Pochází erotické z exotického?(Nad jedním vysvětlením tajemství sexuální orientace podle Daryla J.Bema) Vladislav Chvála V uvítacím projevu výročního zasedání Americké psychologické asociace v r. 1997 psycholog Daryl J.Bem si dovolil vyslovit názor, který v našem civilizačním okruhu působí provokativně. Co když se mýlíme v interpretaci výsledků některých významných studií, které konečně, jak se zdá, přinesly důkazy o tom, že sexuální orientace přeci jen bude vrozená. (Bem, 1997) [1] Většinou se tak totiž výsledky např. San Franciské studie interpretují. (Bell, Weinberg & Hammersmith, 1981a)[2] Její autoři prokázali na rozsáhlém vzorku, že jediným a nejsilnějším prediktorem sexuální orientace v dospělosti pro obě pohlaví je dětská pohlavní non-konformita. Ale co když nejde o důkaz vrozenosti odlišné sexuální orientace, ale jen o důkaz vrozené variability temperamentu dítěte, a teprve ten je odpovědný za onu generovou non-konformitu, tedy neochotu sdílet se svými vrstevníky pohlavně přiměřené hry? Podle Bema se totiž vrozený temperament významně podílí na takových interakcích dítěte s okolím, které vedou k vývoji a pozdější fixaci většinové nebo menšinové sexuální orientace. Zdá se to být jen minimální rozdíl v interpretaci, ale kontroverzní autor na jeho základě nabízí zajímavou hypotézu o vzniku sexuální orientace Exotic Became Erotic (EBE). Předpokládá, že by mohla smířit dva dosud nesmiřitelné tábory vědců; ty, kteří věří na genetickou podmíněnost a tedy vrozenost sexuální orientace, a ty, kteří především pod vlivem sociálního konstrukcionismu poukazují na význam postnatálních vlivů. Nutno hned v úvodu říci, že ani Daryl J. Bem nepředpokládá, že by takové pochopení vzniku komplikovaných bio-psycho-sociálně podmíněných jevů, jaké jistě sexuální identita a orientace představují, mělo vést k léčení či prevenci vzniku jedinců s menšinovou sexuální orientací. Zjednodušeně EBE teorie říká, že k utvoření dospělé sexuální orientace jsou nutné oba vlivy: vrozené dispozice k rozvoji určitého temperamentu a dlouhodobé prožívání totožnosti nebo odlišnosti od vrstevníků stejného pohlaví, který dává vzniknout nespecifickému vzrušení „z exotického“ (totiž buď odlišného nebo stejného pohlaví). Teprve toto nespecifické vzrušení se má později proměňovat do erotického. Prý se tak postupně vyvíjí, a v dospívání se může zafixovat jako stabilní, buď heterosexualita u těch, kdo vnímali jedince opačného pohlaví jako sobě cizí, nebo homosexuální orientace u těch, kdo prožívali jako odlišné právě vrstevníky svého vlastního pohlaví. Nevíme o tom, že by se u nás o této teorii veřejně diskutovalo, že by rozčeřila klidné vody naší psychoterapeutické či sexuologické veřejnosti. Není divu, i sám Bem vyjmenovává důvody, pro které předpokládá, že jeho EBE teorie bude jen obtížně přijímaná. Tyto důvody nejsou jen čistě odborné (na jisté mezery ve své teorii sám autor upozorňuje), jsou také politické a společenské. A to považuji za zvlášť závažný moment celé kauzy. Je tady snad nějaká společenská či politická zakázka k tomu, abychom byli nuceni pozměnit svá mínění, názory či postoje vycházející z naší klinické praxe, studií a odborných diskusí? Abychom interpretovali výsledky jakýchkoli vědeckých studií tendenčně? Takový tlak společnosti na vědeckou komunitu přece už známe, nejen z doby vlády „vědeckého“ komunismu, ale i nacionálního socializmu v Německu. Obávám se, že tím, že jsme jako vlivná součást společnosti dosud nereflektovali svůj podíl na moci zla (nebo ano?), necháváme se možná znovu manipulovat veřejným míněním, které se nyní vychýlilo zdánlivě na stranu gayů a lesbiček. (Názor, že snaha svalit celý problém na jediný gen je ve skutečnosti motivována spíše nepřátelskými postoji k těmto sexuálním minoritám, vyslovuje a dokládá Bem až na konci svého článku.) Odlišná interpretace výsledků velkých výzkumů Bemem je sama o sobě zajímavá a ukazuje na zdravou vědeckou skepsi. Jednoduše svým postojem Bem jde nyní proti hlavnímu proudu a říká o tom: „V posledních letech výzkumníci, mas média a segmenty lesbicko/gay/bisexuální komunity jsou pobízeny k přijetí teze, že homosexuální orientace je spojená s geny nebo determinovaná prenatálně hormony a neuroanatomií mozku. V kontrastu s tím EBE teorie předpokládá, že biologické faktory ovlivňují sexuální orientaci jen nepřímo při interagování v časných článcích řetězce událostí, které ovlivňují temperament dítěte a další preferované aktivity.“ Protože tato teorie je naší klinické zkušenosti s rodinnou terapií sympatická, nabízíme toto téma k širší diskusi také u nás. Hlavní rysy Bemovy teorie EBE
1.
