Kasuistika: Chlapec, který naučil maminku mluvit

Trapková L. , Chvála V.

Před vánoci 1998 jsme přijali do léčby rodinu s tříletým synem pro potíže s jídlem. Matka před 13 lety poprvé porodila, ale dítě při porodu zemřelo. Pak teprve se seznámila se současným manželem a asi po 6 letech známosti se vzali. Synovi dali jméno po otci. Matka popisuje prudké zvracení obloukem, které vydrželo po celou dobu kojení a později přešlo i na nekojenou stravu až do dvou a půl let. Vypozorovali, že jsou jídla, kdy je to snad lepší, tak ostatní jídla omezovali. Postupně se vrátili k jídelníčku půlročního dítěte, které Lubošek nedovolil měnit.

Lékařka, která o dítě pečovala, matce tvrdila, že je to špatným režimem, a že je dítě zdravé. Navrhovala, aby šlo do jeslí a otrkalo se. V jeslích trvali na tom, aby byla matka pevná a dávala dítěti to, co ona uzná za vhodné, že děcko potřebuje. Ale Lubošek ukazoval nezlomný charakter. Vydržel nejíst třeba 7 dní, až se zhroutila maminka. Tak zhubl, že musel být hospitalizován. Našli gastroesofagický reflux, předepsali Prepulsid a při kontrole v září toho roku byl v pořádku. Matka si našla jiného pediatra, ale ani ten nebyl s prospíváním dítěte spokojený, přestože zvracení ustalo a poslal rodinu k nám. 

Matka syna chválí, jak je chytrý proti jiným dětem. Když o Luboškovi mluví, používá zásadně plurálu, který je typický pro maminky kojenců. Luboš při prvním setkání laškuje s otcem a nakonec mu sedí na klíně, takže by nás nenapadlo, že je mezi otcem a synem nějaká potíž, jak tvrdí rodiče. Dítě si prý nevezme od otce žádné jídlo, krmí ho jen matka. Lubošek se před cizími stydí, ale bystře sleduje situaci. Mluví bez zábran "dětštinou", které není vůbec rozumět. Rodiče plynule překládají.

Otec je prý raději v práci, protože doma po něm matka pořád něco chce. Vyptáváme se, jestli by mohl být víc k dispozici po dobu než společně zvládnou růstový úkol. Otec je vstřícný, matka to zpochybňuje. Neodmítli další sezení před stážisty. Oba se ptají, co mají do té doby dělat. Navrhujeme, aby otec zkoumal své možnosti, jak pobývat víc se synem a mužsky se u něj prosazovat.

Podruhé jsme se setkali v polovině ledna 99 před stážisty ve velké místnosti. Začínáme na židlích, matka chová Luboška na klíně. Je po vánocích, referují o zlepšení, podařilo se, že Luboše krmil otec přesně podle návodu matky, která jídlo připravovala. Byly pro to dobré podmínky, otec byl nezvykle hodně doma, matka naopak odcházela třeba i na dvě hodiny "do obchodu". Otec referuje, že neměl se synem žádný problém. Za pozornost stojí, že byli všichni nemocní. Už v listopadu brali penicilin, o vánocích se o ně nemoc pokusila znovu. Položila otce a syna, matka je obsluhovala a znovu se po půl roce objevilo zvracení. Matka však zůstala klidná, věřila, že příčina se v Praze odhalila a poruchu lékem odstranili. Měla dobrý důvod, aby se k příznaku chovala jinak než před hospitalizací, totiž, aby mu už nevěnovala tak velkou pozornost jako dřív. Zvracení bylo nyní "jen kvůli kašli a zahleněnosti", to je podle matky normální. Vždyť od června Luboš nezvracel, byl v jídle jen extrémně vybíravý, nebo nejedl vůbec.

Pracujeme jak v jazyce a s jazykem, tak neverbálně. Mezi čtyřmi židlemi, kde sedí dospělí, rodiče a terapeuti (Vláďa a Lída), leží na zemi plastelína. Lída jde první na zem a začne z plastelíny cosi modelovat, podá kus Luboškovi, ten matce, pak nabídne i otci. Vláďa si také vezme. Vznikají "příšery" podobné brontosaurovi, hračce, kterou si Luboš přinesl. Nesnese, když mu není věnovaná pozornost, a když se dospělí baví mezi sebou. Matka mluví o tom, že doma e to stejné. Luboš jí nedovolí bavit se ani se sousedkou, které říká babičko. Odvede si ji pro sebe do jejího bytu. Totéž se děje tady. Nenechá matku vyprávět, sápe se na její klín a překotně na ni mluví svou dětštinou, ze které chytáme sotva každé desáté slovo. Matka, případně otec překládají doslova. Není pochyb o tom, že Lubošek má nadprůměrný intelekt, řeči dospělých rozumí a má bohatou slovní zásobu. Aktivně však používá tu svou a proč by ji měnil, když mu jeho nejbližší bez potíží rozumí. Rodiče dokonce ani nenapadlo pokládat Lubošovo patlání za příznak, se kterým by se mělo něco dělat. 

