametry okolí, teplotu, tlak, vlhkost, proudění, některé druhy záření a chemické látky umíme detekovat podobně jako zvířata, můžeme si svět kolem nás ohmatat nebo ochutnat, nebo jej ucítit, prostě ověřit tělesnými smysly, existují parametry, které takto ověřit nelze. A přesto jsou součástí naší reality. Příběh předků našeho rodu nebo dějiny národa či historie tohoto hrnku, všechno to je možné sdělovat a chápat jen ve slovech.

Slova se pak stávají receptory, kterými můžeme zkušenost přesahující svět zvířat zkoumat. V jazyce jsme schopni jít ještě dál, můžeme vytvářet teorie o příčinách různých jevů, díky praktickým aplikacím pak dospívat k ověřování našich teorií. Znovu se slova stávají receptory, otázkami na existenci některých jevů, a získáním odpovědí se proměňujeme.

Se vznikem lidského jazyka se začal rozvíjet svět virtuální reality. Jinak řečeno, jazyk se stává nástrojem k ohledávání světa, k poznávání, dokonce k vytváření světa. Přestože sám jazyk má svou strukturu, stavbu, syntax, není strukturou ve smyslu molekulárně stavěných receptorů. A přece funguje podobně. Zprostředkovává kontakt mezi vnitřním a zevním světem.

Maturana vysvětluje, že všechno, čím člověk je, je pouze pozorovatel a pozorování. Pozorované jazykem pojmenováváme a tím vydělujeme z nekonečné skutečnosti konečné vzory. Vzor ukazujeme svému okolí v podobě otázky. Na otázku dostaneme, nebo nedostaneme odpověď. A tuto odpověď můžeme buď akceptovat nebo neakceptovat. Tak proměňujeme svoji vnitřní strukturu. V dialogu je při tomto pohledu druhý člověk součástí prostředí. A protože on dělá totéž co my, stáváme se zase my součástí jeho prostředí. Tak se v interakci proměňujeme prostřednictvím vztahů s druhými, v jazykování.

Každá otázka je legitimní, oprávněná, a všechny odpovědi jsou možné. Jsme svobodní v tom, zda a kterou odpověď akceptujeme a kterou nikoli. Pro náš rozvoj je životně důležité, aby se nám dostávalo odpovědí. Pokud nemáme možnost dostat odpověď na otázku, svět se nám v tomto místě zavírá a jsme ochuzeni.

Způsob, jakým svoji skutečnost pojmenováváme, je determinovaný strukturou našeho vnitřního světa, v tomto smyslu je pro každého z nás individuálně charakteristický. Z nekonečného pozadí vnitřní skutečnosti slovy vyjímáme konečné vzory, které odlišeny od tohoto pozadí ukazujeme svému okolí. Tam je mohou nalézat druzí lidé jako odpovědi na své otázky. Stávají se tak zdrojem jejich proměňování. Také všichni ostatní jsou zcela svobodní v tom, zda to, co jim ukazujeme, akceptují nebo ne.

Protože však jazyk jako nástroj zkoumání světa vznikl postupnou evolucí navazující na vývoj receptorů živých systémů, odpovídá svou stavbou a schopnostmi struktuře zkoumaného světa. Nelze se proto divit, že je v něm možno dělat relevantní operace, které svět k ověření zobrazují ve světě k uvěření.

Hledání nových odpovědí ve světě k uvěření, vyžaduje hledání nových vztahů, ve kterých se lze tázat a dostávat odpovědi, kterým je možno důvěřovat. Vnitřním růstem skrze další a další vztahy se zpravidla ztrácí původně nabytá důvěra ve staré odpovědi a člověk se vydává na cestu za novými učiteli, bohatěji rozvinutými, než je on sám, aby znovu nabyl jistoty v odpovědi. Tak se neustále rozvíjí náš svět k uvěření do šířky a do hloubky. To je proces, ve kterém se na sebe našimi smysly podíval vesmír po miliardách let od svého počátku.

V Liberci září 1996

¹ Whitehead, A.N.: Essays on Science and Philosophy, Philosophical Library, New York, 1948

² Genesis, kap. 1,odst.6

³ Dell, P.F.: Understanding Bateson and Maturana: Toward a Biological Foundation for the Social Sciences. Journal of marital and Family Therapy 1985, Bol, 11, No 1., 1-20.

⁴ Neubauer,Z,:O cestě tam a zase zpátky,Jůza, Praha 1992