Centrální
tvrzení EBE teorie je, že jedinec se stává eroticky přitahován k té
genderové skupině vrstevníků, kterou během dětství vnímal jako
exotickou. Vývoj sexuální orientace Bem líčí jako postupné naplňování
sekvencí událostí od biologické (genetické) variability až po vznik
erotické přitažlivosti k jednomu nebo oběma pohlavím. 2.
Podle
této teorie biologická variabilita jako geny či prenatální působení
hormonů neznamená kódování přímo sexuální orientace, ale temperamentu dítěte
(agresivita, úroveň aktivity, …) 3.
Temperament
přirozeně způsobuje, že dítě vyhledává některé aktivity raději než
jiné. Jedno dítě má radost ze rvaček a soupeřivých sportů (chlapecké
typické hry), jiné preferuje více
sociálně klidné hry s panenkami na domácnost (typické dívčí hry). Děti
dávají přednost hře s těmi dětmi, které sdílejí jejich
preference; například chlapci, kteří rádi hrají fotbal, se sdružují více
s chlapci, kteří rádi hrají fotbal. Děti, které volí genderově
typické hry, se proto setkávají více s dětmi téhož pohlaví a
naopak. 4.
Genderově
konformní děti se mohou cítit odlišné od vrstevníků opačného pohlaví,
kdežto děti nekonformní se častěji cítí odlišně od dětí stejného
pohlaví. (Zde nutno poznamenat, že Bemovi odpůrci argumentují pochopitelně
tím, že pocit non-konformity je přece doklad o vrozené homosexuální
orientaci. Nespěchejme však.) 5.
Tento
pocit odlišnosti podle Bema produkuje stupňující se fyziologické vzrušení.
Děti typicky chlapecké projevují opovržení v přítomnosti dívek
(„holky jsou pitomé“, „v sukni bych nešel ven ani za nic“). Pro děti
typicky dívčí je běžnější plachost a obavy z přítomnosti chlapců.
Obzvláště častý je příklad změkčilého chlapce, který je vrstevníky-
hochy vysmíván a ponižován pro svou genderovou nonkonformitu a výsledkem je
pravděpodobně zkušenost silného fyziologického vzrušení strachu, vzteku a
ponížení v jejich přítomnosti. Teorie tvrdí, že všechny děti-
konformní i nekonformní zažívají nespecifické silné vzrušení v přítomnosti
vrstevníků, od kterých se cítí být odlišní. Pro mnoho dětí to není
ani emočně zabarvený ani uvědomovaný pocit. 6.
Bez
ohledu na specifický zdroj nebo charakter dětské emoce, vzrušení je postupně
transformováno do erotické přitažlivosti. Bem předpokládá existenci
specifických psychologických mechanismů transformace exotického v erotické.