Jakmile poznamenáme, že Luboš snad ani nemusí mluvit srozumitelně, když se rodiče tak snadno učí jeho jazyku, vystoupí matčina zranitelnost na kritiku. Byla dlouho sužovaná tvrzením lékařů, že je chyba v ní a ona by tak ráda byla perfektní matkou, už nevěděla, co víc by ještě měla dělat. Pro rodiče bylo osvobozující, když se v Praze nalezla somatická příčina. Dostalo se jim zadostiučinění, že není vina v nich. Mnohokrát se k tomuhle sebeospravedlnění vracejí, kdykoli naše otázky směřují k nabídce, že by mohli s příznakem, a to nejen s jídlem a zvracením, ale i s patlavou řečí, zacházet jinak. 

Matka se hájí, jak nikdy o zvracení nemluvili před Lubošem, aby ho snad nestresovali. Nemohou pochopit, jak se mohlo stát, že když Luboše dali do jeslí na doporučení lékařky, on velmi přesně odhalil příčinu a večer před nástupem prohlásil: "Nemysli si maminko, že tam budu jíst." A to taky splnil. Rodiče poslouchali za dveřmi a rychle si ho vzali zase domů, aby syna zachránili před stresem. Matka žije v přesvědčení, že musí zůstat za každou cenu klidná, nikdy nesmí na dítě křiknout, přestože uvnitř klidná nebývá. Doposud vždycky se dokázala ovládnout. Napětí ventiluje na manžela. Symbióza matky a dítěte je skoro tak dokonalá, jakoby byli v šestinedělí. Matka si vůbec nedovede představit, že se jednou od sebe vzdálí. Vysvětluje to dlouhým čekáním na dítě po úmrtí prvního. Nemá jiný smysl života. Manžel vydělává peníze, jako otec je mimo její zorné pole a on sám si místo vedle syna nedělá. Zdá se dokonce, že ženě by stačilo, kdyby ji muž jen oplodnil, pro sebe ho snad ani nikdy nepotřebovala. 

Vláďa vyzkoušel ke konci trochu násilí vůči děcku. Navzdory tomu, že si Luboš po celé sezení velmi pevně rozhoduje, co dovolí a co ne, Vláďa jej překvapí, chytne jej do náruče, mačká ho a laská. Luboš strne a později, než by se dalo čekat, se rozpláče. Matka zrovna není pozorná, něco zaujatě vypráví, takže nestihne dítě chránit. Ledabyle Luboška obejme a ten se rychle uklidní. Nezdá se, že by Vláďu odmítl. Rozkazem žádá matku, aby se Vládi zeptala, jestli si smí vzít z mísy kámen, který se mu líbí. Jde bez řečí na lehký matčin pokyn k otci, když se mu matka zrovna nemíní věnovat. Zdá se velmi nápadné, jak o pohybu k otci rozhoduje matka a ne syn, a že jej často neuvědoměle brzdí. Otec se chová přiměřeně, jen není moc doma, a tak schází dostatek příležitostí, aby se k němu mohl syn vydat a častěji opouštět zónu matky. Domů odcházejí s úkolem: Bude-li syn zase zvracet, uklidí po něm otec a ne matka. (Matka nevěří, že by to otec dokázal.) Bude dítě krmit co nejčastěji místo matky.

Třetí setkání se uskutečnilo na začátku února. Matka se svěřuje, že se minule před stážisty cítila jako u zkoušky. Otci naši kolegové nevadili. Navíc si pochvaluje, že se jim žilo normálně, Luboš nezvracel a tak nebylo co uklízet. Matka vyslovuje přání, aby syn už normálně jedl, vyhýbá se obědům. Matka soudí, že je to tím, že právě obědy nejvíc zvracel, proto se jídla bojí. Stává se, že vidí nějaké děti jíst a vyděšeně uteče. Vyhýbá se potravě, kterou musí kousat, ale ne důsledně, jen při obědě. Jinak kouše pečivo, tatranky, dokonce vášnivě už od dvou let i buráky. Stačí však, aby mu matka dala do mixované stravy k obědu kousky mrkve a už je vyplivne.

