Člověk si obyčejně neuvědomuje spojení mezi tělesnými symptomy a duševním hnutím. Souvislosti jsou nevědomě potlačené a proto se nemusíme o nich dovědět přímým dotazem, nebo dokonce dotazníkem. Není divu, že sociálně- somatické souvislosti zůstávají zakryté, vědomím jen tušené. O tom svědčí mnoho slovních spojení v jazyce, která ukazují na souvislosti příznaků a sociálních událostí ( např. puklo mu z toho srdce, leze mu to krkem, nemůže to strávit, má toho plnou hlavu atd.). Tato úsloví se obyčejně uvádějí v psychosomatických úvahách jako doklad o symbolickém významu somatických příznaků. Zde je však uvádím jako argument pro tvrzení, že v povědomí lidí je znalost psycho-sociálních souvislostí somatických příznaků dobře zakotvena.

Čas od času někdo znovu "objeví", že je třeba s těmito souvislostmi v léčbě počítat, vždy znovu jsou však tyto objevy zapomenuty. Respektování psychosociálních souvislostí při léčbě bývá přesto obsaženo v terapeutických systémech, i když jen v neuvědomované podobě. Například sádrový korset způsobí nejen fixaci příslušné partie pohybového aparátu při bolesti, ale také zásadně změní situaci nemocného v rodině. Lázeňský pobyt vyjme nemocného z jeho každodenních povinností, akupunktura se svými principy Jin a Jang významně zachází se symbolikou ženské a mužské role, atp.

Proč se nám stále znovu ztrácí povědomí těchto souvislostí? Předpokládejme, že nevědomí má ochrannou funkci. Vědět všechno o sobě, o svých pohnutkách, slabostech, záměrech, o všech souvislostech a vnitřních zápasech je neúnosné. Organizační jádro osobnosti proto využívá možnosti zanořit část obsahů mysli do nevědomí do té doby, dokud nebudou moci být vyzdvihnuty do vědomí.⁴ Proto budou lidé vždy raději hledat "objektivní", na nich nezávislé příčiny nemocí. Je přijatelnější být obětí zlé nemoci, než si uvědomovat vlastní podíl na stonání.

U stovek případů během posledních deseti let jsem si všímal disociace mezi vznikem obtíží a událostmi. Ukazovalo se, že práce, kterou organizační centrum osobnosti muselo vynakládat na disociaci, nemohla být důsledná. To proto, že čas, který společně sdílíme díky planetárnímu pohybu, tvoří niť, na kterou jednotlivé události navlékáme jako korálky. Některé události nás natolik spojují s okolím, že je nelze docela zakrýt.⁵ Hlavním nástrojem k znovunalezení původních souvislostí stal čas se svou posloupností, nazval jsem techniku časovou osou.

Práce s časovou osou

Pacienti se somatickými stesky začínají obyčejně od konce: totiž od současnosti. Příznaky, pro které přicházejí, jmenují v prvé řadě, ale už tady je možno zaznamenat od kdy je mají, kdy se vyskytly poprvé, za jakých to bylo okolností. Často si vzpomenou, co přesně dělali, což může mít pro hypotetizování o souvislostech velký význam. Jindy mají zcela mlhavé vzpomínky na začátek obtíží.

Vyptáváme se na další příznaky, které jsou zpravidla stále starší, zachycujeme, od kdy do kdy a za jakých okolností se vyskytovaly, co je zhoršovalo, co zlepšovalo. I v této fázi může pacient spontánně referovat o nějaké události, která se mu při hledání časových souvislostí vybaví, třeba "to bylo poté, co jsme se přestěhovali", nebo "od té doby, co jsem v novém místě" a podobně. Aniž bychom považovali události za cosi zásadně jiného než příznaky, zaneseme je pro přehlednost na druhou stranu časové linie.

Když už nemá pacient další symptomy, o kterých by chtěl vyprávět, vracíme se po pravé straně časové osy od narození zpět do současnosti. Zastavujeme se u každé vybavené události a pátráme po souvislostech. Představujeme si okolnosti sami na sobě, aktivně se pohybujeme v čase s klientem. Když nám vypráví o zlomené noze v šesti letech, může se nám vybavit náš vlastní zážitek s hospitalizací v dětství. Je třeba si hned ověřit, zda zkušenost klienta byla podobná té naší. Nemuselo tomu tak být. Pátráme po místech , kde se příběh pacienta odehrával. Známe-li ta místa, vybavujeme si je s emočním doprovodem, který se v nás k nim váže, abychom si hned ověřili, zda naše zkušenosti jsou blízké klientovým, nebo zda se liší.

Tento děj není prázdným místem rozhovoru: vede k stále přesnějšímu naladění naší mysli na mysl pacientovu, přiblížení a pochopení jeho příběhu. Zkušenost ukazuje, že tak se lze dopátrat významu, jaký události měly právě pro klienta v době, kdy se staly, nebo jaký jim později připsal při rekonstrukci svého životního příběhu. V této podobě mohou mít dnes na něho vliv.

Vyptáváme se na okolnosti porodu. Nezřídka jsme svědky líčení dramatických událostí kolem porodu. Příkoří nebo naopak pozornost, které se matce dostalo od zdravotníků, mohou být dodnes živé. Mýtus stojí za zaznamenání, protože jeho aktivita může mít dodnes význam pro způsob stonání právě tohoto pacienta: udržuje nedůvěru nebo naopak nekritický obdiv k profesionálům.

Jsme zaujati pacientovým, ne svým příběhem, i když je transformován skrze naši vlastní životní zkušenost. Jsme spolutvůrci právě vyprávěné verze příběhu způsobem, jak nasloucháme. Pokud možno si otázkami ověřujeme, zda chápeme věci tak, jak je klient mínil. Necháme se vést autentickými emočními reakcemi. Je třeba dobře pozorovat, abychom se příliš nezmýlili.