Jejich potvrzení nechává na dalších badatelích. Autor dále uvádí: Aby vznikla rozdílná sexuální atraktivita k jednomu nebo druhému pohlaví, je třeba mít základ pro pocit odlišnosti, musíme sebe sama rozlišit mezi pohlavími; to znamená, aby jedinec dospěl k erotické orientaci založené na pohlaví, musí zakoušet odlišné, na pohlaví založené nebo genderově související myšlení. Jiný druh rozdílů, jako být bělejší, chudší, více inteligentní, více introvertovaný než jiná skupina dětí neprodukuje takový druh pocitů rozdílu, jaký produkuje diferenciace homoerotické či heteroerotické atraktivity. A dále: „Samozřejmě ochotně připouštím, že heterosexuální chování je reprodukčně výhodnější, to ještě neznamená, že se nutně přenáší geneticky. Právě tak jako podpora prostředí nebo prosazení reprodukčně úspěšného chování nemusí být nutně programováno do genů během evoluce. Například, je pravděpodobně reprodukční výhodou pro kachny spářit se s druhou kachnou, ale jakmile potká káčátko etologa dříve než druhou kachnu, evoluce může jednoduše implantovat procesem vtištění (imprinting) postavu člověka spíše než specifický obsah, tedy než to, reprodukčně řečeno, co mělo být vtištěno. Analogicky, to že mnoho kultur zajišťuje, aby se chlapci a dívky navzájem mohly vnímat jako exotičtí, může být dostačující pro evoluci. Stačí implantovat popsaný proces našemu druhu spíše než heterosexualitu jako takovou. Ve skutečnosti je EBE z komponent sestavený proces sexuálním imprintingem některých druhů. Například- jak samečci, tak samičky křepelky japonské vychovávané se svými sourozenci později preferují partnery, kteří se zdají být aspoň trochu rozdílní od jejich sourozenců (Bateson, 1978)[3]. To bylo interpretováno jako mechanismus prevence příbuzenského křížení- biologicky prosazovaného incestního tabu. EBE teorie nejradikálněji navrhuje, že také heterosexualita je důsledkem dětské zkušenosti. Jak jsme již popsali, teorie vede k závěru, že heterosexualita je modální výsledek napříč časem a kulturami, protože ve skutečnosti se všechny lidské společnosti starají o to, aby chlapci i dívky vyrůstali tak, aby viděli druhé pohlaví jako exotické a proto erotické. Konečně, někdy se argumentuje tím, že biologická vysvětlení pro homosexuální orientaci mohou být politicky atraktivní pro gaye a lesbičky, protože to „naturalizuje“ homosexualitu, čímž se vyvrací argument, že by to mohlo být viděno jako hřích nebo nemoc. Jestliže jde o požadavek, tedy věřím, že EBE teorie udělá lepší službu péči o homosexualitu i heterosexualitu symetricky. Mnoho biologických teorií homosexuality vychází z evolučního argumentu, že heterosexualita je přírodním výsledkem reprodukční výhody a, v souhlase s tím, homosexualita je relativně vzácná evoluční anomálie, což si vyžaduje další teoretizování. Naproti tomu EBE teorie kompletně „deprivileguje“ heterosexualitu, když ji vidí ne více biologicky přirozenou než homosexualitu. Je ironií, že denaturalizovala obě, i hetero- i homosexualitu, trváním na tom, že jde o sociální konstrukci, nikoli neoddělitelnou vlastnost lidského druhu.“
Některá PRO EBE teorii, která autor uvádí:
Geny proti EBE teoriiStudie, které zaujaly mnoho veřejné pozornosti, jsou tak navržené, aby srovnávaly individuální genotyp s jeho či její sexuální orientací. Například v případě 115 gayů, kteří měli mužské dvojče, 52% identických bratrů bylo homosexuálních ve srovnání s pouhými 22% u dvouvaječných dvojčat a 11% u adoptivních bratrů. (Bailey&Pillard, 1991)[23]. Ve srovnatelném příkladě 115 lesbiček, kde 48% jednovaječných dvojčat preferovalo také lesbický život ve srovnání s jen 16% u dvojvaječných sester a 6% u adoptivních sester. (Bailey, Pillard, Neale, & Agyei, 1993)[24]. Následná studie téměř 5000 dvojčat, které byly systematicky popsány z jejich registru, potvrdila signifikantní vrozenost sexuální orientace u mužů, nikoli však u žen (Bailey&Martin, 1995)[25]. Konečně analýza rodin, ve