Staráme se o klid matky, vypráví nám svou historii. Naznačuje, že měla špatné dětství, její matka jí a bráchovi poroučela jako zlá macecha z pohádky. Když matka Luboška udělala maturitu, postavila jí její matka kufry před panelák, aby se už o sebe postarala sama. Bráchovi dokázala vystěhovat pokojíček, když neměl uklizeno. Jako sestra se ho celé dětství zastávala. Ještě dnes by babička nejraději organizovala život dospělým dětem. Luboškova matka se za podpory manžela vzepřela a rodiče se urazili. Teď čekají, kdo udělá první krok, už to bude půl roku, co se neviděli. Na vánoční pozdrav rodiče neodpověděli. Pochválíme matku, že zařídila zdravé oddělení. 

Zkušenost s tvrdě trestající vlastní matkou vedla u matky k pevnému předsevzetí, že své dítě bude vychovávat úplně jinak. Lubošovi dává hodně volnosti, pokud možno nezakazuje, nepřikazuje, netrestá. Ale dovede byt i pevná, když má naši podporu. Luboš mluví dnes srozumitelněji a je jasné, že se s ním dá mluvit jako s dospělým. Rázně si upravuje situaci s námi. Matka dobře slyší na metafory o synchronizaci ve vývoji matky, dítěte a otce. Matka je svolná a sama zve otce, aby se účastnil překonávání zástavy ve zrání dítěte, pokud jde o Lubošovo zacházení s jídlem. Otec by rád nechal věci svému průběhu. My jej získáváme, aby si dělal pro dítě nyní víc času. Během sezení si Luboš užívá rodiče rovnoměrněji než minule, často vyhledává otce, matka už tolik nebrzdí.

Jakmile si všimneme, že matka brání, aby Lubošek doma při hře otce kousal, moralizuje, že "se to nedělá", vytvoříme na téma kousání divokou konfusi. Uděláme krátkou přednášku o významu zubů ve fylogenezi a pobídneme rodinu, aby matka nechávala Luboše s otcem víc bez své přítomnosti. Luboš si během naší řeči vleze k otci na klín a bolestivě jej hryže matce přímo před nosem. 
Na cestu domů úkol experimentovat, rozrušovat navyklé stereotypy kolem jídla.

Za měsíc, začátkem března se vidíme počtvrté. Luboš je zlepšený, řeči je podstatně lépe rozumět, rodiče se nám diví, nepostřehli změnu. Rozuměli mu předtím stejně jako dnes. Změnili se zřetelně i rodiče. Matka se drží ukázněně stranou a umožňuje větší kontakt Luboše s otcem. Ten si ho bere do práce, jsou spolu i celý den, jen na oběd se vrací k mámě. Ale je ta změna směrem k separaci od dítěte na matku zřejmě trochu náročná. Propadla se do podivných únav, vypadá jako po nemoci, připadá si tak, a trpí nechutenstvím. Zarámujeme její stav pozitivně, odpočívá po dlouhé cestě s břemenem. Zřejmě stoupá napětí ve vztahu k její matce, kde není separační proces ani v jejím věku ještě ukončen. Druhá babička, matka otce, nevydržela napětí mezi mladou rodinou a tchyní svého syna a rozhodla se, že dá vztahy do pořádku. Zavolala druhým rodičům pod jakousi záminkou a dala jim k telefonu Luboška, ale narazila jen na prudkou žárlivost. Matka Luboše tak prožila další zklamání. Otvíráme v tranzovém kanálu s matkou tuto kapitolu, která ji tíží od dětství.Když začala mít znaky dospělé ženy, asi v 16 letech, začala se její matka chovat jako šílená, žárlila, bránila jí v jakýchkoli kontaktech, našla si sama dokonce v té době milence a vodila si ho domů. Lubošova matka se pokoušela rodinu chránit, ale otec ji zklamal, řekl jí, aby se do toho nepletla. Jindy vyhodila mámina milence z bytu a matka ji za to těžce zmlátila, aniž se jí otec zastal, dodnes je křivda živá. Po celé dětství si rozuměla více s otcem než s matkou. Otce zbožňuje, asi před 3 lety zažili spolu hezké 3 měsíce, kdy se otec rozhodl od matky odejít a objevil se také u nich doma. Matka mu psala vulgární dopisy, ale když si pro něj osobně přijela, vrátil se k ní, a od té doby s ním ztratila dcera kontakt. Otec sám nikdy ani nezavolá. Dcera tím trpí. Uvědomujeme si, jak je pro ženu s takovými zkušenostmi nesnadné spoléhat se na vlastní mateřské instinkty a jak těžce musí hledat výchovné postoje. Chápeme také, že jí nepomáhala kritika lékařů, jejichž odhad byl zřejmě přesný, ale tato žena jim nemohla rozumět. 