Jde nám o to, dovědět se co nejvíc o příběhu a jeho smyslu. K tomu je však třeba zachytit i další osoby z okolí pacienta. Nezapomínejme, že v jiném rozpoložení pacienta a jistě i našem, bychom se dopracovali k posunutému významu téhož příběhu. V kolika verzích můžeme převyprávět vlastní život!

Další postavy v příběhu

Vedle časové osy klienta zakreslujeme též osy dalších lidí, kteří v jeho příběhu vystupují. Bývají to samozřejmě matka a otec, sourozenci, partneři, děti, prarodiče... Jsou však příběhy, ve kterých některá z těchto významných postav chybí. Někdy slyšíme neuvěřitelné historky, pocházející z relativně dávných dob, kdy byla soudržnost rodiny ohrožována nepříznivými podmínkami. Je třeba je vnímat jako realitu. Nesešli jsme se proto, abychom pacientovi jeho realitu v prvním sezení předělávali, ale abychom se ji pokusili pochopit.

Nemoc z tohoto pohledu viděna, má patrně vždy psychosociální kontext. I když se takto dá uvažovat i o akutní chorobě tzv. infekčního původu ( třeba angína, chřipka...), extrémně důležité je to především u chronické choroby. Tam je třeba hledat souvislosti, porozumět potřebám pacienta a nabídnout intervenci, která nepovede jen k další fixaci obtíží. Je výhodné vždy uvažovat o celém rodinném systému. Jedině na základě této úvahy stanovenou léčbu můžeme považovat za komplexní v pravém slova smyslu, ať už použijeme tradiční lék, proceduru, operaci, akupunkturu, ceremoniál, psychoterapii, rodinnou terapii nebo homeopatický lék, které však zasadíme do vhodného kontextu. Respektujeme tak totiž v psychosomatice tolik proklamovanou bio - psycho - sociální jednotu člověka. Bez sociální interakce nevznikne emoce, emoční konflikt může být somatizován.

Základem pro tento přístup však je uznání organismu jako sebeorganizujícího se systému.⁶ Je to totiž organismus sám, kdo je aktivním tvůrcem všech příznaků. Náš respekt k němu umožní najít tu nejvhodnější cestu k tomu, aby příznaky netvořil, to jest, aby se vyléčil. Klíčovým se zde jeví být vztah snižující úzkost.⁷

Zdálo by se, že toto tvrzení je přehnané. Je-li organismus schopen tvořit své příznaky, proč je tvoří tak, že to pacienta obtěžuje? Jde nejen o nevědomý proces, ale na základě zkušeností z rodinné terapie si dovolujeme tvrdit, že tvorba příznaků se může organismu tak říkajíc "vymknout z ruky" a z hlediska širšího sociálního systému se může logicky vyplatit. To pozorujeme tehdy, kdy se příznaky jednoho člena rodiny stanou regulujícím prvkem suprasystému, rodiny (obr.3). Když například asthmatický záchvat dítěte tlumí agresi rodičů. V tom okamžiku se z prostého akutního onemocnění začíná stávat onemocnění chronické, které, jak ví každý klinik, má přes podobnost příznaků jiné vlastnosti. Onemocnění se vymkne logice akutního onemocnění, protože jeho logika leží v regulaci vyššího řádu. V běžné klinické praxi chybí povědomost o existenci suprasystému pacienta, proto si neumíme s chronickou chorobou poradit.

Časová osa a klinická medicína

Lze namítnout, že práce s časovou osou je jen dobře odebraná anamnesa. Klasikové medicíny jako byli profesoři Vondráček či Charvát vždy kladli na odběr anamnesy velký význam. Dodnes platí: "Poslouchej pacienta při anamnese, říká ti diagnózu." Tato klasická anamnesa však stojí na předpokladu objektivity, jako ostatně celá novověká věda. Práce s časovou osou stojí na postmoderních předpokladech: svět pacienta je sebeutvářející se jedinečný svět, ve kterém tzv. objektivita, nemá místa.⁸ Vzniká a potvrzuje se vyprávěním, je tedy narativním světem.⁹ Při práci nám nejde o to zjistit jak to doopravdy bylo. My nejsme v pozici nezávislého pozorovatele, který je expertem, a proto ví, co je a co není možné. Jsme mnohem spíše stále udivenými posluchači, kteří mohou případně zpodobnit, jak je svět pacienta uspořádán. Na tomto podobenství pak je možno postavit ovlivnění, bude-li vůbec možné.

Nebylo by správné přehlédnout, že technika časové osy se vyvíjela pod vlivem akupunktury. Aniž by zde bylo místo na rozsáhlý výlet do teorie akupunktury, je třeba se zmínit aspoň to několika přednostech, které systém akupunktury pro práci s časovou osou přináší.

Vedle akupunktury měla na vývoj práce s časovou osou výrazný vliv oblast psychoterapie, především teorie rodinné terapie.Mohlo by se zdát, že v životě rodiny není tolik kritických období, ve kterých by se systém dostával do nestabilního stavu. Pro představu, kolik takových období lze pozorovat, nabízím schéma růstových období člověka podle práce E. Ericksona, známého amerického psychoanalytika. (obr.4). Na grafu je vidět osm stádií růstu od narození po smrt. V každém období je třeba splnit určité růstové úkoly, aby mohl postoupit do dalšího stadia.¹²

Nové stádium obsahuje výhody i nevýhody. To je důvod k oscilacím na přechodu mezi jedním a druhým stádiem vývoje systému. V těchto obdobích oscilací dochází nejčastěji k somatizacím. Zde také nejčastěji dochází k vývoji chronické choroby. (obr.5)