kterých byli dva homosexuální bratři, nabízela srovnání mezi homosexuální orientací a dědictvím genetických markerů na X-heterochromosomu (Hamer&Copeland; Hamer, Hu, Magnuson, Hu, & Pattatucci, 1993)[26]. Námitka Bema proti tomuto argumentu je tato: genetické markery na X chromozomu mohou kódovat právě výbavu dítěte, která teprve v kontaktu s prostředím dá vzniknout sexuální nonkonformitě a ta ve více než 50% případů vede také k rozvoji homosexuální orientace. A v týchž studiích čte takto: Například, studie mužských dvojčat z roku 1991 nalezla korelaci mezi gender-nonkonformitou a gay orientací jednovaječného dvojčete 0.76 (p◄ 0.0001) ve srovnání s nesignifikantní korelací pouhých 0.43 u dvouvaječných dvojčat (Bailley& Pillard, 1991). To nutně vede k závěru, že dokonce i když je sexuální orientace neměnná, je zde signifikantní korelace mezi genotypem a genderovou nonkonformitou. Podobně studie rodin z roku 1993 zjistila, že homosexuální bratři, kteří sdíleli stejné genetické markery na X chromozomu, jsou si více podobní v sexuální nonkonformnosti než homosexuální bratři, kteří tyto markery stejné neměli. (Hamer&Copeland, 1994[27], Hamer et al.,1993) Konečně dětská genderová nonkonformita byla signifikantně vrozená u obou pohlaví, jak u mužů, tak u žen v rozsáhlé studii z registru dvojčat- dokonce i když u sexuální orientace samotné nebyla heredita u žen prokázána. (Bailey&Martin, 1995) DiskuseBemova EBE teorie se nepokouší vysvětlit jen vznik menšinové sexuální orientace, ale také heterosexuality, což je nám sympatické. Bem předpokládá, že pro to, aby společnost produkovala heterosexuální chování, je nezbytné udržovat dvě genderově odlišné kultury, mužskou a ženskou. To je hlavní důvod, proč nás EBE teorie jako rodinné terapeuty zaujala, když naše vlastní klinická zkušenost nás vedla přesvědčení, že pro zrání dítěte je výhodnější, jsou-li v rodině dvě rozdílná jazyková ohniska nebo těžiště, která mají oporu ve dvou odlišných subkulturách ženské a mužské. (Trapková L.,& Chvála V. 2004)[28]. Tato zkušenost je většinou zastánců jednoznačné vrozenosti sexuální orientace přehlížena. I když ani my netvrdíme, že by se měla homosexualita léčit, nebo že by měla společnost bránit svazkům gayů a lesbiček, udržování dvou rozdílných kultur, mužské a ženské, považujeme za zcela zásadní a důležitý prvek pro stabilitu a zdraví populace. Sympatické na této teorii je také to, že respektuje obě významné názorové skupiny, jak ty, kteří pokládají za klíčový vliv biologických faktorů, tak vědce z opačného názorového tábora. Při ohromné plasticitě mozku, která začíná být zřejmější teprve s novou výzkumnou technologií, je těžko udržitelná představa, že složitý bio-psycho-sociální komplex, za jaký sexuální identitu a orientaci považujeme, by byl kompletně podmíněn jen jediným vrozeným faktorem. Při argumentaci biologicky orientovaných vědců nalezenými rozdíly ve stavbě mozku je třeba té nejvyšší opatrnosti od doby, co švédsko-portugalský tým prokázal vliv jazyka na strukturu mozkové architektury při srovnávání nálezů u skupiny analfabetických a vzdělaných žen. Sám Bem ukazuje, jak odlišně lze interpretovat výsledky studií. Měli bychom být velmi opatrní, než učiníme jednoznačné závěry. To platí samozřejmě pro oba póly názorového spektra. Je pochopitelné, že diskuse mezi vědci z obou táborů může vypadat jako konflikt, který však, jak se nám zdá, Daryl Bem nemá v úmyslu rozdmychávat. Nabízí naopak smíření pro obě strany v podobě velmi pravděpodobné verze: je možné respektovat argumenty obou stran a uznat, že na vrozeném základu temperamentu, v kultuře udržující mužsko-ženský rozdíl, složitou interakcí dítěte s okolím vzniká jeho psycho-sexuální identita a také sexuální orientace. V euro-americké židovsko-křesťanské kultuře dosud převažuje heterosexuální orientace dospělých jedinců, to je však závislé na mnoha faktorech, jak biologických, tak psycho-sociálních. Proč ne?