Podporujeme změny. Luboš už neutíká z místnosti, kde leží jídlo, matka spokojeně vypráví, jak sám od sebe snědl kousek řízku a jak o sobě říká, že je velký. I nás rázně opraví: "Nejsem Lubošek, ale Luboš!" To bereme vážně, matka pod pochvalami rozkvétá, otec je spokojeny. Slibujeme další změny.

Páté setkání zase před stážisty. Matka referuje o dalším zlepšení, pokládá za zlom v jídelním režimu rodiny, že stolují společně a Luboš od stolu neutíká. Všechno ochutnává, když matka vaří, těší se, jaké to bude dobré. Matka si sedla k obecenstvu zády, ale na závěr je v rozhovoru se stážisty velmi otevřená. Rozdělili jsme se na dvě niky. Na zemi se nechává Luboš překvapivě snadno získat pro modelování, dřív se všeho štítil. Modelují s Lídou šneky a hrají si s nimi, otec jim sekunduje. Na židlích výš sedí matka s Vláďou, který s ní probírá mateřské starosti. Tak držíme po celé sezení přirozeně hranici mezi dvěma donedávna pevně symbioticky spojenými partnery, mezi matkou a čtyřletým synem. Řeč Luboše je zase mnohem lepší než minule, už se stane jen vzácně, že mu nerozumíme. To nás pak Luboš pošle přímo: "Zeptejte se maminky." Lída předvádí matce, jak po Lubošovi opakuje jeho spontánní výroky se správnou výslovností. Když to bude dělat matka také tak, bude se řeč zlepšovat sama bez opravování.

Luboš se chytil hry se šneky. Společně s Lídou vymodelovali mámu, tátu a malého šnečka. Opakují donekonečna, Pavel dychtivě: "Řekni, táto, kde je zelí?". Lída opakuje za malého šnečka: "Táto, kde je zelí?" Luboš vymodeloval obrovské zuby a šneček "žere" zelí. Zelí se zmenšuje a ulita se zvětšuje, bude brzy velká jako tátova. Luboš se prudce brání, když se Lída "splete" a zkusí obměnu: "Mámo, kde je zelí?" Luboš se už i ve skutečnosti pohybuje rád blíž otci než jen v zóně matky. Volně pobíhá od Lídy a otce k matce, aby jí sděloval novinky. Nakonec se mu nechce domů, vyžaduje slib, že doma budou ve hře pokračovat. Matka se zhrozí Lídiných slov, která jsou podle ní sprostá. "Žrát" se neříká! Lída se směje a naopak slovník ostrých slov zesílí, vypráví, jak její syn vykřikoval na souseda opravdu sprostá slova. Matka se neurazí, je jen překvapená a souhlasí, že je možné slovník povolených slov rozšířit. Uvolňujeme úzkostné sevření kolem dítěte. Matka dělá pokroky v růstu podle potřeb dítěte. Dovídáme se novinku, začala prý uvažovat o druhém dítěti. Plánovali víc dětí už před svatbou, ale teprve nyní se uvolňuje místo vedle Luboše. I tak má matka obavy, jestli dokáže dát druhému dítěti tolik lásky jako Lubošovi. Děti jsou smyslem jejího života, prohlašuje vášnivě. Vypravuje, jak se Luboš na procházce nečekaně pustil její ruky a šel si hrát na louku. Druhy den večer plakal! Matka tak dlouho pátrala po příčině, až ji Luboš uspokojil: Plakal, protože ji opustil.

Za měsíc, to už byl květen, se přišli rozloučit. Luboš mluví srozumitelně, přiměřeně se stydí, celou dobu vydrží otci na klíně, ani jednou se nepřidal k matce. Tu to neznepokojuje, separace postoupila, uvažují o druhém dítěti. Otec se přirozeně Lubošovi věnuje, modelují spolu, šeptají si, nevadí, že na otce mluvíme, Luboš nevyžaduje pozornost výlučně jen pro sebe jako to dělal dřív. Je to spokojené klidné dítě, matka jakbysmet. Experimentuje s jídlem, sahá do talířů rodičům, s kamarády dokonce vyzkoušel i šťovík a matka se nesesypala. Matka přeci jen ještě úzkostlivě pozoruje, jak si při obědě Luboš všechno mačká, nechce krájené brambory, ale vzápětí si matka uvědomí, že ona si to na talíři dělá taky tak. Poptáváme se na závěr po prarodičích. Babička zavolala při příležitosti narozenin druhé babičce a uondala ji stížnostmi na neposlušnost dcery. Matku to ani nevyvedlo z míry.

Rozloučili jsme se a po roce dostáváme zprávu, se v rodině narodila zdravá dvojčata. 

SKT Liberec
Jáchymovská 286
46010 Liberec 10, http://www.sktlib.cz