[1] Bem J.D.: Exotic Becomes Erotic: Explaining the Enigma of Sexual Orientation, Cornell University, APA addres, 1997) [2] Bell,A.P., Weinberg M.S., & Hammersmith,S.K. (1981a) Sexual preference: Its development in men and women. Statistical appendix. Bloomington: Indiana University Press [3] Bateson,P.P.G. (1978). Sexual imprinting and optimal outbreeding. Nature, 273 659-660 [4] Baily,J.M.&Zucker, K.J. (1995). Childhood sex-typed behavior and sexual orientaton: A conceptual analysis and quantitative review. Developmental Psychology, 31, 43-55 [5] Green,R. (1987) The „sissy boy syndrome“ and the development of homosexuality. New Haven,CT: Yale Univerzity Press [6] Zucker,K.J. (Ed.). (1990). Gender identity disorders in children: Clinical descriptions and natural history. Wasington,DC: American Psychiatric Press. [7] Berscheid,E.,&Walster,E. (1974). A little bit about love. In T.Huston (Ed.). Foundatons of interpersonal attraction, (pp.355-381). New York: Academic Press [8] Schachter,S.,&Singer,J.E. (1962). Cognitive, social and physiological determinants of emotional state. Psychological Review, 69, 379-399. [9] White, G.L., Fishebein,S.,& Rutstein, J. (1981). Passionate love and the misattribution of arousal. Journal of Personality and Social Psychology, 41, 56-62 [10] Blanchard, R.,McConkey, J.G.,Roper, V.,&Steiner,B.W. (1983) Measuring physical aggressivness in heterosexual, homosexual and transsexual males. Archives of Sexual Behavior, 12, 511-524 [11] Green, R. (1976). One-hundred ten feminine and masculine boys: Behavioral contrasts and demographic similartities. Archives of Sexual Behavior, 5, 425-426 [12] Hyde,J.S. (1984). How large are gender differences in aggression? A developmental metalanalysis. Developmental Psychology, 20, 722-736. [13] DiPietro,J.A. (1981). Rough and tumble play: A function of gender. Developmental Psychology,17, 50-58. [14] Rushton,J.P.,Fulker,D.W.,Neale,M.C.,Nias,D.K.B.,&Eysenck,H.J. (1986). Altruism and aggression: The heritability of individual differences. Journal of Personality and Social Psychology, 50, 1129-1198. [15] Buss,A.H.,& Plomin,R. (1984). Temperament: Early developing personality traits. Hillsdale, NJ:Erlbaum. [16] Bates,J.E.,Bentler,P.M.,&Zthompson,S.K. (1973). Measurment of deviant gender development in boys. Child Development, 44, 591-598. [17] Bates,J.E.,Bentler,P.M.,&Thompson,S.K.(1979). Gender-deviant boys comared with normal and clinical controls boys. Journal of abnormal Child Psychology,7, 243-259. [18] Zucker,K.J.,&Green,R.,(1995). Psychological and familial aspects of gender identity disorder. Child and Adolescent Psychiatrics of North America, 2, 513-542. [19] Eaton,W.O.,&Enns,L.R. (1986).Sex differences in human motor activity level. Psychological Bulletin, 100, 19-28 [20] Plomin,R. (1986). Development, genetics, and psychology. Hillsdale,NJ:Erlabaum. [21] Lauman, E.O.,Gagon,J.H.,Michael,R.T.,&Michaels,S. (1994). The social organization of sexuality: Sexual practices in the United States. Chicago: University of Chicago Press. [22] Whisman,V. (1996). Queer by choice. New York: Routledge. [23] Bailey, J.M.,&Pillard,R.C. (1991). A genetic study of male sexual orientation. Archives of General Psychiatry, 48. 1089-1096. [24] Bailey,J.M.,Pillard,R.C.,Neale,M.C.,& Agyei,Y. (1993). Heritable factors influnece sexual orentaton in woman. Archives of General Psychiatry,50, 217-223 [25] Bailey,J.M.,&Martin,N.G. (1995,September). A twin registry study of sexual orientation. Paper presented at the twenty-first annual meeting of the International Academy of Sex Research, Provincetown,MA. [26] Hamer,D.H.,Hu,S.,Magnuson,V.L. Hu,N.&Pattatucci,A.M.L., (1993). A linkage between DNA markers on the X chromosome and male sexual orientation. Science, 161, 321-327. [27] Hamer, D.,& Copeland, P. (1994). The science of desire: The search for the gay gene and the biology of behavior. New York: Simon &Schuster. [28] Trapková L, Chvála V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál 2004 |
|
Pošlete e-mail na adresu chvala@sktlib.cz s dotazy či komentáři k této webové stránce. Pokud Vám nefunguje správně, uveďte typ prohlížeče a rozlišení obrazovky. Copyright © 2005 Institut rodinné terapie a psychosomatické medicíny v Liberci,o.p.s. Poslední úpravy 29 dubna, 2012 |